Duby, G.: Rok tisíc

13. červen 2011 | 15.59 | | autor: lucie

Georges Duby - Rok tisíc

                   

Kniha francouzského historika Georgese Dubyho představuje výjimečné dílo. Autor v ní z velké části nechává promlouvat autory středověkých textů, které pouze doplňuje a komentuje. Kniha si nedává za cíl být úplnou historií období okolo roku tisíc ani kompletním průřezem tehdejší společností, ale na základě čtyř soudobých historických žánrů – análů, kronik, knih zázraků a tzv. pravdivých historií – přiblížit pouze její určitou část, a to mentální představy soudobých vzdělanců. Tím, že Georges Duby převážně vychází z dobových děl, tak se studie zaměřuje na okruh událostí, které zajímaly tehdejší autory Výběr středověkých textů je zaměřen převážně na okruh francouzských zemí. Všichni v textu citovaní historici získali své vzdělání v klášterech, které byly centry tehdejší vzdělanosti, a většinou v nich prožili velkou část svého života. Komentované texty jsou vybírány tak, aby ukázaly svět způsobem, kterým jej tito vzdělanci vnímali. Oni nezaznamenávali běžný materiální život, ale hlavně skutečnosti, které byly nějakým způsobem výjimečné, neobvyklé nebo nějak narušovaly pravidelný řád věcí. Přitom je u nich patrná snaha proniknout pod povrch zachycovaných skutečností.

Georges Duby vymezuje období Roku tisíc lety 980-1040. Toto datování obhajuje tím, že narozdíl od rozšířené představy o jednom přelomu milénia lidé ve středověku vztahovali své představy o přelomu věků ke dvěma datům. Prvním byl domnělý rok tisíc od Kristova narození podle křesťanského kalendáře a druhým byl tisící rok od Kristova ukřižování.

Mileniaristické představy se začaly objevovat už před prvním očekávaným datem a když se nenaplnily tak bylo očekáváno druhé datum. Duby zde vyvrací názor, že byl všeobecně očekáván konec světa. Tato představa nebyla alespoň mezi vzdělanými lidmi příliš rozšířená, protože mimo jiné přímo nevyplývá ani z interpretace Bible. Opat Abbon vzpomíná těmito slovy: "Abych nezapomněl, o konci světa jsem slyšel kázat v jednom pařížském kostele: že Antikrist přijde na konci roku tisíc a zakrátko nato nastane den posledního soudu. Rázně jsem se postavil proti tomuto názoru, opíraje se při tom o evangelisty, Apokalypsu a knihu proroka Daniela" .

Duby zde postupně rozkrývá představy tehdejších vzdělanců. Začíná představami zkázy, spojovanými s představou blížícího se konce světa na přelomu tisíciletí a založenými na představách, že běh dějin má pravidelné tempo a že na konci tisíciletého království nakrátko vtrhne do světa zlo. Tyto představy byly podporovány například různými neobvyklými nebeskými úkazy. V tehdejším myšlení lidé viděli mezi událostmi jak přímou, tak i nepřímou příčinnou souvislost, tudíž jakákoli neobvyklá událost byla považována za znamení. Většina neobvyklých úkazů byla spojována s působením ďábla, protože narušovaly Boží řád. Analisté vždy pečlivě zaznamenávali atmosférické úkazy. Adémar z Chabannes popisuje kometu která se objevila v roce 1014 a očekávání s ní spojená takto: "v té době vzala na sebe kometa podobu širšího meče, jenž se během několika nocí objevoval v severním směru. V Galii i v Itálii bylo mnoho měst, hradů a klášterů stráveno ohněm".Kronikář Raoul Glaber spojuje kometu s tímto očekáváním: "je však jisté, že pokaždé když lidé spatří, jak se začnou objevovat takové zázraky, zanedlouho potom je postihne nějaká pohroma". Velkou pozornost kronikářů si zasluhují také hladomory a epidemie, které pro ně nejsou významné kvůli svému dopadu na obyvatelstvo, ale jako Boží trest. "V roce 1045 na severu Francie vládcové a mezi nimi král Francie porušili mír: tajný soud páně seslal na jejich národy Boží odplatu. Smrtelný oheň začal stravovat své oběti...vynechal některé jako příklad pro následující generace. V téže době trpělo obyvatelstvo hladem." V souvislosti s hladomory kronikáři zaznamenávají pouze extrémní případy kanibalismu, který byl považován za bezbožnost a v díle Raoula Glabera se vyskytují obavy ze zániku celého lidského rodu.

V době okolo roku tisíc začal postupný nárůst vzdělanosti. Byl umožněn zmenšením četnosti ničivých nájezdů jejichž cílem byly také kláštery, centra tehdejší vzdělanosti. Po polovině desátého století ustaly nájezdy maďarů. Saracénské nájezdy se omezily na Španělsko, kde Al-Mansůr vyplenil poutní místo Santiago de Compostela. Výjimkou bylo přepadení Narbonne v Septimánii. V klášterech se kromě askeze pěstuje také vzdělanost. Kromě klášterů se začínají rozvíjet  také biskupské školy u katedrál.Tyto školy nebyly tak přísně omezované asketickou mentalitou mnichů a tak se v nich rozvíjí i například rétorika a logika. Gerbert z Aurillacu v Remeši vyučoval svobodná umění logiku, rétoriku, astronomii a geometrii. K vyučování se používaly knihy křesťanských i antických autorů. Antické knihy byly považovány za prospěšné díky své stylistice nebo vědění v nich obsaženému, ale zároveň je někteří vzdělanci odmítali protože autoři byli pohané. Jednou z důležitých činností některých klášterů bylo opisování knih.Typické vzdělání intelektuála této doby, tedy mnicha, zahrnovalo logiku, latinskou gramatiku a, ze současného pohledu překvapivě, hudební teorii. Protože liturgický zpěv je pro katolíky důležitou součástí života. Ve všech těchto oborech, stejně jako v bibli, nacházeli studenti harmonii. Vše má jasný a ucelený systém, ze kterého neexistují výjimky a tato harmonie zachycuje odlesk boží krásy a dokonalosti. Studium bylo jednou z cest k dosažení dokonalosti: "čím více se každému z nás podaří postoupit v poznání Stvořitele, tím snadněji přizná, že ho toto poznání povzneslo a učinilo lepším....a bude mu mnohem jasnější, že jakékoli rouhání se vůči Bohu je cizí poznávání Boha".

Středověcí vzdělanci vnímali svět jako souboj dvou základních protichůdných sil: na jedné straně je harmonie, řád a jako její protiklad anomálie, které však ve svém důsledku tehdy chápali jako důkazy boží existence, jako zázraky. Tehdejší společenský řád byl obvykle chápán jako protiklad společnosti která obývá Království nebeské. V některých dílech kronikářů se prolíná popis dobových událostí s biblickými archetypálními příběhy, takže chalífa může být ztotožněn s babylónským králem Nabuchodnozorem. Králové se svými činy snaží napodobovat Krista: "Jakmile (král) natáhl ruce k mytí, vynořil se mezi spoustou žebráků slepec a snažně prosil krále, aby vodou pokropil jeho tvář. V tom, jakmile mu kapky vody dopadly na obličej, před očima všech se slepý uzdravil."

Viditelný a neviditelný svět byl nazírán jako neoddělitelně propojený, což se projevovalo v uctívání relikvií, které hraničilo až s fetišismem. Uctívání nebo ještě lépe vlastnictví relikvií umožňovalo jejich majiteli snadnější pomoc a přímluvu světců v nebi. Relikvie se tak staly magickými předměty jejichž uctívání už nemělo mnoho společného s původními ideály ranného křesťanství. Některým vzdělaným lidem se tento obyčej jevil jako projev pověrčivosti a soudili, že v něm přežívá kult starých bohů nebo démonů. Duší každého kostela byly relikvie v něm přechovávané, které spojovaly kostel se svatým přímluvcem v nebi. "...opat kláštera svatého Martiala se v doprovodu hraběte Bosona s velkou skupinou válečníků zastavil v kostele, který páni nespravedlivě odňali svatému Martialovi, sebral tam tělo svatého Vaulry a odnesl jej s sebou. Tam střežil relikvie...až do dne kdy páni uznali větší právo svatého Martiala. A když mu byl takto navrácen jeho majetek, opat vrátil svaté tělo do svatostánku." Relikvie pomáhaly věřícím ve vyslyšení jejich proseb a byla jim připisována léčivá moc a schopnost konat zázraky. Lidé této doby potřebovali zázraky a jejich víra jimi byla živena a posilována. Touha být přítomen zázraku přitahovala davy lidí ke svatostánkům kde se nějaký zázrak stal. Spolu s rozšířeným uctíváním relikvii se závratně zvýšila jejich cena a začaly se padělat.

Společnost okolo roku tisíc vnímala svět jako souboj protikladů dobra a zla. Kacířství bylo někdy vnímáno jako působení Antikrista v době před koncem světa. Strach z působení ďábla potlačoval veškerou přímou duchovní zkušenost, protože i pravdivé vize a proroctví byly připisovány působení ďábla, který takto chce svést věřící. Nejrozšířenější kacíři byli manichejští, kteří byli pronásledování nezávisle na tom že, jak správně upozorňuje Georges Duby, celá společnost vnímala svět podobně jako manichejští. Tehdejší vzdělanci zdůrazňují nutnost postavit se proti všem jinověrcům, kacířům nebo podvodníkům vydávajících se za světce, kteří by mohli ve službách ďábla vést svět do záhuby. Očištění má rozdílné formy, od obětování přes očistný oheň hranice až k osobnímu pokání. Obvyklým a církví podporovaným způsobem očišťování byly almužny a hlavně dary církvi, díky kterým církev rychle bohatla a získávala větší mocenský vliv. Georges Duby si všímá, že spolu s úpadkem ústřední moci si šlechtici dovolují jmenovat kněze a kněží často dávali přednost bohatství před zbožným životem a nebyli hodni svých úřadů: "kvůli nezměrné hrabivosti minulá práva a církevní řády nalezly v tom samém (bohatství), co jim mělo pomoci pozvednout se k důstojnosti nejvyšší, příčiny svého pádu do zkaženosti." V této době probíhaly první pokusy o reformu církve. Centrem reformního hnutí byl klášter v Cluny. Jednou z největších novot bylo podněcovat mnichy, aby se z nich stávali kněží. Dále se silně rozšířil zvyk sloužit za spásu duší zesnulých velké množství mší, takže se stávalo, že například v Cluny byly mše slouženy bez přestávky od úsvitu do večera.

"V letech která, hraničí s rokem tisíc, však celá křesťanská společnost pociťovala, že je svědkem zlomu. Proto se připravovala přijmout pokání, které si ukládají umírající. " Očistnými rituály procházely hromadně celé skupiny lidí, kteří to vnímali jako zkoušku těla, skrze níž lze dojít do Království nebeského. Před rokem tisíc zejména ve Francii, na kterou se Georges Duby soustředí, byla královská moc velmi slabá. Docházelo k častým sporům a válkám mezi válečnickou šlechtou. Na počátku 11. století se rozšířilo hnutí Božího míru jehož cílem bylo omezit výbojnost šlechty a tím zamezit drancování země. Rytíři přísahali na svaté ostatky, že nebudou škodit neozbrojeným. Přísahy míru bránily vedení vyčerpávající války která ničila zdroje protivníka. Přísahy míru byly postupně nahrazovány Božím odpočinkem, který pouze neurčoval co má být uchráněno před válečnými operacemi, ale který nařizoval zastavení veškerého nepřátelství v určitých obdobích. "Zdrženlivost a Boží příměří byly rytířstvu předkládány jako nejvhodnější forma askeze pro jejich stav". Výbojnost rytířstva byla postupně směřována na vnější nepřátele a umožnila tak o století později křížové výpravy. Již v roce 1054 koncil v Narbonne stanovil: "Ať žádný křesťan nezabije jiného křesťana, neboť kdo zabije křesťana, bezpochyby rozsévá krev Kristovu."

Další formou očišťování byly poutě na svatá místa. Nejvýznamnější byly poutě do Říma, Santiaga de Compostela a do Jeruzaléma. Cestování do Jeruzalema bylo výrazně ulehčeno konverzí maďarů ke křesťanství. Skupiny poutníků doufaly, že doputují nejen do pozemského Jeruzaléma, ale že naleznou i Boží zemi. Mnoho poutníků doufalo, že naleznou nebeský Jeruzalém a už se nebudou muset vracet: "Pane Ježíši..., já pokorně prosím tvou všemohoucí laskavost, aby mi dovolila, jestliže moje duše má v tomto roce opustit tělo, abych odtud nemusel více odejít, ale abych mohl přijít z místa tvého nanebevstoupení"

Raoul Glaber považuje rok 1033 za vyvrcholení očekávání konce světa. V dílech historiků, jež vznikala vzápětí po miléniu od Kristova ukřižování se zrcadlí přesvědčení, že poutě, přísahy míru, a jiné způsoby kolektivního očišťování povedou k cíli jejich snažení. "Bylo patrné jak zlé síly divoce ustupují. Hněv boží se utišil, neboť Bůh akceptoval nově sjednanou úmluvu s lidským rodem. Tisíc let bylo zakončeno řadou pohrom a křesťanstvo jakoby prošlo novým křtem. Chaos byl vystřídán řádem a nazítří o roce tisíc nastalo jaro světa."Ve chvílích očekávání konce světa se odehrál radikální obrat k hodnotám křesťanství, postupně se začíná měnit obraz Boha od starozákonního mstícího se Boha k novozákonnímu. Evropa na přelomu tisíciletí vychází z krize očištěna a posílena vědomím účasti na Božím plánu. Tento přelom vyústil ve vzniku gotiky a filosofii Tomáše Akvinského a později ve vzniku humanismu.

Zdroj: www.seminárky.cz

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře