Třeštík, D.: Vznik Velké Moravy

13. červen 2011 | 15.59 | | autor: lucie

Dušan Třeštík - Vznik Velké Moravy

Písemné zprávy o Slovanech na sever od Dunaje (Morava a Slovensko) počínají rokem 822. Předcházejí jim pouze archeologické prameny z 8. st., a to je charakterizováno hradišti osazenými jízdními bojovníky a někde rozeznatelnou knížecí elitou. Avarské kulturní vzory přijímala slovanská elita selektivně a vždy si je přizpůsobovala. Již v tomto století se vydělila centra na řece Moravě jako hradiště v Mikulčicích, ve Starém Městě u Uherského Hradiště a v Olomouci. Na Slovensku hradiště z tohoto období chybějí. Za Bílými Karpatami vznikají hradiště až na přelomu 8. a 9. st., zanikala již v 1./3 9. st. Jsou to např.: Pobedim, Smolenice-Molpír, Podbranč. Je otázkou zda a jak souvisí jejich zánik se státotvornými procesy na Moravě. Na přelomu 8. a 9. st. vzniklo též hradiště na Děvíně a v Mužle-Čenkově. Důležité je, že Nitra, později tak významná, zřejmě ještě neexistovala. Musela vzniknout těsně před r. 833 a taktéž se k ní nemůže vázat žádný kmenový předchůdce z 8. století.

Na přelomu 8. a 9. st. přechází sledovaná kultura ke kostrovému pohřbu. Z 8. st. nejsou tedy doložena žádná pohřebiště, ani žádná knížecí elita, i když se její existence právem předpokládá. Tato změna ritu, která probíhala se stejnou intenzitou jak v Posáví tak na Moravě, je připisována těsnému kontaktu s elitami karlovské říše. O podobě těchto styků však nemáme žádné zprávy.

Písemné prameny hovoří především o bouřlivých osudech knížete Pribiny, líčí je např. autor Conversia. Zde je jediným datem r. 850, kdy se Pribina usadil na Blatnohradu a postavil zde kostel, který byl ještě téhož roku vysvěcen. Dříve než Pribina přišel na Blatenská jezera, pobýval v létech 827–838 u Ratboda, franckého bojovníka, který sídlil v Tullnu. Zde byl Také Pribina pokřtěn.

Důvod, proč je Pribina zmiňován, je jednoduchý: misie v Pribinově Blatnohradu byla jedna z nemnoha salzburských úspěchů a byla proto hlavním argumentem Salzburgu proti Metodějovým nárokům na Panonii. Autor Conversia se snažil dokázat, že salzburští arcibiskupové působili na Panonii odedávna "z moci svého úřadu” a že si  Metoděj uzurpoval jejich stará práva.

45pt;">Se svěcením kostela v Nitře, které je předpokládáno do r. 828, souvisí ale i zcela jiná otázka, a to ta, zda-li již v té době na Moravě vládl Mojmír. Jde o to, že po roce 829, po dohodě s pasovským biskupem, Již nemohl Adalram, biskup salzburský provádět úřední akty na sever od Dunaje, což posouvá vysvěcení kostela jasně před r. 829. K vysvěcení také musel někdo dát svolení  a to panovník daného státního či mocensko-politického útvaru. Vládl tedy na Moravě Mojmír? Byl to on, kdo přičlenil Nitransko k moravskému území?

Třeštík pak přímo tvrdí, že Nitra a nitransko nikdy nemohly patřit k pasovské diecézi, jelikož toto území bylo chápáno jako samostatné vzhledem k Moravě i zmíněné diecézi pasovské. Bylo tedy potažmo samostatně spravováno. To by však posouvalo nejen datum křtu nitranského kostela, ale též datum Pribinova vyhnání do let 831/832. Tento letopočet by potom také zapadal do kontextu s jinými moravskými událostmi a to především s datem 831, které připadá na křest všech Moravanů biskupem Reginharem. Tak se traduje v Dějinách pasovských biskupů a bavorských vévodů podle Alberta Behaima z r. 1253. Tento autor použil mimo jiné Fuldské anály a též nějaké nezachovalé bavorské či dokonce pasovské anály, ze kterým nejspíše pocházejí pro nás nejvíce zajímavé údaje o Moravě. Údaj o výše zmiňovaném křtu můžeme brát jako celkem spolehlivý díky tomu že zapadá do celkové situace na počátku 30. l. 9. st.

Pribinův příběh vyprávěný v posloupnosti může znít asi takto: Protože si Pribina chtěl vzít za manželku křesťanskou bavorskou šlechtičnu, musel se sám stát křesťanem. V této době předcházelo křtu období katechumenátu, tj. očekávání, během kterého se očekával od Pribiny postavení kostela, jeho vysvěcení a vybavení knězem.Sotva však došlo k vysvěcení, Mojmír Pribinu vypověděl – Pribina měl tak naspěch, že křest nestihnul a musel hledat útočiště u Ratboda ještě jako pohan. Takto a velmi rychle po sobě následovaly tyto události v letech 830 až 832. Nepochybně souvisely s tím, co se dělo na Moravě, se křtem Mojmíra  a "všech Moravanů” v r. 831.

O archeologickém obrazu tohoto období můžeme říci, že ji jen dokresluje. Celé období se vyznačuje společenskými převraty uvnitř politicko-etnické skupiny Moravanů, doprovázené expanzí na avarské území na JZ Slovensku, kde se projevuje vznikem nových hradišť. Expanze na avarská území přináší moravské aristokracii bohatý lup a na moravském území se objevují první kostely stavěné knížaty, což je patrně důsledek styků s franckým knížaty. Tyto styky nám bohužel nejsou vůbec objasněny.

V Čechách působí kněží různorodého původu ale křest Moravanů danou situaci jaksi přetváří: pokřtěn je nejen kníže, ale též celý gens Moravanů. Při křtu se každý zříká ďábla a jmenovitě vypočítaných pohanských bohů. Vzdává se tím nejen bohů a bůžků, ale tradice jako celku. Jedinec se odděluje od kmenového společenství a stává se dobrovolně vyděděncem. Z těchto důvodů je evidentní, proč mohla mít misie úspěch výhradně u jednotlivců v řadách aristokracie. Nemohla uspět v kmenovém společenství. Křtěnec se vzdával svých nekřtěných předků. Pro knížata to mohlo být dokonce i výhodou, odhodila-li společně se svými předky i omezení na ně vázaná. Protikladné účinky mohl mít křest na celé společenství, uvědomíme-li si, že celý řád světa byl nazírán jako neměnný a neustále se opakující, zvláště u zemědělců. Příznivému výsledku svého snažení napomáhali neustálým opakováním ať už racionálních (včasná orba) či magických (malování vajíček) činností. Analogický řád platil pro udržení a uspořádání společnosti. Je patrné, že nevyzkoušená novota byla nadmíru nebezpečná. Konflikt dvou náboženství nehrál hlavní roli; šlo tu o strach ze změny.

Změna náboženství znamenala opustit celý ten zaběhaný řád světa a společnosti a nastolit nový. Nově vznikající stát musel být křesťanský. Spojení vzniku státu a christianizace je nasnadě. Kmen křesťanství přijmout nemohl, přijal jej stát. I tak musel být odpor proti pokřtění všech Moravanů silný. Doklady k povstáním kupodivu nejsou. Pravděpodobně kulty přežívaly vedle sebe. Ještě z 9. století je známo pohanské obětiště existující vedle řady křesťanských chrámů. Archeologické nálezy naznačují jen boje mezi jednotlivými knížaty.

Dalším podpůrným faktorem pro vznik moravského státu je zánik avarského kaganátu. Ten, kdo z něho těžil nejvíce, byla moravská knížata. říše sice dokázala zabránit vzniku jednoho slovanského státečku v Posáví, uniklo jí však dění na Moravě a Z Slovensku. Ve třicátých létech pak byla postavena před hotovou věc.

Další velkorysý a blahodárný pro vnitřní rozvoj poskytla říše Slovanům od Dalmácie až po Moravu v létech 830–844. Jejich konsolidace pak již byla nezvratná. Krize, která se táhla v těchto letech v říši měla příčiny v zastavení její expanze. Říše poskytovala dobytým územím ochranu, jejich knížata pak říší "věrnost”. Ta však byla dvousečná. Vojenské a jiné služby byly neustále vyměňovány za dary, kořist a úřady. Neměla-li jim již říše co nabídnout, až na boje proti Normanům, Saracénům a Slovanům, přistupovala knížata ke svým povinnostem s neochotou, která si již za Karla Velikého vynutila reorganizaci armády a nákladů na ni. Nenasycená kořistivost šlechty se obracela dovnitř, proti církvi, a přinesla Ludvíku Pobožnému konflikt s její organizací. Říše, které se v r. 814 stal Ludvík "imperator augustus” postrádala ideu státu přežívajícího panovníkovu smrt. Její jednota byla udržována církví ze zájmu na jednotě vlastní. Heslo "jedna víra, jedna církev, jedna říše, jeden panovník” mělo vyjadřovat panovníkovo pověření správou díla spasení.

Krize vyvrcholila r. 841 bitvou u Fontenoy, kde se utkal právoplatný císař Lothar I. s bratry Ludvíkem Němcem a Karlem Holým. S Lotharovou porážkou padla idea hegemoniálního císařství. Kompromis, který vznikl ve Verdun r. 843 se ukázal jako trvalý.

V souvislosti s vylíčenými problémy říše, byl již Karel Veliký nucen přistoupit k zásadní změně politiky: přikročil k obraně hranic, které předtím vůbec nebyly budovány jako nějaký "limes”, zejména na Sále a Labi. Útok na Čechy v r. 805 a 806 byl příkladem změněné politiky. Poražené gentes byly nuceny uznat svrchovanost říše a někdy též platit tribut. Tento "věnec závislých gentes” platil tribut nepravidelně. Císař měl pravomoc k rozsuzování jejich kněží a potvrzování jejich nástupnictví. Kněží ale neměli vůči říši žádné vojenské povinnosti a jejich vnitřní zřízení bylo plně respektováno. Nejmenší snaha říše nebyla projevována ani v jejich christianizaci.

Během krize říše se poměr říše a jejích satelitů při východní hranice změnil: Nadvláda říše byla odvržena okamžitě po ochabnutí nátlaku. Dění na slovanských uzemí je franckými prameny promlčeno. Předpokládá se že přestaly být odváděny všechny tributy a celý”věnec závislých gentes” se ze závislosti vymanil.

Jasně reaguje na nastalé poměry východní politika Ludvíka Němce. Zaměřuje se na obnovu bývalých poměrů. Spadá sem výprava proti Obodritům z r. 844, křest českých knížat z r. 845, výprava na Moravu z r. 846 a zřízení dolnopanonského Pribinova hrabství r. 847. Zamýšlená obnova poměrů již však zhola nebyla možná.

V srpnu roku 846 se Ludvík pokusil dosadit na Moravě za knížete Rostislava, Mojmírova synovce. Autor Fuldských análů Rudolf to zdůvodňuje odstředivými tendencemi Moravanů, avšak F. Palacký nevěřil Rudolfovi, že jediným a bezprostředním důvodem Ludvíkovy intervence byly nějaké "Mojmírovy pikle”. Důvodem byla spíše Mojmírova vzrůstající moc. Ludvíkovi šlo především o obnovení tributu. Dosazením Rostislava jako ducem, čili franckého hraběte chtěl Ludvík zpečetit závislost Moravy na říši. Stejný postup nemohl opakovat v Čechách. Znemožňoval mu to jednak počet možných uchazečů, jednak neochotou Čechů nechat se podmanit. Ostatně ani Morava, zahrnovaná ještě r. 852 oficiálně do nejzazších končin říše, se už sama neoznačovala za část říše.

Rostislav byl z pohledu říše jakožto "dux gentis” její součástí. Fakticky na ní však byla nezávislý. Svého postavení obratně využíval. Hodila se mu rovnost s těmi nejvlivnějšími říšskými hrabaty i příležitosti, které se mu naskýtaly k intrikování, na druhou stranu nemohl být sesazen. Měl přece v zádech silné vojsko vlastního panství.

Série nových vpádu franckých vojsk do Čech a na Moravu provázela 50. a 60. léta. Přesněji k nim docházelo r. 855, 864 a 869. Pod vedením Ludvíkova syna Karla útočila vojska na "Rostislavovo nevýslovné a všem starobylým nepodobné opevnění”, které však nedobýval, a plenil pouze okolní krajinu. Mělo se za to, že touto pevností byla "Dowina”, tj. Děvín u Bratislavy, což Třeštík vylučuje. Za ono "staré město” označuje nejpravděpodobněji Mikulčice. Rostislav se franckému náporu nemínil v žádném případě vzdát. Frankové, poplenivše moravskou zemi stejně žádoucího účinku nedosáhli, , jelikož by bylo potřeba drancovat zásoby obilí ještě následující rok.

Po tomto neúspěšném zásahu v r. 855 se Rostislav ocitl fakticky v postavení "krále”, tj. vládce svébytného "regnnum”. Následující rok se pokusil Ludvík debakl na Moravě napravit v Čechách. Vstoupil Nakléřovským průsmykem a odtud pokračoval přes "českou rovinu” – "planities Behaim”. Po krutých bojích Ludvík dosáhl dílčího úspěchu, k vítězství měl však na míle daleko.

V celku tedy Ludvíkova akce namířená proti východním sousedům říše na všech frontách ztroskotala. Rozhodl se zaútočit ještě v r. 858 a to po celé hranici od Baltu až po Dunaj. Karoloman připravoval úder proti Rostislavovi, proti ‚Čechům, stejně jako proti Dalemnicům a Srbům se chystal Thakulf, správce srbské marky. Velkolepé tažení naštěstí muselo být na poslední chvíli odvoláno kvůli problémům s Normany na západě říše. Je až příznačné, že jeho nepřítomnosti využívá Karoloman, aby se spojil s Rostislavem. Karolomanovy počiny přerostly v r. 860 v otevřenou vzpouru proti otci, když s pomocí Rostislava obsadil Bavorsko až po řeku Inn.

Ludvík nezasáhl proti Ludvíkovi přímo, ale obvinil ze zrady jeho příbuzné a zbavil odbojného syna podpory v bavorské šlechtě. Karoloman sice otci slíbil, že upustí od svých rozvratných podniků, byla to jen pouhá zástěrka, aby mohl Rostislavem paktovat vesele dál.

Morava neustále postrádala legitimitu státní existence. Kořeny tohoto nešvaru tkvěly v samotné podstatě říše. Byl to císař, kdo pečoval o božský plán spasení. Spasen mohl být pouze ten, kdo byl nejenom křesťanem, ale i poddaným císaře. Ještě roku 900 tvrdili bavorští biskupové, že Moravané musejí být poddaní říší "ať chtějí či nechtějí”, protože jejich křest přišel z Pasova, tedy z říše.

Církev se potom opírala o faktický stav, o reálně existující mocensko-politické útvary, které potvrzovala a dávala jim legitimitu. Na Západě se již v 9. st. prosadila papežova autorita, v jejímž dosahu bylo především potvrzování arcibiskupů a zřizování arcibiskupství. Tyto instituce, zaštítěné sv. Petrem, se stávaly nezávislými a legitimními . Vznikala tak nezávislá "zemská církev” a konstituovala se tak i země samotná.

Proto Rostislav, chtěl-li vytvořit nějakou novou církevní instituci ve své zemi, zamýšlel zřídit arcibiskupství, nikoli biskupství. Biskupství by totiž spadalo pod arcibiskupství v jiné zemi, nejspíše pod to v Salzburgu.

Po nenaplněném očekávání odpovědi od římského papeže se obrátil do Byzance na Michala III., který mu v jeho žádosti o učitele vyšel vstříc a r. 863 "Rostislavovi, Svatoplukovi a Kocelovi” vyslal Metoděje. Do jejich zemí mířil, nutno zdůraznit, jako učitel, nikoli jako biskup, jak tvrdí Život Konstantinův. Rostislav chtěl učitele, který by vyškolil dost domácích kněží a sjednotil dosavadní různorodou církevní praxi. Šlo o první stupínek na cestě ke získání arcibiskupství pro Moravu.

Vyslání učitele neznamenalo v církevně-právním ohledu nic, žádný zásah do svrchovanosti římské církve nad Moravou. Patriarcha ani císař byzantský proti vyslání učitele nespatřovali žádné překážky a tak , přestože v těchto vzdálených končinách neměli nijaké zájmy, žádosti vyhověli.

V r. 864 se Ludvík pokusil opět přistoupit k násilnému podmanění Rostislava. Napadnul ho na Děvíně, který, ač jako mohutná přírodní pevnost, byl snadno odříznut od přístupových cest. Ludvík tentokráte postupoval s mnohem větší rozvážností, když si vybíral za rukojmí "optimates”, tedy šlechtu z těch nejvlivnějších kruhů. Společně s Rostislavem se přinutil přísahat na mírové podmínky. Avšak ani potom  neměla pro Rostislavův poměr k říši porážka prakticky žádné důsledky, zůstal nadále nezávislým moravským vládcem.

Během 2. poloviny 60. let se zdárně rozvíjela byzantská mise. Jaký cíl tento vývoj Sledoval si povšimnul pasovský biskup Ermanarich, jenž byl pověřen vedením mise v Bulharsku. Když potom Metoděj působil r. 870 v Blatnohradě, protestoval proti tomu archipresbyter Riphald v Kocelově knížectví. U soudu, který probíhal nad Metodějem, se k němu choval biskup Ermanarich tak hrubě, že jej podle Živote Metodějova chtěl udeřit svým jezdeckým bičem.

V zimě 867 nalézáme Konstantina a Metoděje v Římě, kam přijeli na pozvání papeže Mikuláše I. Přesné důvody návštěvy neznáme. Jisté je pouze, že sem vedli své žáky, aby je dali vysvětit na kněze. Pozvání Konstantina do Říma mělo být spíše předvoláním adresovaným na Moravu,jehož důvody můžeme hledat v šokujících novotách jako bylo slovanské písmo či slovansky sloužená mše.

Vývoj na Moravě zdaleka nemohl stačit jako důvod k několikáté ofenzívě proti Moravanům, plánované a provedené v r. 869. Jedním z hlavních důvodů byla asi klíčová role Rostislava v piklích proti Ludvíkovi. Srazit Moravu na kolena a dát jí statut říšského dukátu se stalo definitivním Ludvíkovým cílem.

Ludvíkův plán byl tentokrát nový v tom, že část vojska měla zaútočit na Svatopluka, jakožto Rostislavova příbuzného, sídlícího na svém údělu na Z Slovensku. Svatopluk byl spíše v postavení spoluvládce než podřízeného údělníka. Potom, co došlo k Rostislavovu zajetí, byl Svatopluk považován automaticky za právoplatného panovníka Moravanů.

Vedení výpravy bylo nakonec svěřeno Ludvíkovu nejmladšímu synovi, Karlovi Tlustému, kterému se podařilo proniknout až k "nevýslovné pevnosti Rostislavově”. Nepokusil se ji obléhat a spokojil se s pleněním, stejně jako Karoloman ve Svatoplukově regnu. Prakticky však nedosáhli ničeho, ani Rostislav ani Svatopluk nebyli poraženi.

V r. 870 začal náhle vyjednávat Svatopluk s Karolomanem. Jaké to mělo důvody je zřejmé až na druhý pohled: bylo totiž možné očekávat, že Ludvík zemře a králem se stane Karoloman. Vyjednávat s jistým budoucím králem je politickou prozíravostí. Také Karolomanovi mohl moravský spojenec při uchopení moci po otcově smrti prospět. Svatopluk se tedy stal říšským dux gentis a zaručil si tak uznání od říše pro vládu nad celou Moravou, která mu připadla po odstranění Rostislava. Ten se ještě pokusil se Svatopluka zbavit, vlastní léčka skýtala léčku Svatoplukovu a tak se dostal z rukou Svatoplukových přímo do Řezenského vězení. Karoloman okamžitě vtrhl na Moravu.Tam už vypukl naprostý chaos. Karolomanovi nic nezabránilo v uchopení všech hradů a nepochybně i pevnosti Rostislavovy.

V říši se zatím konal sněm, jehož hlavním bodem programu byl soud s Rostislavem, neposlušným říšským hrabětem. Rozsudek smrti byl nakonec zmírněn na oslepení.

Na Moravě se ujal vedení Svatopluk, i když posádky pod velením Viléma a Engelšalka tu ještě zůstaly. Nevíme přesně, jaká území Vilém a Engelšalk spravovali. Podle jistých listin bavorských biskupů to bylo pohraniční hrabství sousedící s Moravou. R. 871 byl Svatopluk obviněn z nevěry a uvězněn. Jeho zmizení vyvolalo mezi Moravany neočekávané následky: okamžitě povstali. Na sněmu si zvolili za knížete Slavomíra, Svatoplukova příbuzného. Jejich povstání úspěšně dobylo zpět jeden hrad za druhým, včetně ústřední pevnosti Rostislavovy.

Karolomanovi nezbývalo než na to vše hledět s překvapením. Musel Svatopluka propustit. Svatopluk se nevyhnul střetu s novým knížetem Slavomírem u Mikulčic, ale nakonec Moravany zdárně přesvědčil, že on je přece jejich knížetem. Hned na to vyrazil proti Bavorům, které porazil a za oběť mu padli i hrabata Vilém a Engelšalk. Následovala ještě výměna rukojmí, která byla v podstatě pouze hrou na čas: Svatopluk zatím stihnul konsolidovat své panství, navázat potřebné styky a v neposlední řadě, vyhnat bavorské kněze.

Svatoplukův úspěch se v dalších létech ukázal jako nezvratný – až do r. 906. Ideu, kterou se mnozí historikové snažili připsat Rostislavovi, totiž sjednocení slovanských kmenů s Moravou v čele, učinil Svatopluk skutečností. Jeho Morava se stala "Velkou” a to nejenom svým rozsahem.

Zdroj: www.seminarky.cz

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře