Čornej, P.: Lipanská křižovatka

13. červen 2011 | 16.00 | | autor: lucie

Petr Čornej - Lipanská křižovatka

Použitá literatura:

ČORNEJ, P. Lipanská křižovatka. Vydání 1. Praha : Panorama, 1992.

               O autorovi

            Prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc. (*1951) je přední český historik, medievalista, specializující se na dějiny vrcholného středověku. Je odborníkem zvláště na období české reformace, tj. husitství. Působí na Katedře dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také rektorem Literární akademie Josefa Škvoreckého v Praze.

            Profesor Čornej je autorem řady knih, vedle odborných vědeckých publikací také mnoha populárně naučných titulů, mezi něž patří i Lipanská křižovatka. Z ostatních jeho děl stojí jistě za zmínku tyto: Slavné bitvy naší historie (s Pavlem Bělinou a kolektivem), Lipanské ozvěny, Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402–1437. (za tuto odbornou publikaci získal v anketě českých historiků ocenění "Nejvýznamnější historická kniha roku 2000" a "Cenu Josefa Hlávky" za původní knižní práci z oblasti vědecké a odborné literatury), Tajemství českých kronik. Cesty ke kořenům husitské tradice, Historie českých zemí – Ilustrované dějiny, Panovníci Svaté říše římské, Osudové osmičky. Přelomové roky v českých dějinách.

            Do povědomí laické veřejnosti se zapsal např. populární a umně ilustrovanou knihou Panovníci českých zemí, která vyšla v edici Odkaz havlíčkobrodského nakladatelství FRAGMENT.

Je také autorem koncepce řady dějepisných učebnic Dějepis pro gymnázia a střední školy 1-4 (SPN - pedagogické nakladatelství).


               Obsah díla

Čornejova Lipanská křižovatka je publikace populárně naučného žánru. Ohniskem jejího zájmu jsou, jak název napovídá, české země v pozdním období husitské revoluce, jež vrcholí bitvou u Lipan v neděli 30. května 1434. Kniha se nezabývá pouze událostmi bezprostředně se týkající této významné bitvy, ale zeširoka popisuje její historické, náboženské, sociální, politické a hospodářské příčiny i důsledky.

Práce je rozdělena do 4 oddílů: Dějinná scéna: Čechy 1431-1433, Hledání východiska, Dny rozhodnutí a Historické důsledky. Autor nejprve rozebírá příčiny a smysl husitské reformace. Ukazuje na dobovou krizi církevní organizace západního křesťanstva, která je však vedle morových pandemií, depopulace, ekonomického regresu a soumraku klasického feudalismu "trojího lidu" pouze tím nejviditelnějším příznakem vleklé krize pozdně středověké Evropy vůbec. Počátek církevní krize lze sledovat již v druhé polovině 14. století, kdy došlo k schizmatu. Dvojpapežství a později dokonce trojpapežství zasadilo těžkou ránu autoritě Svatého stolce a vedlo k tzv. konciliarismu.

Jeden z nejvýznamnějších koncilů zasedal v Kostnici (1414-1418) a z hlediska římské církve i evropské politiky byl velmi úspěšný: podařilo se mu učinit přítrž schizmatu a zvolit nového Svatého otce, Otto Colonnu alias Martina V. Poměrně aktivně do koncilu zasahoval světský vládce křesťanstva, císař Zikmund Lucemburský, který byl pro své kostnické diplomatické úspěchy velmi oslavován a jeho moudrost přirovnávána k biblickému králi Šalamounovi. Kostnický koncil se také nemilosrdně vypořádal s "českým kacířem" Janem Husem, který neodvolal své heretické učení o nápravě obecné církve, zůstal věrný poznané pravdě a byl 6. července 1415 upálen. O necelý rok později jej na hranici následoval jeho žák Jeroným Pražský. Tato tvrdá a zastrašovací taktika se však postupem času ukázala být kontraproduktivní. Účinek byl přesně opačný, než koncil zamýšlel: husitské hnutí se radikalizovalo a začala husitská revoluce. Soukolí husitské reformace se dalo do nezastavitelného pohybu.

Více než deset let marných Zikmundových vojenských akcí a křížových výprav do Čech nepřineslo kýžené ovoce. Čtyřmi artikuly pražskými ideově sjednocená, takticky skvěle organizovaná a dobře vyzbrojená vojska táboritů, Žižkových polních sborů (po jeho smrti tzv. sirotků), Rokycanových pražanů a dalších husitských svazů nejenže dokázala odolat útokům zvenčí, ale navíc sama podnikala "spanilé jízdy" do zahraničí, kde plenila, loupila a do Čech se navracela s tučnou kořistí. Poté, kdy v létě 1431 kardinál Cesarini se svou výpravou neslavně utekl od Domažlic, rozhodli se konečně účastníci Basilejského koncilu pro diplomatické řešení konfliktu s "božími bojovníky". Tento krok je jedním z klíčových momentů husitské revoluce. Husitští "kacíři" se poprvé stali pro koncil partnery, s kterými je možné jednat. Umírnění husité tento krok z důvodů neutěšené politické a hospodářské situace v českých zemích velmi přivítali.

Čornej dělí husitské politické spektrum takto: pravice (konzervativní husitská šlechta a měšťané, umírnění husité), střed (tzv. pražané ideově vedení Janem Rokycanou) a levice (tzv. sirotci, táborité, radikální husitské svazy). Vedle těchto tří sil pak nesmíme opomenout katolíky. Vyčerpané české země a s nimi také tyto čtyři tábory se v létě 1433 ocitli v situaci, kdy se po dlouhé válce, nepokojích, anarchii, několikaleté neúrodě, morových epidemiích a dalších strastech naskýtala naděje zasednout k jednacímu stolu a nastolit vytoužený mír. A nepřáli si jej pouze Čechy, ale celá Evropa. Že si tento mír každá ze stran představovala jinak, je nasnadě. Důležitá však byla motivace dohodnout se. Tu měli, až na táborská a sirotčí polní vojska, jejichž existence by se v době míru stala nadbytečnou, všichni.

Klíčovou roli při vyjednávání sehrálo obléhání Plzně vojsky husitské levice. Pád poslední české katolické bašty by pro radikální husitství znamenal důležitý trumf při jednání o mírových podmínkách a pro Zikmunda, římskou církev i české katolíky naopak tvrdou ránu. Plzeň však zázračně odolala.

Dialog mezi Basilejským koncilem a husitskou reprezentací se zabýval hlavně problémem čtyř artikulů pražských. Po zdlouhavém jednání byla podepsána tzv. Basilejská kompaktáta, která byla kompromisem obou stran. Husitská levice se však s kompromisy smířit nehodlala. Jejím cílem bylo (nejde-li to jinak, pak násilím) přivést na "pravou husitskou víru" celé křesťanstvo. Umírnění husité kolem Menharta z Hradce i přívrženci mistra pražského vysokého učení Jana Rokycany brzy pochopili, že tato utopie nijak nekoresponduje s politickou realitou. Důležitým faktorem, který rozhodl o jejich odvratu od radikálních husitských bratrstev a spojenectví s katolickým panstvem, bylo veřejné mínění. To se po loupeživých holdech polních vojsk po celé zemi od táborů a husitů distancovalo. Zájem většiny lidí byl zřejmý: mír. Tak se zrodila kališnicko-katolická koalice, jejímž styčným bodem se stalo uznání kompaktát. To by znamenalo jakousi "náboženskou toleranci" v českých zemích, lze li o něčem takovém v 1. polovině 15. století mluvit. Čechy se měly stát "královstvím dvojího lidu".

Sirotci a táborité se ocitli v izolaci. Když bylo nad slunce jasnější, že otázka dobytí Plzně je pasé, pokusili se o ovládnutí Prahy, která padla do rukou "zrádců", tj. kališnicko-katolické koalice. Také myšlenka ztečení jejích hradeb však náležela v dané situaci spíše do říše snů. Nakonec radikálové odtáhli, neboť obdrželi ověřené informace, že k hlavnímu městu pochodují rožmberské, západočeské a karlštejnské sbory. Sirotci a táborité se přesunuli na Kolínsko, aby zde nabrali posily. Ani koalice však nelenila, shromáždila své ozbrojené síly a jala se je pronásledovat. V květnu 1434 se schylovalo k rozhodujícímu střetnutí, které mělo určit vývoj v Čechách na další desítky, možná stovky let.

Sirotci vedení Janem Čapkem ze Sán a Ondřejem Keřským a táborité Prokopa Holého se opevnili na výhodném vyvýšeném místě na úpatí Lipské hory, poblíž obce Lipany. Nedaleko se utábořili jejich protivníci, které vedl Diviš Bořek z Miletínka. Status quo, který nastal, se jevil neřešitelný. Útok jedné či druhé strany na vozovou hradbu protivníka by byl sebevraždou. Nakonec zvítězila geniální lest: část koaličního vojska předstírala ústup, vyprovokovala radikály k otevření hradby a euforickému pronásledování prchajících. Ústup se však rázem změnil v promyšlený protiútok. Proniknutí vozovou hradbou znamenalo konec nadějí radikálních bratrstev. To dobře věděli i oba velící hejtmani. Jan Čapek i Ondřej Keřský ze smrtícího sevření uprchli. Hůře se vedlo Prokopu Holému, Prokůpkovi a mnoha dalším předákům, kteří u Lipan nalezli svou smrt. Kališnicko-katolická koalice u Lipan rozdrtila radikální husitství. Pro sirotky lipanský masakr znamenal definitivní konec a táborská jednota byla natolik oslabena, že přestala být určující politickou silou v zemi. Cesta k nastolení pořádku byla volná.

Jak autor zdůrazňuje, bitvou u Lipan husitská reformace nekončí a bylo by chybné chápat tento moment jako porážku či dokonce "zradu" husitských ideálů. Výdobytky husitské revoluce byly uznány Basilejí i Zikmundem Lucemburským, který se roku 1436 na krátkou dobu vrátil na český trůn. Prestižní záležitostí zde bylo, že s "českými kacíři" se dokázali vypořádat zase pouze Češi. Jan Rokycana byl jmenován pražským arcibiskupem, husité byli přijati zpět do římské církve a přijímání pod obojí způsobou (kališnictví neboli utrakvismus) bylo na českém území zrovnoprávněno s přijímáním pod jednou způsobou (katolictví).  

Období po Lipanech si však nelze jen idealizovat. Rozpory mezi stranami "pod jednou" a "pod obojí" přetrvaly, byť ve snížené míře. Také zvolený pražský arcibiskup Rokycana nebyl Basilejí akceptován bez problémů. Po smrti Zikmunda i jeho zetě Albrechta navíc nastal boj o vliv mezi českými šlechtici a svatováclavská koruna zůstala na mnoho let bez nositele. Mocenský boj nakonec vítězně vynesl na trůn schopného "husitského krále" Jiřího z Poděbrad. U něj Čornejovo dějinné líčení Lipanské křižovatky končí...

             

        Hodnocení

            Mám-li Lipanskou křižovatku stručně zhodnotit, musím nejprve uvést, čím mne příjemně překvapila. Velkou předností této knihy je nezaujatost, objektivita, pečlivost při zkoumání historického materiálu a badatelská poctivost. Autor s lehkostí a nadhledem polemizuje s mnoha hluboce zakořeněnými předsudky a mýty, které o husitské revoluci v očích laické veřejnosti panují. Ať už jde o mýty ve prospěch kališníků (např. o "lišce ryšavé", Zikmundovi, který nicméně ve srovnání s bratrem Václavem byl vpravdě velmi schopným státníkem a politikem) či katolíků (např. o tom, že pouze husité loupili a plenili, ve skutečnosti si však katoličtí šlechticové na cizích panstvích nepočínali jinak). Neodvažuje se ke kategorickým soudům, spíše jemně naznačuje, trpělivě snáší argumenty a definitivní hodnocení nechává na čtenářovi samotném.

Shrneme-li autorův ideový postoj k fenoménu, kterému zasvětil většinu své badatelské činnosti, je opatrně vyjádřený, ale zřejmý: husitská revoluce je pro něj důležitým mezníkem v historii českého národa i Evropy, který má svá pozitiva i negativa, s husitskými ideály jako takovými však vcelku sympatizuje (a čtenáře velmi rychle přesvědčuje o tom, že tento postoj je správný). Jeho názory jsou blízké otci moderního českého dějepisectví Františku Palackému. Nesnižuje se k lacinému odsouzení ani nekritickému adorování husitské epochy. Je si vědom, že na ni nelze nahlížet černobíle. Tento fakt považuji za neoddiskutovatelnou přednost autorova přístupu.

            Petr Čornej s profesionalitou sobě vlastní kriticky hodnotí i dosavadní odborné husitologické bádání. Upozorňuje na mnoho nepřesných odhadů. Dospívá k názoru, že Jan Čapek ze Sán u Lipan sirotky nezradil, protože pokud by byl skutečně zkorumpován koalicí, jistě by se neopevnil na tak výhodném místě, jakým je úpatí Lipské hory a nevelel by postavit prakticky nedobytnou vozovou hradbu. Koriguje také mnoho dalších nepřesností, mj. počty vozů a pěších i jízdních bojovníků, které se zúčastnily obléhání Plzně či Lipanské bitvy.

            Abych však hodnotil vyváženě, dovolím si také malou výtku. Lipanská křižovatka je populárně naučným dílem. Mělo by tedy být v zájmu autora dbát na její čtivost, mnohdy na úkor vědecké úplnosti. Nejsem si jist, zda např. sáhodlouhá vypisování všech šlechticů či významných měšťanů, kteří se účastnili toho či onoho rokování, té či oné šarvátky, stejně jako jiné odbočky a pro čtenáře postradatelné podrobnosti nejsou spíše než k užitku na škodu. Pro laika, který si chce o husitství učinit jasnější představu, aniž by byl zainteresován v podrobnějším vědeckém bádání, to není nezbytné a děj knihy se potom zbytečně "vleče".

            I přes tuto připomínku si Lipanská křižovatka zaslouží velmi pozitivní hodnocení.

Zdroj: www.seminarky.cz


Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře