Burian, J. Zánik antiky

18. červen 2011 | 19.18 | | autor: mistr-bucket

Jan Burian

ZÁNIK ANTIKY

Tradiční pohled na závěrečnou fázi v dějinách starého věku vycházel z představy, že starověké období skončilo roku 476 po Kr., kdy náčelník germánských Skirů Odoaker zbavil moci posledního císaře Romula Augusta a byl sám provolán svými vojáky králem. Tato událost se pokládala za vyvrcholení úpadku, který zachvacoval stále širší oblasti římského impéria již od konce 2. st. po Kr. a prostupoval stále hlouběji sociálně ekonomickou stavbou říše v období pozdního císařství (284 až 476 po Kr.).

Teorie, které se snažily postihnout podstatu zániku antiky, hledaly určující příčiny v nejrozmanitějších jevech života tehdejší společnosti. Lze vymezit tři základní skupiny, do nichž je možné rozdělit v podstatě všechny dosavadní teorie o zániku římské říše:

Prvá z nich shledává důvody k rozkladu západního římského impéria v jeho všestranném hospodářském a sociálním úpadku, který svou podstatou znemožňoval další existenci říše.

Druhá nachází vysvětlení ve vnějších činitelích - v sílícím tlaku barbarského světa, svírajícího v drtivém objetí chřadnoucí impérium a infiltrujícího rozmanitými cestami na jeho území i do jeho sociálně ekonomické struktury a působícího tak její postupný rozklad i konečný zánik.

Do třetí skupiny lze zařadit názory, které spatřovaly příčinu zániku antického světa v souhře obou předchozích činitelů; podle ní zasadili konečnou ránu římské říši barbaři, avšak jejich úspěch byl možný jen proto, že impérium již bylo vnitřně oslabeno do té míry, že se více méně pasivně podřizovalo jejich iniciativě a že nedokázalo účinně čelit jejich rozkladnému vlivu i rozhodujícímu konečnému náporu.

Rok 476 se nepovažoval jen za konečný časový bod ve vývoji antického světa, ale měnil se z druhé strany v počátek středověku, který se otevíral na území, ovládaném kdysi západním impériem, historií barbarských států.

Sesazením Romula Augusta a nastolením barbarského království v Itálii se na běžných životních podmínkách italského a římského obyvatelstva mnoho nezměnilo a lidé prožívající toto období, si jistě ani nebyli vědomi, že by právě jejich doba měla znamenat převratný bod v dějinách lidstva.

Před sesazením Romula Augusta se v některých oblastech uchovávala i nadále alespoň stínová kontinuita západního impéria. V Dalmácii, kam Odoakerova moc nezasahovala, udržoval několik let zdání další existence západního impéria Julius Nepos, a stejně tomu bylo i v severozápadní Galii, kde vládl jako římský císař Syagrius, zbavený svého panství teprve první velkou osobností franských dějin Chlodovíkem v roce 486.

Římský senát si i nadále uchovával postavení reprezentativní městské rady.

Někteří shledávali počátky nové epochy již ve vládě císaře Diokleciana, jiní v roce rozpadu jednotného komplexu římského impéria na část západní a východní, nebo dokonce v roce nikajského koncilu za vlády Konstantinovy. Na druhé straně se kontinuita starého věku prodlužovala až do doby východořímského císaře Justiniana I. (527 – 565), podle jiných názorů do skončení první fáze v expanzi arabských kmenů.

V historiografii není celkem sporů o tom jak významným mocenským činitelem se ve světovém dění staly za pozdního impéria barbarské kmeny, zejména od doby velkých kmenových přesunů, známých v historických dílech pod souhrnným označením stěhování národů (375).

Vliv barbarských kmenů nabýval postupem doby stále větších rozměrů. Germánští králové ovládali rozsáhlé oblasti západořímské říše. Ačkoli byli vůči západořímskému dvoru, který sídlil v té době v Ravenně, formálně v postavení podřízených spojenců, stáli ve skutečnosti v čele samostatných a nezávislých celků na území impéria. Z těchto států vynikalo zejména království západních Gótů, ležící na části území starověké Hispánie (dnešního Španělska), a vandalský stát, k němuž v době jeho rozkvětu patřila vedle podstatné části severoafrického území i Sicílie a Korsika.

Roku 455 podnikl vandalský král Geiserich prudký vpád do Itálie, jehož cílem i skutečnou obětí se stal Řím. Na zákrok tehdejšího papeže Lva I. Geiserich sice slíbil, že nesáhne na životy římských obyvatel a že jeho vojska nebudou zakládat požáry, ale postaral se o to, aby z města odvezl vše, co cenného se skrývalo v jeho domech.

Literární řečí i úředním jazykem zůstávala v Africe i za vandalské nadvlády latina.

Mezi Germány se stalo populární zvláště učení alexandrijského biskupa Areia. Ariánství se rozšířilo přes odpor, který mu kladla církev, i v nejvyšších kruzích římské společnosti. Sám císař Konstantinus, který byl původcem milánského ediktu i vlastním organizátorem církevního koncilu v maloasijské Nikaji, kde se mělo docílit vnitřní jednoty křesťanského světa, přijal křest na svém smrtelném loži z rukou ariánského kněze.

Rok 394 se křesťanství stalo jediným oficiálním náboženstvím v římské říši.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře