Le Goff, J.: Intelektuálové ve středověku

13. červen 2011 | 16.00 | | autor: lucie

Jacques Le Goff - Intelektuálové ve středověku

Kniha byla napsána roku 1957 a byla jednou z prvních autorových publikací. Jde o esej zabývající se středověkým školským a univerzitním světem a především vznikem intelektuála jako nového sociálně profesního typu ve 12. a 13. století. České vydání z roku 1999 obsahuje i bohatou bibliografii odborné literatury, rejstřík a krátký portrét Jacquese Le Goffa z pera Michala Svatoše.

V úvodu autor vysvětluje, proč použil novověký termín intelektuál namísto jiných možných označení, jako vědec, učenec nebo myslitel. Výraz intelektuál se podle něj vztahuje na ty, jejichž řemeslem je myslet a tomuto myšlení vyučovat. Předmětem Le Goffova eseje je tedy jen jeden typ tehdejších učenců, a to ten, u kterého se spojují dvě složky – teorie a praxe. Pro intelektuála je charakteristické vlastní uvažování/myšlení a dále jeho šíření prostřednictvím výuky. Kniha se nezabývá popularizátory, kompilátory či encyklopedisty – byť jejich činnost byla bezesporu důležitá – ani velkými spisovateli (například Dante).

Kniha je rozdělena do tří kapitol, které sledují vymezenou látku chronologicky. První kapitola se zabývá vznikem intelektuálů ve dvanáctém století, druhá jejich "zlatým věkem" ve století třináctém a třetí jejich úpadkem ve čtrnáctém a patnáctém století, kdy se zároveň rodí nový typ – humanista.

1. kapitola: 12. století. Zrození intelektuálů

Vznik evropského intelektuála sleduje autor na pozadí daleko významnějšího sociálního jevu, jímž byl zrod městského stavu jako nové společenské vrstvy. Právě vznikající města se stávají "křižovatkami intelektuální směny" a "přetékají myšlenkami stejně jako zbožím".

(Při pohledu zpět před toto období si autor klade otázku, zda byla tzv. karolinská renesance opravdu renesancí. Z této doby se nám sice zachovaly bohatě zdobené luxusní rukopisy, to ale zároveň svědčí o tom, že po nich byla malá poptávka – proto se mohly dlouho vyhotovovat. Nebyly opisovány proto, aby je někdo četl, spíš měly být součástí pokladů kostelů či soukromníků).

U intelektuálů dvanáctého století zmiňuje Le Goff především jejich zálibu v antických dílech, protože ta se více hodí pro odbornou výuku, jsou jaksi "vědečtější" než Bible a díla církevních otců, která mají primárně jinou úlohu. Autor pojednává i o arabském přínosu evropské vzdělanosti, který se dál prostřednictvím dvou oblastí – Itálie a zejména Španělska. Tam působí křesťanští, ale i židovští a arabští překladatelé, kteří překládají do latiny řecká a arabská vědecká pojednání (Euklidés, Hippokratés, Aristoteles; Avicenna, al-Chvárizmí,...). Itálie a Španělsko jsou ale jen místy přenosu této vzdělanosti, k jejímu rozpracování pak přispívají dvě jiná střediska – francouzská univerzitní města Paříž a Chartres. Paříž je ve dvanáctém století vnímána buď velmi negativně - jako Babylon, ďábelské doupě, kde se šíří zvrhlé myšlení velkoměsta – nebo naopak velmi pozitivně – jako Jeruzalém, místo učenosti, kde je možno proniknout k hlubokým tajemstvím. Takto na ni pohlíží například zcela specifická skupina intelektuálů – tzv. goliardi. Byli to jacísi potulní studenti, vaganti, kteří se živili, jak se dalo (například jako šašci či kejklíři), cestovali od města k městu a osvojovali si dostupné vědomosti. Vytvořili prostředí, v němž se šířila kritika stávající společnosti. Zachovalo se po nich jen velmi málo pramenů (proto se také interpretace, kým vlastně goliardi byli a jaký byl jejich význam, od historika k historikovi liší), například sbírky básní zvané carmina burana, jejichž tématy jsou láska, víno, hra a právě satira na společnost (na duchovní, urozené i rolníky).

Goliardi ale byli pronásledováni a ve třináctém století mizí. Mezi goliardy patřil i Pierre Abélard, jehož životem se autor zabývá velice podrobně. Líčí jeho vášnivé diskuse a polemické střety s protivníky (Vilém z Champeaux, Anselm z Laonu, sv. Norbert a Bernard) úzce propojené s osobním životem (vztah se vzdělanou Héloisou), jeho slávu a věhlas a zejména přínos na poli vědeckém – v teologii, logice, etice.

Kromě Paříže bylo střediskem Chartres, kde se více než trivium (zkoumání jazyka, jak zacházet s jazykem, zkoumání voces – slov) studovalo quadrivium (zaměřené na poznání vnějšího světa, res – věcí). Věřilo se zde v neomezenou moc přírody. Ta byla vnímána jako uspořádaný celek, síť zákonitostí, člověk pak jako racionální bytost, homo faber, který spolupracuje s Bohem a Přírodou na díle tvoření.

2. kapitola: 13. století. Problémy dospělosti

Třinácté století je stoletím univerzit. Dochází k prudkému rozvoji měst, v nichž probíhá proces institucionalizace a vznikání korporací, což se týká i oblasti vzdělávání. Univerzitami se autor zabývá ze všech možných hledisek. Především připomíná, že získaly jakési autonomní postavení – a to jak vůči moci církevní (přičemž původně byly podřízeny biskupovi, resp. jeho zástupci, scholastikovi), tak vůči moci světské (královské i měšťanské). Zásadní význam pro ně měla podpora ze strany papeže, na druhou stranu se ale brzy dostaly přímo pod kontrolu papežské stolice. Všichni příslušníci univerzity pak podléhali církevní jurisdikci (přímo Římu) a univerzity byly méně nezávislé než dříve.

Hlavní vlastností univerzity této doby je internacionálnost. Jde o otevřené společenství, mistři i studenti jsou z různých zemí, mistr má právo vyučovat kdekoli jinde.

Le Goff se zabývá i organizační stránkou univerzit – zmiňuje rozdělení na fakulty, délku studia, průběh zkoušek, otázku zbožnosti atd.

Co se týče intelektuálů třináctého století, esej podává nejen informace o jejich hmotném zabezpečení či sporu mistrů s příslušníky žebravých řádů, kteří na univerzity v tomto století hojně pronikli, ale hlavně rozdílem oproti intelektuálům století předcházejícího. Prvním velkým rozdílem je, že intelektuál třináctého století již používá celou řadu pomůcek. Především jsou to knihy, které se stávají základem výuky, zatímco ve dvanáctém století byla jen výuka ústní. (Zajímavé je v této souvislosti srovnání knihy dvanáctého století s knihou století třináctého. Zatímco první je stále projevem přepychu, je velká a psaná často kaligrafickým písmem, druhá je nástrojem k získání vzdělání, je menší – příruční – a prosazuje se v ní vznikající kurzivní písmo.)

Druhým velkým rozdílem je to, že intelektuál už má svou vlastní metodu, kterou je scholastika. Ta se snaží sloučit odkaz autorit, jako je Bible a církevní otcové, s vědeckými argumenty. Teologie se odvolává na rozum a stává se vlastně vědou. V praxi to znamenalo, že se nejen komentovaly texty, ale pak se přikročilo k diskusi nad jejich tématem, problematizování předmětu zkoumání a k nacházení řešení. Mistr už není jen pasivním příjemcem, ale aktivním původcem něčeho nového – nějakých vlastních závěrů. Formy univerzitních cvičení se časem měnily – z původních kvestií vznikly disputace, vrcholem pak byla tzv. quodlibetní disputace, tj. rozprava na libovolné téma.

Již v této době však v sobě scholastika nese jisté rozpory. Je to například snaha vyložit křesťanství i za pomoci předkřesťanských myšlenkových systémů; hledání vazby mezi Bohem a přírodou, snaha o soulad rozumu a víry. Dosavadní velká autorita – Aristoteles – začíná být různě interpretován (Albert Veliký či Tomáš Akvinský proti averroismu například Sigera z Brabantu), objevuje se i návrat k Platónovi (augustiniáni).

3. kapitola: Od univerzitního vzdělance k humanistovi

V poslední kapitole se Le Goff zabývá čtrnáctým a patnáctým stoletím, které považuje, jak co se týče univerzit a scholastiky, tak co se týče intelektuálů, za období (relativního) úpadku oproti předcházejícímu rozkvětu. V této době se intelektuálové začleňují mezi privilegované a mizí předešlá představa učence jako pracovníka. Intelektuálové dokonce přejímají životní styl šlechty. Z odznaků jejich hodností se stávají spíš symboly nobility. Vzdělání přestává být nezištným cílem, je spíše nástrojem moci. Na poklesu kvality výuky na univerzitách se podepsal fakt, že někdy byl titul mistra zajištěn pro syny stávajících mistrů. Vznikala tak vlastně dědičná aristokracie učenců.

Také sama povaha univerzit se proměňuje. Ztrácejí svůj mezinárodní charakter. Vzniká velké množství nových univerzit pouze národního či jen regionálního rázu. Řada z nich se stala významnými centry jen na krátkou dobu. Jsou to umělé, nikoli spontánně vznikající výtvory vládců a papežů. Příkladem za všechny je univerzita v Praze. Tu Le Goff pokládá za první národní univerzitu – došlo zde k rozkolu Čechů a ostatních národů a po roce 1409 Němci opouštějí Prahu a zakládají univerzitu v Lipsku.

Vývoj ve filozofii směřuje ke skepticismu. Dochází k rozchodu rozumu a víry, stávající soubor hodnot (představa o vyváženém vztahu mezi Bohem a přírodou) je vyvrácen. Sílí směr, který můžeme nazvat antiintelektualismem. Ten se opírá o mysticismus Mistra Eckharta (učení o svaté nevědomosti) a prvořadým nepřítelem je mu Aristoteles.

Zatímco ve Francii dochází k výše zmíněnému ustrnutí, Itálie se již touto dobou otvírá novým přístupům. Vzniká humanismus, který se odtud šíří do ostatní Evropy. Humanista se však od středověkého intelektuála podstatně liší. Spíše než vědec je to literát, proti dialektice a scholastice dává přednost filologii a rétorice, zajímá se o poezii a mystiku. Jeho působištěm není univerzita, ale dvůr vladaře (volný čas tráví na venkově). Vzdává se tím jednoho z hlavních úkolů intelektuála – spojení s širokou veřejností, vazby mezi vědou a výukou. Terčem posměchu ze strany prvních humanistů (Villon, Rabelais, Erasmus Rotterdamský) byli právě intelektuálové pozdního středověku.

Kniha Intelektuálové ve středověku je velice čtivě napsaný esej. Autor své teze dokládá četnými citacemi středověkých pramenů a odkazy na odbornou literaturu k dílčím problémům. Po formální stránce tak vlastně zvolil postup deduktivní – teze s obecnější platností podrobněji rozebírá na konkrétních příkladech (univerzity v Paříži, Oxfordu, Bologni). Vytknout by se autoru dalo například zařazení goliardů mezi intelektuály, což může být přinejmenším sporné, neboť goliardi přece nikoho nevyučovali.

Na první pohled poněkud roztříštěně působící dílo (velké množství krátkých kapitol) je ve skutečnosti rafinovaně poskládanou mozaikou, v jejíž struktuře mají jednotlivé dílky své pevné místo.

Zdroj: www. seminarky.cz

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře