Češka, J.: Zánik antického světa

18. červen 2011 | 19.17 | | autor: mistr-bucket

Josef Češka

ZÁNIK ATNTICKÉHO SVĚTA

Římská říše za zenitem své moci:

  • Imperuim Romanum ovládnutí Evropy jižně od Dunaje a západně od Rýna, Pyrenejský poloostrov, severní pásmo Afriky, země blízkého východu až k hornímu Eufratu.

  • Řečtina respektovaná jako společenský jazyk vzdělanců, obchodníků, diplomatů.

  • Řekové vnesli do starověkého světa různé ústavní formy městského státu a Římané byli v republikánské době chváleni za svou tzv. smíšenou ústavu s prvky monarchickými, aristokratickými a demokratickými = římské císařství vstoupilo do dějin jakožto principát v podobě konstituční monarchie a ta se teprve postupně měnila v monarchii absolutní.

  • Nejvíce vzrostla římská říše v posledním století republiky a za raného principátu, ale již Augustus před svou smrtí r. 14 po Kr. důrazně doporučoval, aby jeho nástupci upustili od dalších výbojů východně od Rýna a severně do Dunaje.

  • = Hardianus (117-138) se zřekl výbojů svého předchůdce Traiana (98-117) za Eufratem.

  • R. 166 Germáni pronikli do severní Itálie přes limes romanum.

  • Marcus Aurelius – markomanské války (166-175 a 177-180) – římští vojáci pronikli až k dnešnímu Trenčínu. Syn M. A. Commodus (180-192) – uzavřel s barbarskými sousedy mír.

  • R. 212 edikt císaře Caracally – rozdělení občanů do dvou kategorií:

  1. boháčí, úředníci, vojáci apod. – občanské výsady uplatňované při soudním řízení

  2. nemajetní, společensky nevýznamní – vyslýcháni právem útrpným, odsuzováni k potupným trestům

  • Stínem zářné antiky byla degradace manuální práce na otrocký úděl. Od II. st. se začal počet otroků snižovat.

  • Adoptivní císaři II. st.: Trianus, Hadrianus, Antonius Pius, Marcus Aurelius – nastoupili na trůn po adopci svými předchůdci.

  • Od konce republiky neměli Římané občanské vojsko, které se shromažďovalo při vyhlášené mobilizaci. Nahradila je stálá profesionální armáda. V Itálii praetoriánské kohorty, v provinciích legie.

  • R. 235 se římská říše dostala do velmi povážlivého stavu, během půl století se vystřídalo 22 císařů.

  • Decius – (padl 251) první císař, za kterého došlo k široce organizováno pronásledování křesťanů.

  • Valerianus (253-260) - pokračoval v radikální protikřesťanské politice.

  • Aurelianus (270-275) – první z císařů, který se dal titulovat Dominus et deus (vládce a bůh).

  • R. 238 překročily gótské houfy dolní Dunaj

  • Asi r. 255 začali východní Germáni přepadat římské území také z moře.

  • Poměry na Východě se pro Římany zhoršily hned po vzniku tzv. novoperské říše, která se r. 224 stala dědičkou říše parthské.

  • Římská říše prožívala hluboký hospodářský úpadek.

  • Zásahy proti křesťanům a proti církvi, která se ve II. a III. st. zformovala v široce rozvětvenou ilegální organizaci. Zprvu šlo jen o lokální sporadické postihy fanaticky vystupujících kazatelů. Ve III. st. když křesťanství proniklo do všech vrstev obyvatelstva, přikročila vláda k celoříšským násilným akcím.

  • Valerianova pohroma na Východě r. 260 přiměla Galliena k náboženské toleranci, ale křesťanství i v době klidu zůstalo náboženstvím úředně nedovoleným.

Diocletianova tetrarchie a upevnění pozdně římského absolutismu:

  • Gaius Aurelius Valerius Diocletianus (284-305)

  • Pocházel z Dalmatie

  • Podařilo se mu reorganizovat říši, tak že mohla být ještě po celých sto let pevným státním celkem.

  • Vedením vojenských operací pověřil Maximiana, r. 285 ho jmenoval spoluvládcem a nižší hodností (caesar), 286 mu udělil titul augustus a pověřil ho správou Západu.

  • Diocletianus vydával edikty pro celou říši a Maximian se mu ochotně podřizoval.

  • R. 289 Diocletian porazil na horním Dunaji Alamany a na dunajských pannonsko-moesijských hranicích Sarmaty.

  • Zvětšil císařské kolegium o dva caesary, kteří se pak stali adoptovanými syny.

  • Tetrarchie, tj. vláda čtyř panovníků, a nástupnický řád, který a s ní souvisel, spočívaly na zásadě, že má být císařem jen zdatný válečník, a to nejdříve v hodnosti caesara a pak v hodnosti augusta a jeho místo měl zaujmout nově jmenovaný caesar.

  • Diocletianus se jeví jako vlastní zakladatel římského dominátu, tj. toho stadia římského císařství, kdy se již absolutistická císařská moc nezakrývala rouškou republikánských tradic.

  • R. 297 Diocletianus upustil od souvislé limitní obrany a rozdělil armádu na jednotky pohraniční a jednotky mobilní.

  • Na východě se snažil zavést latinu do běžného úředního styku.

  • R. 303 vydal edikt, který zbavoval křesťany osobně svobodné občanského práva.

  • Diocletianus se dožil toho, že byly jeho edikty proti křesťanům zrušeny.

  • Šlo o první případ, kdy se císař sám vzdal trůnu.

Rozpad tetrarchie a legalizace křesťanství:

  • Nové císařské kolegium si r. 305 rozdělilo vládu tak, že Constantinovi připadla k Británii a Galii ještě Hispánie a část severního afrického území, kryjícího se zhruba s dnešním severním Marokem Severus dostal ostatní část latinské Afriky, Itálií i s územím na sever od ní až k Dunaji a navíc ještě Pannonskou diecézi, odtrženou od dřívějšího území Galeriova. Ten se za to odškodnil celou Malou Asií, kterou tak spojil s celým Balkánským poloostrovem, kdežto Maximinu Daiovi zůstaly ostatní asijské provincie a Egypt.

  • Constantinus r. 306 zemřel a jeho armáda bez vyčkání jak rozhodnou ostatní členové tetrarchie, provolala za císaře jeho syna Konstantina, a to rovnou s titulem augustus.

  • Konstantinovi se hned na to podařilo porazit na Rýně Franky.

  • Konstantin hodnost augusta podržel a podle jeho vzoru se dal provolat za augusta r. 310 i Maximinus Daia.

  • Galerius musel uznat skutečný stav, že je v říši císařské kolegium skládající se ze čtyř augustů a že část říše ovládají dva uzurpátoři, Maxentius a Alexander rovněž užívají titul augustus.

  • Pronásledování křesťanů trvalo totiž na Východě již příliš dlouho, jeho bezúspěšnost doléhala tíživě i na státní zprávu.

  • Nemocný Galerius ještě vydal r. 311 toleranční edikt. Poskytl křesťanům svobodu s podmínkou, že se budou modlit ke svému bohu za blaho státu a císařů.

  • R. 311 Galerius zemřel.

  • Po Galeriově smrti si Maximinus Daia obsadil Malou Asii a Balkánský poloostrov nechal Liciniovi.

  • Po Galeriově smrti se v římské říši vyvinuly poměry tak, že vládli opět jen čtyři císařové, ovšem všichni s titulem augustus. Jejich vzájemná součinnost pochopitelně vázla, pokud vůbec existovala, neboť Maxentius byl znepřátelen s Konstantinem a Maximinus s Liciniem. Přesto zůstali i Maximinus i Licinius neutrální, když r. 312 vtrhl Konstantin do Itálie.

  • Konstantin se pochodem ze severozápadu zmocnil severní Itálie a záhy získal v Itálii sympatie. K rozhodné bitvě došlo 28. října 312 severně od Říma, na pravém břehu Tiberu u Mulvijského mostu.

  • Také senát přijal Konstantina s nejvyššími poctami.

  • Začátkem roku 313 se Konstantin sešel v Mediolanu (Miláně) s Liciniem. Konstantin se už zmocnil území, které ovládl Maxentius a tak mu šlo především o odškodnění Licinia. Nakonec vše skončilo vzájemnou dohodou utvrzenou příbuzenským svazkem. Konstantin dal Liciniovi za manželku svou sestru Constantii.

  • Nejvíce však tato schůzka proslula Milánským ediktem, který v římské říši zrovnoprávnil všechna náboženství.

  • Maximinus se vypravil do Evropy, zmocnil se Byzantia a thrácké Hérakleie, ale pochod jeho vojáků u Adrianopol (nyní Edirne) zastavila již Liciniova armáda. Maximinus se po porážce stáhl a 313 zemřel.

  • Konstantin se s křesťanstvím seznámil již pře rokem 312, ale teprve po bitvě u Mulvijského mostu, v níž jeho vojsko zvítězilo údajně s Kristovým řeckým monogramem na štítech, se jeho víra v Krista postupně utvrzovala.

  • Licinius r. 320 využil Alexandrovy nepovolnosti a svou náboženskou politiku pozměnil tak, že sice křesťany občansky toleroval, ale zároveň se rozhodl zlomit nekontrolovaně vzrůstající církevní moc.

  • R. 322 Licinius bez ohledu na Konstantina jmenoval za konsuly sebe a svého syna.

  • R. 323 zasáhl Konstantin, jenž předchozího roku porazil v Pannonii Sarmaty, do boje s Góty na thráckém území, tj. už ve vládní sféře Liciniově a našla se záminka k válce.

  • První porážku utrpěl Licinius 324 u Adrianopole, r. 324 svedl bitvu u Chrysopole (nyní Uskudar). V ní byl rozhodně poražen a o něco později se v Nikomédii vzdal.

  • Římská říše dostala po 39 letech trvání dominátu dostala opět jediného panovníka.

Dovršení dominátu a rozmach církve za vlády Konstantina Velikého:

  • Po ovládnutí celé Římské říše zrušil Konstantin hned r. 324 v její východní části všechna Liciniova proticírkevní a sobě nepřátelská nařízení a jeho první snahou bylo urovnat vnitřní církevní spory.

  • R. 325 svolal první ekumenický koncil. Na koncilu se projednávali hlavně otázky teologické. Bylo přijato symbolon, tj. vyznání víry, obsahující dogma, že je jediný Bůh ve třech osobách sobě zcela rovných svou podstatou.

  • Konstantin měl čtyři dědice trůnu – Crispa, Konstantina II., Constantia II. a Constanta.

  • R. 326 byl Crispa popraven.

  • Ve svém zákonodárství vycházel Konstantin církvi velmi vstříc.

  • 325 – zrušil gladiátorské zápasy.

  • Konstantin zvěčnil své vítězství založením města Konstantinopole (staré Byzantion).

  • Dalmatiovi byl udělen titul caesar, který měli jeho tři synové.

  • 335 jmenoval svého synovce arménským králem.

  • Konstantin zemřel 22. května 337. Před svou smrtí se nechal pokřtít.

Pokonstantinovský boj o křesťanskou ortodoxii a katolicitu:

  • Dědictví po Konstantinu Velikém převzali jeho tři synové.

  • 337 došlo ke jmenování augustů a to hned všech tří Konstantinových synů.

  • R. 340 vpadl Konstantin II. znenadání do Itálie, pronikl až k Aquileji, ale tam upadl do léčky a byl zabit.

  • Vysoký důstojník Magnentius se dal r. 350 prohlásit se dal prohlásit císařem.

  • R. 350 byl v Galii, v níž tehdy pobýval, ode všech svých lidí opuštěn a na útěku do Hispánie v Pyrenejích zabit.

  • R. 351 Constantius nechal svého bratrance Galla prohlásit caesarem pro Východ.

  • R. 351 bitva u Mursy (nyní Osijek) – velmi krvavá bitva (54 000 mrtvých) mezi Konstantinem a Magnentiusem. Konstantius vítězí.

  • Magnentiova vláda v Galii udržovala jen tvrdým terorem, neboť bylo jasné, že se nevyhnutelně blíží její konec. A když Constantius překročil Alpy a vítězně vpadl na galské území, spáchal Magnentius sebevraždu.

  • Gallus r. 354 postaven před soud a zabit.

  • Constantius ovládal neomezeně celou římskou říši.

  • Silvanus se nechal svými vojáky r. 355 povýšit na císaře. Ale záhy byl dohnán k uzurpaci a zabit.

  • Julian (mladší bratr Galla) byl roku 355 povýšen na caesara, Constantius ho oženil se svou mladší sestrou Helenou a pověřil ho správou Gallie a obranou rýnských hranic.

  • 357 bitva u Argentorata – Juliusovo velké vítězství nad Alamany.

  • R. 360 byl v Parisioru (Paříž) Julius prohlášen za augusta.

  • Constantius to bral jako uzurpaci a chystal se k boji, ke kterému nakonec nedošlo, protože při cestě Malou Asií náhle onemocněl a 3. listopadu 361 zemřel. Před svou smrtí se nechal pokřtít.

Julianus Apostata a jeho marné úsilí o obrodu antického společenského řádu:

  • Constantius II. měl v posledních letech své vlády zdatného spoluvládce Juliana, jež jako caesar zabezpečil rýnské hranice před vpády germánských kmenů. Proslavil se i jako starostlivý vladař za něhož se Galie rychle zotavovala, proslul i jako myslitel a spisovatel.

  • R. zakázal křesťanům učit na veřejných školách.

  • V Jeruzalémě se znovu rozhodl postavit chrám (nepodařilo se).

  • R. 363 se vrhnul do Perské říše, kde při jednom z útoků je zasažen oštěpen a umírá.

Římská zahraniční defenziva a prolomení severního limitu:

  • Po smrti Juliana byl r. 363 zvolen za císaře Jovanus a hned jeho prvním dílem bylo uzavření míru s Peršany. Ale r. 364 náhle zemřel.

  • Civilní i vojenští hodnostáři se sešli v Nikaji k nové volbě císaře a 26. února 364 představili vojsko k aklamaci Flavia Valentiniana (západ a střední část), ten na žádost armády jmenoval spolucísařem svého bratra Flavia Valenta (východní část).

  • Valentinianovi byla cizí náboženská nesnášenlivost a Valenta byl přívrženec ariánů.

  • Valentovu vládu těžce otřásl státní převrat v Konstantinopoly, tam r. 365 nechal provolat císařem Procopius a rychle ovládl celou Thráckou diecézi i část maloasijského území. Většina vojska však zůstala věrná Valentovi a r. 366 odpadly do Procopia i ty legie, které umožnily jeho uzurpaci. Byl zajat a popraven.

  • Politické procesy konané v letech 368-372 poznamenaly také Valentiniovu vládu, která s předpojatou nedůvěrou hleděla na příslušníky staré senátorské šlechty.

  • Oba bratři usilovali o zlepšení životních podmínek prostého lidu, poskytli lidem možnost právní ochrany.

  • Také oba věnovali pozornost novými stavbami. Valens dal v Konstantinopoli vybudovat vodovod, oba pečovali o náležitou údržbu silnic a pevností a Valentinius se ještě jednou pokusil o zpevnění severního římského limitu, ale ohrožovalo útoky zvenčí.

  • R. 365 vpadli do Gallie Alamanové a způsobili Římanů těžké ztráty.

  • R. 367 Valentinianus jmenoval svého syna Flavia Gratiana třetím augustem a svým nástupcem.

  • Téhož roku bojoval Theodosius v Británii proti Piktům a Skotům a podařilo se mu plně ovládnout celý ostrov až k Hadrianovu valu. Roku 370 porazil v Gallii Severus Sasy a téhož roku prováděl Theodosius úspěšné válečné operace v Raetii.

  • Valentinianus zatím přesídlil do Trevíru a předsevzal si obnovit v plném rozsahu hornogermánský a raetský limes.

  • R. 374 zaútočili na římskou provincii Valerii Kvádové.

  • Valentinianus r. 375 zemřel.

  • Třetím augustem byl jmenován Valentinianus II (syn Valentiniana 4 roky).

  • Jeho zástupcem byl jmenován Gratius.

  • Gratius zahájil vládu: vyhlášením širokou amnestií a prominul některé nedoplatky.

  • Gratianus se snažil získat svého strýce pro odklon od ariánství.

  • Do severního Černomoří pronikli Gótové již uprostřed II. st. a o sto let později se stali Římanům velmi nepříjemným sousedem. Po svém rozdělení na dva kmenové svazy se východní Gótové (Ostrogóti) usadili mezi řekami Dněprem a Dněstrem, na západ od nich žil kmenový svaz Vizigótů.

  • Již uprostřed IV. st. pronikli pod tlakem jiných kmenů ze střední Asie do Povolží Hunové, svaz nomádských kmenů mongolské rasy, který svou krutostí i způsobem života – od malička do stáří na koni – vzbuzoval všude v Evropě hrůzu. V Evropě si Hunové podrobili nejdříve severně od Kavkazu íránsko-sarmatské Alany a po nich pak – kolem roku 370 – Ostrogóty, jež předtím král Ermanarich sjednotil v pevněji organizovaný celek. Po jeho dobrovolné smrti zaútočili Hunové spolu s Alany a ostrogótskými posilami na Visigóty.

  • R. 376 dostala většina Vizigótského obyvatelstva povolení přesídlit se na římskou půdu.

  • Do římské říše začali přes Dunaj pronikat Ostrogóti, kteří utíkali před Huny.

  • Valens projevil velkou netrpělivost a r. 378 svedl rozhodující bitvu. Římané utrpěli u Adrianopole strašlivou porážku, Valens umírá.

  • Gótové táhli dál za kořistí do Dácké a Pannonské diecéze.

  • R. 379 Theodosius prohlášen augustem. Východní polovina říše dostala opět svého vládce.

  • Vizigóti se dostali na thrácké území severně od Balkánského pohoří, přičemž jim císař zaručil plnou autonomii, osvobodil je od daní a poskytoval jim žold.

  • Žold placený Germánům se musel krýt zvýšenými daněmi, které zle doléhaly jak na města, tak i na velkostatky.

  • Hůře se vedlo také římskému obyvatelstvu v provinciích. Ve velkými městech se konaly hladové bouře a na venkově občanská povstání.

Vítězství katolické církve a poslední sjednocení římské říše:

  • Ve IV. st. se více než kdy jindy stalo zvykem spatřovat boží trest v různých pohromách římské říše. Proto strašlivá Valentova porážka u Adrianopole r. 378 zasáhla ve svých důsledcích ty biskupy, kteří měli na Valentovo "hříšné ariánství" největší vliv. Avšak už před tím se s Valentovou ariánskou orientací, opírající se o závěry koncilu, který r. 359 proběhl paralelně v italském Ariminu a isaurské Seleukii, plně neztotožňovali ani kompromisničtí semiariáni, nemluvě vůbec o mladoariánech.

  • Z bohatých velkostatkářských rodin pocházející, vzděláním kultivovaní i zaníceně po vzoru apoštolů zbožní myslitelé z maloasijské Kappadokie – Basileios (svatý Basil), biskup v tamější Kaisarei r. 370-379, jeho mladší bratr Grégorios (svatý Řehoř), biskup v Nysse asi v letech 371-394, a jejich přítel Grskupinu, Grégorios (svatý Řehoř) z Naziazu – spolu ještě s dalším přítelem Amfilochiem, biskupem v lykaonském Ikoniu, dokonce vytvořili tzv. mladonikajskou skupinu, která si předsevzala přispět ke sjednocení nikajské strany se semiariány dialogem.

  • Vzájemný vztah a součinnost definuje tří božích osob definuje Grégorios Nysský tak, že všechno vychází z otce, jde přes syna a uskutečňuje se v Duchu svatém.

  • 381 – konstantinopolský koncil.

  • Hned na začátku svého jednání zvolil koncil Grégoria konstantinopolským biskupem.

  • 381 – Theodosius zakázal veškeré kacířské bohoslužby a prosadil plnění tohoto zákazu nasazením vojska.

  • 383 zemřel Gratianus vinen uzurpátor Magnus Maximus.

  • Vlády se po Gratinovi chopila, jménem svého syna Valentiniana II. Justina.

  • R. 388 vytáhl Theodosius proti Maximovi, Maximus byl zajat a popraven.

  • R. 391 Theodosius zakázal vstup do antických chrámů a zapověděl všechny pohanské obřady.

  • R. 392 – nalezen Valentinia II. oběšený ve svém paláci.

  • Krátce poté nechal Theodosius císařem provolat Flavia Eugenia.

  • Theodosius r. 392 zakázal jakýkoliv jiný než křesťanský kult.

  • R. 394 - Theodosius, který s Arbogastem odmítl vyjednávat, jej porazil v krvavé bitvě na řece Frigidu (v dnešním Slovinsku). Eugenius je popraven, Arbogast spáchá sebevraždu.

  • R. 393 se konaly poslední olympijské závody, rok na to je Theodosius zrušil.

  • R. 395 Theodosius umírá a dostává čestný název Veliký. Theodosius po sobě nechává říši rozdělenou na dvě části, kterým mají vládnout jeho dva synové – Honorius na Západě a Arcadius na Východě. Na Západě říši spravuje generál Stilicho, na Východě prétoriánský prefekt Rufinus a po jeho smrti nejvyšší komoří Eutropius.

Říše pod tlakem stěhování národů a rozpad její jednoty:

  • Smrtí Theodosia I. roku 395 jako by se vyčerpala jednotící síla římského dominátu. Formálně sice zůstávala jedna říše, ale vývoj každé poloviny se již definitivně začal ubírat samostatnou cestou.

  • Zcela jednotící funkci nemělo v říši vítězné křesťanské náboženství. V Africe se donatisté nechtěli podřídit centrálním státním církevním zájmům. Gótové i jiní pokřesťanštění Germáni zůstávali dále ariány a porůznu se vyskytovaly i jiné sekty.

  • Basileus Velký – zásada "modli se a pracuj".

  • Od těžké porážky východořímské armády roku 378 u Adrianopole neměla již římská říše pevné hranice na Dunaji a při přesunech sarmatských a germánských kmenů, které se dostali do pohybu hunským tlakem na střední Evropu, se záhy zhroutil i limes Romanus na Rýně. Situaci zkomplikovalo také to, že se Theodosius I. a jeho nástupci snažili germánské kmeny spíše uspokojovat než potlačovat.

  • Oběma císařům chyběla státnická i životní zkušenost – Arcadius na Východě měl r. 395 teprve sedmnáct a Honorius na Západě dokonce jen deset.

  • Podle Theodosiova přání měl Arcadius v říši rozhodující slovo, ale ve skutečnosti i ve své východní polovině přenechal faktickou moc vlivným vládním činitelům.

  • Na Západě si přisvojil veškerou výkonnou moc Germán z kmene Vandalů Stilicho.

  • Ve Východní části byl zprvu nejmocnějším vládním činitelem Rufinus, osobní Stilichonův nepřítel a bezohledný kariérista, který se nezastavil ani před nejkrutějším opatřením.

  • Arcadius jmenoval Alaricha visigótským králem a vytvořil tak z Vizigótů hráz vymezující zápodo- a východořímskou mocenskou sféru.

  • Euxodia – rok 400 obdařená titulem augustus. Ač byla z pologermánské rodiny, projevila se jako opora protigermánského politického směru ve východořímské armádě. Odstraňování velitelů germánského původu mělo za následek prohlubující se rozklad východořímského vojenství.

  • Zatím dále pokračovalo tzv. stěhování národů, o hromadném přesidlování různých kmenů ve východní, severní a střední Evropě vně říšského území lze usuzovat pouze rámcově, neboť tamější archeologické nálezy nic nevypovídají o etnické příslušnosti obyvatelstva.

  • Pronikání na římskou půdu v V. st. ještě zintensivněl.

  • Roku 401 vpadli do Ratie Vandalové a Alarich se svými Vizigóty pronikl alpskými průsmyky do severní Itálie.

  • Honoriův dvůr přesídlil z Milána do Ravenny.

  • Vandalové hledali nová sídla v Gallii, sarmatští Alanové překročili u Mohuče Rýn a zmocnili se mnoha galských měst, Vandalové pronikli až k Pyrenejím, Sasové plenili oba břehy Lamanšského průlivu.

  • Když se Stilichovi podařilo získat v Illyriku vizigótského Alaricha pro západořímské služby, vše nasvědčovalo tomu, že mezi Západem a Východem vypukne válka.

  • Arcadius zemřel a po něm nastoupil jeho sedmiletý synek Theodosius II. Smrtí svého bratra získal Honorius v říši postavení staršího císaře a Stilicho se hned snažil uplatnit nad nezletilým Theodosiem.

  • 408 Alarich vtáhl do Itálie a přitáhl k Římu. R. 409 se Vizigóti objevili před Římem podruhé a Alarich si vynutil na senátu jmenování nového císaře, se kterým by mohl vyjednávat. Císařem se tedy stal Priscus Attalus a jmenoval Alaricha vrchním náčelníkem všech polních vojsk.

  • Honorius jej odmítl uznat na spoluvládce, Alarich proto zbavil Attala císařské hodnosti.

  • V r. 410 přitáhli Vizigóti k Římu potřetí, obležením jej vyhladověli a poté zmocnili, pak tři dny trvalo jejich plenění.

  • Koncem r. 410 Alarich zemřel. Nástupcem se stal Athaulf.

  • Athaulf znovu prohlásil za císaře Attala a požadoval od Honoria aby jej uznal za spoluvládce. Ale r. 415 Athaulfa příslušník jeho družiny zavraždil.

  • R. 421 učinil Honorius Constantina svým spoluvladařem, ale ještě téhož roku zemřel. Zanechal po sobě dvouletého syna Valentiniana a jeho matka Galla Placidia obdržela titul augusta.

  • Říši oslabovali rozpory uvnitř císařské rodiny, r. 422 se zhoršil poměr mezi Honoriem a jeho sestrou.

  • Roku 423 Honorius zemřel. Novým císařem se stal Johannes, k němu se posléze připojil Castinus. R. 425 Johannes popraven.

  • Theodosius II. na Západě uznal Valentiniana III. spoluaugustem.

  • R. 437 došlo v Konstantinopoli ke svatbě Valentiniana s Licinií Eudoxií, Imperium Romanus se mocensky definitivně rozdělilo.

  • Cařihrad se také po vybudování nových tzv. Theodosiových hradeb r. 413 rozlohou a následně i počtem obyvatel značně zvětšilo a stalo se dokonale zabezpečenou pevností.

Dogmatické spory o Kristovu přirozenost, teokratické tendence a upevňování byzantismu:

  • Povýšení křesťanství na státní náboženství přineslo církvi mnoho výsad, mino jiné i to, že se klérus nemusel strachovat o hospodářské zabezpečení a měl dokonce přebytky charitativní činnosti.

  • Církevní organizace byla spjata s městy a bez státní pomoci se neobešla. Počet věřících vzrůstal i na venkově.

  • Augustinova představa o těsné spolupráci státní moci s církví našla za jeho působení nejvýraznější projev v pohovorech, konaných v Karthagu r. 411 s donatisty. Tehdy totiž Augustinus od r. 396 biskup, předsedal synodě, v níž se přelo 286 katolických a 285 donatistických biskupů.

  • Na Východě zatím pokračovaly věroučné kontroverze mezi katechetickou a antiochijskou školou.

  • R. 325 nikajský koncil potvrdil Mariino neposkvrněné početí a povznesl ji na bohorodičku.

  • Hypatia autorka matematických spisů požívala úcty u vysokých hodnostářů. Negativní vztah k ní měla církevní hierarchie. R 415 Hypatii vlekli před dveře kostela, surově ji obnažili, ostrými střepy rozdrásali její tělo, na kusy roztrhali a vhodili na hořící hranici.

  • R. 488 vydání zákona o nařizující spálit všechny protikřesťanské spisy. Římským papežem byl tehdy Lev I. Veliký.

  • Císař Theodosius II. r. 450 podlehl pádu z koně, načež situaci na konstantinopolském dvoře ovládla Pulcheria a za manžela si vzala pobočníka Markiana.

  • Nový císař León I. (457-474).

  • Theodosiův zákon z r. 439 uznává řečtinu jako úřední jazyk.

  • V Sýrii a v Egyptě zesílil monofysitismus.

Mocenské rozdrobení Západu, východní caesaropapismus a konec antické civilizace:

  • Od 20. let V. století zmohutněla moc Hunu, kteří ovládli rozlehlé východo- a středoevropské oblasti a stali se na Dunaji trvalou hrozbou východořímské říši.

  • Již roku 431 si Theodosius II. vykoupil od Hunů mír.

  • R. 455 dal Attila zavraždit svého bratra a jako vládce obrovského území mezi Uralem a Rýnem se stal postrachem celého tehdy křesťanského světa.

  • R. 477 zaútočili Hunové hluboko na Balkán a podmanili si více než sedmdesát měst.

  • Attila si r. 447 rovněž vymínil odstoupení římského pohraničí u dolního Dunaje od nynějšího Bělehradu až po bulharský Svišov. Výjimkou nebylo ani přebíhání říšských občanů k Hunům.

  • Kdežto na Východě se v V. st. uplatnila zásada, že se má císařská armáda skládat především z císařových poddaných, reprezentovali západní armádu převážně spřátelené germánské kmeny.

  • R. 428 zemřel vandalský král Gunderich, jeho nástupce Geiserich.

  • Geiserich vynikal lstivou proradností se násilně zmocnil Kartága.

  • Západořímská vláda dostala zpět Mauretánii, Numidii a provincii Tripolis, kdežto Vandalům oficiálně připadly Africa Proconsularis a Byzancena.

  • V Británii po roce 407 opustil Konstantin III. a tak chybělo Římanům pevné velení, r. 428 požádali jiné Germány, ale nakonec se v Británii trvale usídlili Sasové a po nich Anglové.

  • Pannonii mezitím ovládli Hunové a v Galii i Hispanii propukli silné sociální bouře.

  • Frankové ovládli Kolín nad Rýnem a během pouhého čtvrtstoletí Trevír.

  • Západoříšský velitel Aetius několikrát s Hunskou pomocí porazil Burgundy, čímž prakticky zanikl burgundský stát s centrem v Mohuči. Zbytek Burgundů se r. 443 přesunul do Savojska a založil tam nový státní celek.

  • Vizigóti r. 437 ovládli Bretagne a Normandii.

  • Aetius zatlačil ripuárské Franky a porazil i sálské Franky, kteří byli pod vedením krále Chlogiona (patrně první nám známý Merojevec).

  • Vizigótský král Theoderik si uvědomil možný dosah hrozícího nebezpečí a spolu s římskými foederaty z řad Burgundů, Alanů, Sasů, sálských a částečně i ripuánských Franků a také s keltskými Aremoriky se všichni pod velením Aetinovým střetli s Attilovou mocí v dnešní Champani na Katalánských pollích. V bitvě padl král Theoderich I., výsledek byl v podstatě nerozhodný, ačkoli takticky dosáhl Aetius vítězství. Attila musel ustoupit, ale už r. 453 ohrožovali Hunové Itálii, zničili strategicky i obchodně důležitou Aquileiu. Její obyvatelé, pokud se zachránili, uprchli na ostrovy mezi ústím řek Piavy a Adiže, kde později vzniklo město Venetia (Benátky).

  • Heraclius, eunuch, se po smrti Gally Placidie r. 450 podařilo zcela ovládnout Valentiniana III.

  • Řím r. 450 se stal dějištěm dvou osudných tragédií: r. 454 byl při audienci u císaře osobně Valentinianem a Heracliem zákeřně zavražděn Aetius. A r. 455 padl na Martově poli poslední panovník z theodosiovské dynastie, Valentinianus III., proti kterému se spikli Aetiovi přátelé. Násilně tehdy zahynul i Heraclius.

  • Hlava spiknutí byl bohatý senátor Petroniu Maximus, který se v Římě prohlásil císařem a vzal si císařovnu Eudoxii.

  • Vandalové r. 455 přepadli z moře Řím.

  • Petronius Maximus při ohrožení Říma Vandaly na útěku zahynul, jeho samozvaný nástupce Eparchus Avitus by r. 456 svržen Rikimerem.

  • Vandalové podnikali loupežné přepady ze Středozemního moře, Visigótové se prosazovali ve východní polovině Hispánie, Suebům zůstala polovina západní, Burgundové ossadili Lyon a jeho okolí, Frankové a Alamani se zmocnili oblastí západně od Rýna, Piktové, Skotové, Jutové, Anglové a Sasové zcela ovládli Británii, Ostrogóti ovládali Pannonii.

  • Na Východě zůstal Markianos jediným legitimním císařem v celé říši, zemřel na začátku roku 457. Jeho nástupcem se stal Leonta Thráka z kmene Bessů.

  • Markianův zeť Anthemios dočasný západořímský císař v letech 467-472.

  • Eparchius Avitus, se stal v Galii císařem s podporou vizigótského krále Theodericha II. Avitus po porážce u Placentie r. 456 upadl do zajetí a krátce na to zemřel.

  • Východní vládce r. 457 se uvolit prohlásit Maiorina svým západním spoluvládcem. R. 461 ho zajal Rikimer a po pětidenním týrání usmrtil. Na trůn pak usedl Libius Severus (461-465). Leon na Východě, Severus na Západě.

  • Sálštím Frankům vládl král Childerik – údajný syn Merovejců.

  • 465 smrt Severuse. Po něm nastoupil Markianův zeť Prokop Anthem.

  • 466 zavražděn vizigótský král Theodorich II., po něm jeho bratr Eurich.

  • R. 468 neúspěšná válka proti Vandalům.

  • Vandalové museli vyklidit Sardínii a Tripolskou provincii. Vandalové pak, podle mírové smlouvy, opět získali Tripolskou provincii, načeš opět ovládli Sardínii a Sicilii.

  • Poslední římská ofenziva r. 471 v Galii skočila tehdy žalostným nezdarem s Burgundy.

  • Anthemion r. 472 utrpěl těžkou porážku u Hadrianova mausolea a v Římě na útěku zahynul.

  • V Římě probíhalo divoké drancování barbarskými oddíly.

  • R. 474 zemřel León I. a jeho místo zaujal Zeon (474-491). Téhož roku zemřel sedmiletý León II. při palácovém převratu, na trůn se dostal Basiliskos (475-476). Zeón se zachránil útěkem do rodné Isaurie a r. 476 se vítězně vrátil do Konstantinopole.

  • Orestes, pocházející z Pannonie a zamlada činní jako Attilův tajemník, dosadil na trůn svého malého synka Romula.

  • Burgundi ovládali území za řekou Durance, Ostrogóti vládly v Pannonii, v Raetii vládli Alamani, Thuringové, Herulové a Ruigové. Vandalové ovládali Sicílii, Sardinii a Korsiku.

  • Žoldnéřské vojsko požadovalo půdu, jejíž výtěžek by jim zajistil obživu a k tomuto účelu chtěli třetinu Itálie. Orestes jejich požadavek odmítl, ale Odoaker (římský šlechtic) jim to povolil a pak byl r. 476 dosazen na trůn. Orestes byl zabit, Romulus ušetřen pro dětský věk.

  • R. 476 se nejeví ostrým přelomem, především ze státoprávního hlediska, formálně totiž římská říše trvala déle.

  • Odoaker vládl Itálii jako král jen Germánům.

  • Formálně se nic nezměnilo ani po r. 493, kdy se Itálie z podmětu východořímského dvora zmocnil po dlouhých bojích s Odoakerem ostrogótský král Theoderich Veliký.

  • V letech 527-565 císařem na Východě byzantským císařem Justinian I. Veliký.

  • R. 546 se podařilo Belisarovi uchránit Řím před vypálením.

  • R. 664 císař Konstantin II. odvozil z Říma kovové sochy, kovové součásti budov, bronzovou střechu Pantheonu.

  • Z větší části západní Evropy se po zániku císařství uchovaly již samostatné germánské státy a sama byzantská říše se v VII. podstatně zmenšila. Do balkánských oblastí pronikly slovanské kmeny, do Itálie vpadli germánští Langobardi a po krátkodobém perském ovládnutí téměř celé Přední Asie došlo k prudké expanzi islámu. Během níž Arabové ovládli Persii, Sýrii, Egypt a celého severního afrického pásma i Pyrenejského poloostrova.

  • Za přelomový rok se považuje r. 498, kdy francký král Chlodovech přijal katolický křest.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2.5 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře