Keller, H.: Otoni

18. červen 2011 | 19.17 | | autor: mistr-bucket

Hagen Keller

OTONI

Nová dynastie

Rozpad a transformace francké říše:

  • Království je třeba chápat zcela personálně: jako řadu jednotlivých, Bohem vyvolených, z královské rodiny pocházejících a lidem uznávaných vládců.

  • Francké říší vládli po roce 500 příslušníci jen jednoho rodu – Merovejci. Podle počtu žijících příslušníků dynastie, byla dělena na oblasti podléhající vládě vždy jednoho Merovejce.

  • Když majordom Pipin I. roku 751 přenesl "královské jméno" na Karlovce, učinil tak s největší opatrností, s výslovným souhlasem Franků a papežským požehnáním, ačkoli skutečná královská moc spočívala již po desetiletí v rukou předků. Každý královský syn, uznaný za legitimního, získal přechodným rozdělením celé říše své vlastní království.

  • V závěru 9. st. se karolínská říše dostala do krize. Každoroční nájezdy především Normanů, pustošili ji nekonečné vnitřní spory. R. 887 skupina spiklenců z Bavorska sesadila starého císaře Karla III. ten krátce poté zemřel. Ve východofrancké říši převzal vládu Arnulf Korutanský (zemřel 899), považovaný však za nelegitimního panovníka. Jeho vláda pak přešla na jeho ještě nezletilého syna Ludvíka Dítě (zemřel 911). V západofrancké říši bylo r. 893 za pravého Karlovce uznám pohrobek krále Ludvíka Koktavého (zemřel 897), Karel Prosťáček (zemřel 929). Od r. 888 však byli ve všech částech karolinské říše voleni za krále muži, jejichž otcové králi nebyli, ale vždy muži z nejvyšších franckých šlechtických kruhů. Žádný nebyl schopen založit novou dynastii.

  • Jindřich I. Ptáčník je roku zvolen 919 králem a podaří se mu předat vládu jeho nástupcům. Králi se však nestanou všichni jeho synové, nýbrž jen jeden – prvorozený Ota. Za Jindřicha I. je od roku 925 spojeno s bývalou východofranckou říší lotrinské království, jenž se v 11. st. začíná nazývat "německé království". Ota I. k němu v  r. 961 připojuje druhé "italské království". Ota I. přijímá roku 926 i císařskou korunu.

  • Královští synové byli pověřeni vládou ve vévodstvích nebo byli přeurčeni k nejvyšším církevním úřadům, dcery byly provdány za vévody, cizí krále, nebo se staly abatyšemi bohatých "otonských" klášterů.

Luidolfingové a Otoni:

  • Původ Otonů – dostaneme se až k dědovi Jindřicha I. Ptáčníka "vévodovi" Liudolfovi (zemřel 866). Nástupci saského vévody Liudolfa jsou nazýváni Liudolfingové. Liudolfingové, Luitpoldingové a Burkhardovci stejně jako Konrádovci náleželi k nejvyšším šlechtickým rodům ve východofrancké říši.

Saský vévoda se stává králem východofrancké říše:

  • V rozpadající se karolínské říši se v královských a vévodských rodinách vytvářely nové struktury: vláda nad královstvím či nad vévodstvím se již nedělila: po otci mohl následovat vždy jen jeden syn.

  • Ludvíkem Dítětem umírá poslední příslušník východofranckých Karlovců, království přebírá Konrádovec Konrád (911-918). Pokusil se vládnout jako Karlovci jemu, protože byl s nimi na stejné úrovni, však nechtěli velmožové Sasů, Bavorů a Švábů v žádném případě přiznat stejná práva. Požadovali i pro sebe podíl na karolinském dědictví.

  • Sotva Ota "Vznešený" roku 912 zemřel, dostal se i Jindřich do konfliktu s novým králem, neboť na něj chtěl v plné míře přenést otcovo postavení.

  • Jindřich nebyl také ochoten přiznat králi ve svém sasko-severodurynském mocenském prostoru právo vykonávat královskou moc. Sasko zůstávalo součástí východofrancké říše a bylo přesto zemí bez krále, v níž vládl vlastní vévoda. R. 905 chtěl Konrád vojensky vpadnout do Saska a Jindřich se mu postavil v blízkosti vlastních statků nedaleko Grone (dnešní Gottingen), bylo mezi dvěma soky ujednáno přiměří. Jindřich se králi formálně podrobil, tj. uznával jeho hodnost, Konrád se však vzdal nároku na přímé vykonávání královské vlády v Sasku.

  • Poté co Konrád r. 918 zemřel, zvolili Frankové a Sasové v r. 919 Jindřicha králem. Nejen, že nebyl v přímém pokrevním příbuzenském vztahu se starým královským rodem, nýbrž nebyl ani franckého původu. Ve Švábsku a Bavorsku nebyla zpočátku akceptována Jindřichova vláda.

  • U hrobu sv. Bonifáce uzavřel mírovou přátelskou smlouvu se západofranckým králem Jindřichem Prosťáčkem, v níž se oba vládci uznali za rovnoprávné vladaře.

  • Sasko bylo i východiskem pro jeho vojenská tažení proti Slovanům, která vedl kolem r. 930.

Dynastie Jindřicha I.:

  • Král uspořádal pro dobu po svém skonu poměry ve své dynastii a určil za nástupce svého nejstaršího syna. Jeho žena přivedla na svět 5 potomků – Otu, Hadwigu, Gerbergu, Jindřicha, Bruna.

  • Ota měl dostat za ženu dceru Eduarda I. Staršího z Wessexu. Ve francké říši byl sňatek s cizí princeznou velmi neobvyklý.

  • Král dokázal roztříštěnou východofrancko říši usmířit, sjednotit a stabilizovat.

  • R. 933 vítězství nad Maďary, kteří vpadli do říše.

Rozdělení královské rodiny při nástupu Oty I. na trůn:

  • Ota byl představen jako budoucí následník trůnu nejen v Sasku, ale i ve Francích a v Cáchách.

  • Protože král Jindřich utrpěl při lovu v pohoří Harz záchvat mrtvice, ale zemřel 936 v Memlebenu, zůstávala pro následníka trůnu poměrně dlouhá přechodná doba.

  • Po Jindřichově smrti došlo mezi jeho syny k vážnému sporu o královskou vládu. Matylda by raději na trůně viděla raději svého mladšího syna Jindřicha.

  • Když po Otově nástupu k moci zemřela v krátké době řada nejvýznamnějších saských velmožů, obsadil pozice způsobem, jenž vyvolal podiv či dokonce rozhořčení. Nepřidělil je totiž těm, kteří s tím již počítali a byli i ostatními považováni za jasné nástupce. Tito opomenutí muži pařili z velké části ke stoupencům královny Matyldy. Přehlédnutí velmoži reagovali odporem a vzpourou. Léta po nástupu k moci tak znamenala i v osobních vztazích zásadní přelom v mocenské konstelaci říše.

  • Otův bratr Jindřich hrál při povstáních výraznou úlohu.

  • V zásadě se nabízelo, aby mu přidělil vévodství. Král Jindřich I. totiž udělil vévodům postavení téměř králových zástupců. Všechna vévodství byla r. 936 pevně obsazena. R. 939 utonul v Rýně Jindřichův spojenec Geselbert a sám Jindřich se bezpodmínečně podrobil Otově milosti. Ten mu odpustil a svěřil mu lotrinské království.

  • Jindřich však nebyl v Lotrinsku akceptován. Ota svého bratra nepodpořil. Jindřich se opět spikl s nespokojenými saskými hrabaty, osnoval, aby se dostal k moci, dokonce vraždu krále. Ta však byla překažena a Jindřich byl uvězněn.

  • R. 941 Jindřich padl k nohám Otovi a Ota mu odpustil.

Obnova míru:

  • Jen svého bratra Bruna, předurčeného k duchovní dráze, dovedl Ota udržet na své straně. R. 940 mu svěřil úřad kancléře a učinil ho jedním ze svých nejbližších rádců.

  • R. 948 obdržel Jindřich další vévodství: Bavorsko. Sňatkem s dcerou vévody Arnolfa, Juditou, se předtím přiženil do rodiny Luipolgingů. V 10. st. brzy všichni vévodové v bývalé východofrancko-lotrinské říši byli buď příslušníky královské rodiny nebo s nimi příbuzensky spojeni.

  • R. 929 byl Karel Prosťáček nucen vzdát se vlády. K vládě byl povolán syn Karla Ludvík IV. (936-954). Velký vévoda Hugo chtěl zůstat Ludvíkovým rádcem. Hugovi dal Ota I. za manželku r. 937 svoji sestru Hadwigu, tímto sňatkem se stala matkou Hugo Kapeta (zemřel 996), který roku 987 nastoupil po posledním Kapetovci jako král Francie a založil vlastní královskou dynastii.

  • Ludvík se r. 948 objevil na synodě v Ingelheimu: za předsednictví papežského legáta a za přítomnosti obou králů se mělo rozhodnout o hlavní příčině sporu mezi králem Ludvíkem IV. a Hugem, o dlouholetém konfliktu, jenž se týkal obsazování remešského arcibiskupství.

  • R. 946 zemřela Otova první žena královna Edgith. Jejich syn Liudolf se oženil s dcerou švábského vévody Idou. Liudolf by oficiálně ustanovený jediným následníkem královského trůnu.

Rozdělení říše za povstání královského syna Liudolfa:

  • Svornost v královské dynastii však netrvala dlouho. Ota se podruhé oženil (r. 951) s italskou královnou Adelheid. Tato událost rozdělila vůdčí skupiny ve všech částech říše na dva tábory: na tábor Otův, jeho bratra Jindřicha a jeho nové manželky Adelheid a na tábor druhý, soustředěný kolem nástupce trůnu Liudolfa a jeho švagra Konráda, králova zetě. V italském království r. 950 neočekávaně zemřel mladý král Lothar II. Hned na to se nechal za krále korunovat markrabě Berengar z Ivreje a za spoluvládce nechal jmenovat svého syna Adelberta. Vdova po Lotharovi Adelheid pocházela z švábské vévodské rodiny, byla tedy neteří někdejší Liudolfovi manželky Idy. Následník trůnu a švábský vévoda (Liudolf), tedy mohl za této situace poukázat na důvod k zásahu na Itálii. Byly mu však zřejmě známé i Otovy plány-svým vlastním tažením do Itálie však otce předešel a tím popudil proti sobě svého otce.

  • Ota I. mohl jmenovat důvody proč se jej změna na italském trůnu bezprostředně dotýkala. Když r. 937 zemřel král Horního Burgundska (a 922-926) i Itálie) Rudolf II., italský král Hugo vpadl do jeho říše a oženil se s královnou Bertou a její malou dceru Adelhaeid zasnoubil se svým synem Lotharem, aby tak získal Rudolfovu říši. Tehdy Ota zachránil nezletilého královského syna Konráda (zemřel 993), přijal jej na několik let k sobě a podporoval jeho nároky na královskou vládu a říši. Na Otově dvoře nalezl útočiště v l. 942-945 současně i markrabě Berengar a komendoval se mu, tj. přijal jeho ochranu.

  • Vévoda Jindřich varoval z Bavorska italské velmože, aby se nespolčovali s Liudolfem, tak svému synovci připravil neúspěch a tím začalo jejich otevřené nepřátelství. Jindřich prosadil v Itálii svůj vliv, neboť prohlásil Liudolfovo tažení za svévolný čin, uskutečněný bez Otova vědomí. Od té doby zůstal Jindřich nejen nejdůležitějším rádcem svého bratra, nýbrž se stal i důvěrníkem Adelheidiným. Naopak Luidolf zůstal za nové situace v rodině izolován

  • R. 952 už měl Liudolf na své straně švagra Konráda. Ota ponechal vévodu Konráda v Pavii, aby uzavřel dohodu s Berengardem. Od samého počátku se zřejmě plánovalo, že Berengard bude opět se svým synem dosazen na královský trůn. Stalo se tak slavnostním způsobem na Lešském poli. Italští králové se však museli vzdát přímé vlády v celé severovýchodní části říše.

  • Liudolf a Konrád začali společně protestovat proti svému opomíjení a domáhat se svých práv.

  • Konflikt v královské rodině vážně zpochybnil Otovo království. Mělo dojít k soudnímu přelíčení, ale Konrád s Liudolfem se na něj nedostavili. Konrádovi bylo odňato vévodství. Došlo proto k válce. Za této situace došlo na počátku roku 954 k velkému nájezdu Maďarů. V roce 954 biskupové dosáhli předběžného příměří mezi otcem a synem. Liudolf se však otci nepodrobil a boje pokračovali.

  • Po další obléhání Otou a Jindřichem r. 955 (Liudolfovo) Řezno kapitulovalo, vůdci povstání byli vyhnáni, ostatní obyvatelstvo ušetřeno.

Smír v královské rodině, změny v říši:

  • V tomto okamžiku se Liudulf otci již podrobil.

  • R. 955 dal Ota zdrcující porážku Maďarům na Lešské poli. Téhož roku zemřel vévoda Jindřich.

  • R. 957 zemřel omilostněný Luidolf.

  • Důsledky těchto úmrtí byly dalekosáhlé. Před počátkem bojů spravoval vévodství bavorské, švábské a lotrinské Otův bratr, syn a zeť. Provizorní řešení :Otův bratr Brun podržel odpovědnost za Lotrinsko, Bavorsko bylo ponecháno v držení Jindřichovi ženy Judity. Jen Švábsko bylo přiděleno definitivně do rukou Burkharda (Adelheidin strýc).

  • Z nejbližších příbuzných měl Ota jako oporu jen dva duchovní: bratra Bruna (zemřel 965) a předmanželského spojení s jednou slovanskou ženou, syna Viléma (zemřel 968) muhučského arcibiskupa.

  • Ota I. se stal ve věku asi 45 let "patriarchou" ověnčeným vítězstvím, bez rovnocenných partnerů a nepřátel mezi knížaty.

  • Adelhaid mu porodila tři syny z nichž první dva zemřeli jako malé děti, jen třetí Ota narozený koncem r. 955 ještě žil.

Císařství Oty Velikého

Ota a Adelheid: císařský pár se dvěma královstvími:

  • Na konci 50. let. 10. st. začíná nový úsek v dějinách královského rodu nebo jak je od r. 962 třeba říkat - císařské rodiny a jejího impéria. Jeho rozhodující osobností byla Adelhaid, ovlivňovala osudy otonského impéria až do konce století. Díky ní dosáhla otonská dynastie skutečné evropského významu. Když bylo jejímu synovi Otovi necelých šest, nechal ho Ota I. roku 961 provolat za krále a dědicem a spoluvládcem v Otově a Adelheidině říši.

  • R. 962 přijal Ota Veliký v bazilice sv. Petra císařskou korunu, současně s ním byla korunována Adelheid na císařovnu. Jedná se o první bezpečně doloženou korunovaci císařovny v západní Evropě.

  • Kvůli boji proti Beregardovi, jenž kapituloval r. 964 v pevnosti S. Leo (San Marino), kvůli konfliktům v Římě, které Otu donutily dvakrát město dobýt a měly za následek sesazení dvou papežů synodami řízenými císařem, zůstali Ota a Adelheid v Itálii až do počátku r. 965.

  • Vláda: Ota I. a Adelheid jižně od Alp, Ota II. s arcibiskupy Brunem a Vilémem na severu.

Spoluvláda Oty II. a Theofanu:

  • V Římě se roku 965 nově zformovala opozice proti otonské vládě. Nejdříve byl sice za papeže se souhlasem císařského dvora dosazen Jan XIII., poté však došlo k povstání proti jeho vládě. Papež byl dosazen do vězení, podařilo se mu však uniknout a povolat císaře na pomoc.

  • Hlavním cílem nového italského tažení proto pravděpodobně bylo dosazení Oty II. za spolucísaře, ihned poté co byli nepřátelé otonské vlády poraženi a potrestáni, císař obnovil mír.

  • R. 967 byl Ota II. pomazán jako spoluvládce. Ota Veliký tím demonstroval svoje nároky na rovnoprávnost s císařskou dynastií v Byzanci, jež se považovala za jedinou držitelku římské císařské hodnosti. Do Konstantinopole vyslal poselstvo, aby pro budoucího spoluvladaře získal byzantskou princeznu. R. 972 byla s Otou II. oddána Theofana, neteř císaře Ioanna Tzimiska.

  • 7. května r. 972 Ota I. umírá.

Boj mezi Otou II. a Jindřichem Bavorským:

  • Nyní nastoupil osmnáctiletý Ota II. Protože se tehdy vláda uskutečňovala na základě osobní moci panovníka, byl každý nástupce trůnu postaven před úkol znovu prosadit svá královská práva.

  • Ota I. ponechal svému synovi řadu nevyřešených problémů: staré boje šlechtických stran o papežský trůn, vztah byzantské říši v jižní Itálii zůstal nevyjasněn. Po jedno desetiletí vládli Ota I. a Adelheid oblastem severně od Alp téměř jen zdálky. Především v Sasku kvůli tomu vznikaly nepokoje.

  • Ke sporu o rozhodující postavení uvnitř královského roku došlo již o rok později. Kvůli němu ztratila vliv na císařském dvoře i Adelheid.

  • V listopadu r. 973 zemřel švábský vévoda Burkhard, usilovali bavorští příbuzní o to, aby právo disponovat vévodstvím nejdříve zůstalo jeho vdově. Ota II. však za vévodu prosadil svého stejně starého bratrance Otu, Liudolfova syna. Jindřich – zřejmě aby posílil vlastní pozici-uzavřel spojenectví s biskupem Abrahamem z Freisinku, svým dřívějším vychovatelem, s českým knížetem Boleslavem II. a polským knížetem Měškem. Požadavku, aby se kvůli spiknutí proti císaři bezpodmínečně dostavil na dvorský sněm, ihned uposlechl. Místo očekávaného opětného přijetí do císařovy přízně postihl vévodu neobvykle přísný trest, byl uvězněn patrně na delší dobu. Tím se obnovil konflikt v královské rodině, jenž zásadním způsobem zpochybnil Otovo postavení.

  • Jindřichovi se podařilo r. 976 utéct z vězení a zahájil otevřené povstání.

  • Mocenský vrchol v říši nyní tvořili pouze potomci Oty I - císař Ota II.a jeho stejně staří a stejnojmenní synovci. Jindřichova linie a její luitpoldovské příbuzenstvo bylo vyloučeno. Jindřich se musel roku 978 na velikonočním dvorském sněmu spolu se svými stoupenci císaři bezpodmínečně podrobit a byl odsouzen k trestu vězení v Utrechtu, z něhož se až do smrti Oty I. nedostal.

  • Prasynovci lotrinského vévody Gilsberta, kteří roku 958 žili v exilu na západofranckém dvoře u královny Gerberty, že získají zpět své rodinné dědictví. Když jim ho Ota II. neposkytl, snažili se jej dobýt vojensky. Do konfliktu byl zatažena západofrancká královská rodina, císař se však nepokoušel o dohodu se svým o čtrnáct let starším královským příbuzným Lotharem hluboce znepřátelen. Aféra dosáhla takového stupně, že Lothar podnikl jakoby puč: roku 978 přepadl císaře v Cáchách a donutil jej včetně jeho dvora spěšně uprchnout. Císař odpověděl velkým ohlášeným taženým. Lothar však byl ženat s Emmou, Adelheininou dcerou z prvního manželství s italským králem Lotharem, což mu zajišťovalo úctu.

  • S Lotharem uzavřel dohodu, jež oba monarchy potvrzovala jako vládce jejich říší a zaručovala vzájemné respektování jejich výsostným sfér. Došlo k ní při setkání na řece Chiers.

  • R. 980 porodila Theofanu konečně po třech dcerách syna.

Vzestup moci a porážky Oty II. v Itálii:

  • Možná ještě více než r. 973 byl Ota II. severně od Alp závislý na Adelheininých stycích, pokud měl v Itálii plně prosadit císařskou moc svou osobní přítomnosti. Ota naznačil králi Konrádovi, bratru císařovny Adelheid, svoji lítost nad císařovniným roztrpčením, Konrád a clunyjský opat Maiolus zprostředkovali vyžádané setkání v Pavii a Adelheid tam doprovodili. Jak je z rituálu usmíření zřejmé, vzali matka a syn část viny na sebe.

  • Ota II. se r. 982 vydal do jižní Itálie, aby vyhnal Saracény z Kalábrie, náležející k byzantské říši. Císař unikl na cizím koni do moře, kde ho zachránila loď, jež jej však chtěla unést. Jen lstí a násilím se mu podařilo uprchnout v vrátit se ke své manželce a svým rádcům do Rossana. Poražen vedl zbytky svého vojska kalábrijskými horami zpět do Salerna.

  • Byla zpochybněna legitimita vlády Oty II.

  • Císařský dvůr se dostával do stále větší izolace.

  • Sáští velmožové naléhavě žádali o rozhovor.

  • Dvorský sněm se sešel o svatodušních svátcích 983 ve Veroně.

  • Neoblomně císař ve Veroně svého bratrance daleko od jakékoli mocenské pozice: Jindřich zůstával již pátým rokem ve vězení. Luitpoldovce Jindřicha jejž r. 977 sesadil z korutanského vévodství. Vévodství švábské přidělil Konrádovci Konrádovi.

  • Rozhodujícím zájmem Oty II. a Theofanu však bezpochyby bylo zajistit následující teprve tříletého Oty II. Velmoži obou království zvolili císařova syna ve Veroně králem. Ota III. o Vánocích 983 korunován.

  • Během korunovačních oslav však dorazila zpráva, že císař Ota II. zemřel 7. prosince 983 v Římě, ve 28 letech.

Spor o regentství za Otu III.:

  • Ota III. již byl korunován na krále, když dorazila správa o císařově smrti. Císařovny Adelheid a Theofanu i abatyše Matylda tři "dominae imperiales" pobývali ještě v Itálii. Utrechtský biskup ihned osvobodil Jindřicha, arcibiskup kolínský vydal bratranci Oty II, jako právoplatnému poručníkovi právě pomazaného krále. Jindřich s ním táhl do jádra říše, do Saska.

  • Král Lothar, kterého se Jindřich snažil získat na svoji stranu, ale i jeho bratr Karel se jako příbuzní otonského roku v Lotrinsku snažili o obrat situace ve prospěch Oty III. Většině Sasů bylo beztak jasné, že Jindřich chce pomazanému královskému dítěti království násilně vzít, aby se sám stal králem: proto mu však pomocnou ruku podat nechtěli.

  • Vzhledem k nepřátelské náladě mezi saskou šlechtou odjel. Jindřich do Bavorska, nalezl však i tam podporu téměř jen mezi biskupy: mezi šlechtou souhlas jen minimální. Poté se zformovali "královi věrní". Jindřich musel slíbit, že předá krále 29. června krále v Rohru jeho matce a jim. S pomocí českého knížete Boleslava II. zaútočil na Sasko: místní velmožové jeho spojence ve válce porazili a ultimativně požadovali na Jindřichovi vydání Oty III. V Merseburku se Jindřich vzdal všech nároků na královskou korunu.

  • Až nyní dal mohučský arcibiskup třem císařovnám signál, aby překročily Alpy. Ota III. láskyplně přijat matkou a babičkou a předán vychovali.

  • Vyrovnání bylo zakladatelem pro to, že nejdříve Theofanu a po její smrti v červnu 991 dokonce roku 994 Adelheid mohly bez potíží vést regentství za syna resp. vnuka ve jménu krále prosazovat císařskou autoritu. Z karolinské tradice nebyl model královny vládnoucí za svého nezletilého syna znám a ani v otonské říši pro něj neexistoval precedens. Theofanu a Adelheid již před frankfurtským sněmem dohodly s Emmou, manželkou krále Lothara, a s Adelheid, ženou Hugo Capeta, na konferenci vládkyň v Metách, jež se pak i uskutečnila, aby vyjasnila důležité politické otázky.

  • R. 987 a královský trůn nastoupil Hugo Capet, rovněž příbuzný Oty II. a vévody Jindřicha. Protože se však za právoplatné následníka trůnu považoval Lotharův bratr Karel, vévoda Dolního Lotrinska, došlo k nesmiřitelnému boji mezi západofranckými příbuznými Otonů. Tento boj přivedl Theofanu do složité situace.

Otonská říše za posledních císařů saské dynastie

Ota III. a římské impérium:

  • Ota III., střetávali se v něm západořímská a východořímská tradice. Syn byzantské princezny Theofanu si toho byl velmi dobře vědom.

  • Římské tažení, jež plánoval vykonat hned roku 994, pozdržely různé problémy. Král vytáhl z Řezna až v únoru 996 do Ravenny dorazilo římské poselstvo, jež vládce žádalo, aby dosadil nástupce za zemřelého papeže Jana XV. Ota III. jmenoval papežem svého příbuzného Bruna, syna vévody Oty z Wormsu. Tím byla porušena tradice, že římští biskupové jsou vybírání z prostředí římské církve. Ještě nikdy však nedošlo k události, že papež pocházel z oblasti severně od Alp. Brun nastoupil pod jménem Řehoř V., 996 korunoval Otu III. za císaře, tento stav vyjadřovala přímo monumentálně nové vynalezená císařská pečeť.

  • Sotva se vrátil za Alpy, byl Řehoř V. vyhnán. Městský praefekt Crescentius se spikl s vyslanci "císaře Římanů" z Byzance. V únoru 997 dosadilo toto uskupení za papeže dřívějšího Otova učitele a oblíbence císařovny Theofanu, Řeka Ionana Filagatha.

  • Ota III. musel nutně odjet do Říma, aby opětným dosazením Řehoře V. prosadil svoji autoritu. 997 překročil Ota III. Brennerský průsmyk. Zodpovědnost za říši severně od Alp předal své tetě Matyldě. V neděli Sexagesima do Říma vtáhl, aniž narazil na odpor.

  • Praeferk Crescentius se opevnil v Andělském hradě. Ioannes Filagathos utekl z Říma. Po Velikonocích byl zahájen trestní soud císaře a Řehoře V. nad "zrádci". Oddíl pod velením hraběte z Breisgau vzdoropapeže chytil. Ihned byl zmrzačen na očích, nohou, jazyku a uších, poté mu na římské synodě bylo uzurpované roucho strženo z těla a nakonec byl takto zneuctěný posazen nahý na osla a hnán pozpátku městem.

  • R. 997 zemřel český přítel Oty III. Adalbert Vojtěch, jenž zemřel mučednickou smrtí.

  • Král vyvolený Bohem, k řízení křesťanského národa, byl v 10. st. stále více připodobňován Kristu. Měl i veřejně ukázat Kristovo milosrdenství, pokud po něm sám toužil, přiznat svoji vinu, litovat svých hříchů. Co se zdálo být příkladné na životě mnichů a biskupů, ovlivnilo nyní i ideální obraz vládce.

  • Pokud mělo jeho císařství zahrnout Řím a ochranu papežství plně do svých plánů, vyžadovalo to dlouhodobou přítomnost císařské moci v městě apoštolských knížat. Na Palatinu si dal Ota III. zbudovat vlastní falc. Přítomnost císařství v Římě měla symbolizovat společnou vládu papeže a císaře, kteří byly též společně zodpovědní za křesťanstvo.

Císařství a misie:

  • Když Řehoř V. v únoru 999 zemřel, nechal císař jmenovat papežem opět muže ze zaalpské oblasti? Gerberta z Aurillaku. Gerbert přijal papežské jméno Silvestr II. jímž vyjádřil vztah k papeži, který obrátil na křesťanskou víru císaře Konstantina a s nimž je spojen rozmach církevní moci v Římě.

  • Do doby spolupráce Oty III. a Silvestra II. spadají rozhodnutí důležitá jak pro christianizaci, tak pro utváření států ve východní části střední Evropy: založení hnězdenského arcibiskupství pro Polsko a ostřihomského arcibiskupství pro Uhry. Ota Veliký založením magdeburského arcibiskupství a jemu podřízených biskupství vytvořil pevnou základnu pro církevní organizaci v sousedních slovanských oblastech a připoutal založením pražského biskupského stolce jako biskupství podřízeného arcibiskupství mohučskému Čechy těsněji k území, které ovládal.

  • Polský kníže Měšek I. (asi 960-992) a jeho syn Boleslav Chrabrý spolupracovali při sporech s polabskými Slovany často úzce s Otony a oženil se s dcerami za saských šlechtických rodin. Kolem r. 990 předal Měšek svoji zemi svatému Petru, tj, římské církvi. Boleslav podporoval misijní činnost u sousedních pohanských kmenů. Když byl na své misi u pobaltských Prusů zavražděn r. 997 pražský biskup Vojtěch. vykoupil Boleslav jeho tělo a dal mučedníka pohřbít v Hnězdně.

  • Pouť, již Ota roku 1000 vykonal, aby se mohl pomodlit u hrobu nového mučedníka, mu současně dovolila prezentovat slávu a moc císařství daleko za hranicemi svého impéria.

  • Pro Boleslava znamenala návštěva výrazný vzestup prestiže: z kmenového knížete platícího tribut z něj Ota učinil samostatného vládce. Výměna relikvií potvrdila smlouvu o přátelství. Měl jej navíc podpořit i manželský svazek: zřejmě tehdy byla Boleslavovu synovi Měškovi slíbena za manželku císařova neteř.

  • V návaznosti na díle zahájené v Hnězdně nařídili papež a císař po synodálním jednáním jednání, že v Ostřihomi má být založeno arcibiskupství pro Uhry s dalšími podřízenými biskupstvími a že vládce Štěpán má být povýšen na krále. R. 1000 věnoval Jindřichovi drahocennou korunu a posvátné kopí.

  • Spojenectví mezi císařem a papežem při řízení křesťanstva bylo nyní veřejnosti učiněno ještě více zjevným. Společně řídili duchovní světské záležitosti a působili viditelně společně při šíření moci církve.

  • Během římské synody vypuklo v Tivoii povstání. Údajně příliš mírné potrestání jejich nepřátel vyvolalo povstání Římanů. Proslovem k Římanům dosáhl císař náhlého obratu. Císař a papež se přesto rozhodli pobývat o Velikonocích v Ravenně. Když se Ota III. objevil v květnu se svým vojskem opět před Římem, zůstaly mu jeho brány zavřeny. Tento odpor trval ještě na podzim.

  • Mezitím shromáždil císař vojsko ze Zaalpí a Itálie, se kterým vytáhl na Řím. Zatímco plánoval další útok na Řím, aby se pomstil, zemřel Ota III. na malárii.

  • Ota zemřel bez dědiců a v okamžiku, kdy byl svými Římany již rok vypuzen ze svého města.

  • Ota III. se s životem rozloučil ve dvaadvaceti.

  • Jelikož zemřel bez dědiců r. 1002 vznikla politicky nestabilní situace.

  • 1002 dosadil v Pavii za svého krále markhraběte Arduina z Ivreje.

Nástupnictví Jindřicha II.:

  • Královský rod, založený Jindřichem I. vyhasl, když bylo generační následnictví, při němž bylo království předáno z otce na syna, přerušeno. Opět bylo třeba nalézt krále, jehož otec nebyl králem. Velmoži se pochopitelně před důležitými rozhodnutími rozštěpili na strany. Vniklo však přesto povědomí, že je třeba učinit toto existenční rozhodnutí společně.

  • Ten, který měl nakonec dosáhnou královské hodnosti byl bavorský vévoda Jindřich, který uplatňoval dědické právo. Protože Ota z Wormsu – přes svoji matku Liugardu vnuk Oty Velikého, tedy bratranec zamřelého císaře Oty III. – se nároků vzdal, považovat Jindřich cestu ke královské hodnosti za volnou. Sympatie našel hlavně v Sasku, kde si mnoho lidí přálo saského krále. Mocní mužové však byly jiného názoru. Poté se většina přiklonila k Jindřichovi a r. 1002 v mohučském dómu byl jmenován na krále.

  • Jindřich prosadil, ze mu bude na základě příbuzenství s Otou III. přiznáno "dědičné nástupnictví, tj, že po smrti bezdětného císaře bude příští král vybrán z vedlejšího příbuzenstva. Jindřich II. se tím stal Otonem.

  • Při všech významných aktech královské reprezentace byli užší i vzdálenější příslušníci královského rodu shromážděni takříkajíc ve střídacím se obsazení.

  • Za Jindřicha II. už královská rodina jako společenství nevystupovala.

Změněné struktury v německém království:

  • Změna struktur se jasně ukazuje především ve třech oblastech: při prosazování vlády po provolání za krále. Ve způsobech, jimiž královská moc vykonává vládu ve vztahu ke království. A v okruhu osob, o něž se královská moc opírá. To co bylo vytvořeno od doby Oty I. a především Oty III. dosáhlo za Jindřicha II. dalšího vrcholu.

  • Po korunovaci se snažil především podrobit švábského vévodu.

  • Jindřich II. svoji moc nakonec prosadil: Herman Švábský (který byl proti němu, při volbě krále) se králi pokorně poddal. Tak jak se velmožové začali vnímat jako společenství, jež mělo pospolu rozhodovat při volbě nového krále, chápaly se nyní kmeny, žijící v jednotlivých vévodstvích, jako celky, které při těchto rozhodnutích měly jednat společně. Královský rod a království již k sobě nejsou ve vztahu, jenž se vytvořil za Jindřicha I. a jeho nástupců, když nejdůležitější pozice v rukou držela královským rodem zformovaná vévodská skupina společně s králem.

  • Skutečnost, že Jindřich II. získal královskou moc z postavení bavorského vévody, že si dodatečně musel opatřovat závazný souhlas kmenových svazů, vedla k takovému způsobu nástupu k moci, který dobře odpovídal novým skutečnostem. Po povýšení na krále byl Jindřich nucen navštívit všechny politicky významné oblasti říše, aby na důležitých místech přijal hodnost hold místních velmožů. Jindřich zavedl též nový styl vlády, v jehož rámci pravidelně navštěvoval všechny části říše, zatímco jeho předchůdci obvykle sídlili se dvorem jen v Sasku, Francích nebo Dolním Lotrinsku.

  • R. 1003 uzavřel dlouhodobé spojenectví s pohanskými Lutici proti křesťanskému polskému knížeti, což tehdy připadalo téměř ten všem pohoršivé. Boleslav po projevech úcty, které mu prokazoval Ota III., však chtěl aby se s ním zacházelo, jako s s říšským knížetem. Oproti tomu Jindřich II. zřejmě vztah chápal především jako poměr impéria k Polsku a k cizímu knížeti. Boleslav r. 1013 v Meseburku, složil vazalský hold za svá léna a na znamení úcty a služby předal při slavnostní korunovaci králi meč. Zde dostal Boleslavův syn Měšek za ženu neteř Oty III. Bylo dojednáno, že Jindřich podpoří polského knížete při dobývání Kyjeva a Boleslav Jindřicha při římské jízdě. Kvůli nedodržení slibů však propukl konflikt nanovo a uklidnil se až po r. 1018.

  • Jindřich a Kunigunda neměli děti. Později svatořečený královský pár proto již brzy oznámil, že chce – protože nemá vlastní dědice – učinit dědicem Krista. Mělo se tak stát založením nového biskupství v Bamberku.

  • Založení biskupství, vybavení katedrály i výstavbu města považoval panovník za nejdůležitější úkoly své vlády jako pozemského zástupce věčně vládnoucího syna Božího.

Itálie v římsko-německém impériu:

  • Asi 4 měsíce před královským pomazáním měla Itálie vlastního krále – obě království tak byla oddělena. A pokud se Otoni odvolávali ohledně své legitimity na Itálii na Adelheid, pak nemohl Jindřich klást dobře podložené nároky, protože nepatřil do rodiny otonských císařů.

  • Ota III. vytvořil po organizační stránce ještě užší vazbu mezi oběma královstvími, ale to bylo možná i důvodem, proč velmožové jižně i severně od Alp začínali rozlišovat stále výrazněji skupiny náležející k tomu či onomu regnu.

  • Jindřich od samého začátku naznačoval, že chce být nástupcem císařství. Sotva byl Jindřich II. severně od Alp uznán za krále, vyslal korutanského vévodu Otu s dalšími hrabaty a vybraným oddílem přes Alpy. Arduinovi se však podařilo zabránit tomu, aby se rozhodující spojenci jeho konkurenta – markrabě z Canossy a ravennský arcibiskup seského původu – připojili se svými vojáky k německému vojsku. Uzavřel soutěsky u Verony a porazil oddíly vévody Oty u brentských soutěsek. Až sám Jindřich II. přešla velká část severoitalského episkopátu a několik vlivných šlechtických rodin otevřeně k němu. V polovině května byl milánským arcibiskupem pomazán v Pavii za krále. Na rozdíl do předcházejících Otonů tedy přijal koruny dvě, každou pro jedno království.

  • Ještě večer dne, kdy byl korunován, vypukl příznačný spor: mezi Němci a Italy došlo ke rvačce. Došlo k hrůznému krveprolití.

  • Jindřich byl králem Itálie – počátkem června však zemi zase opustil. Druhý král, Arduin, nebyl vyhnán, a Jindřichova královská moc proto zůstávala během prvních několika let sotva znatelná. Táhnout znovu do Říma se zpočátku vůbec neodvažoval. Panoval tam syn Crescentia, který byl za Oty III. popraven a jím dosazení papežové. Teprve když se roku 1012 dostala v Římě k moci rodina tuskulských vévodů, podporovaná již Otou III., a požádala Jindřicha o pomoc, aby mohla podpořit jednoho ze svých členů, jenž pod jménem Benedikt VIII. dosedl na papežský stolec, podnikl Jindřich římské tažení. R. 1014 byl korunován za císaře novou formou náboženské symboliky. Synoda řízená císařem a papežem se dohodla na ustaveních proti simonii, požadovala mravní čistotu kléru a navrácení odňatého církevního majetku.

  • Císař r. 1024 zemřel, došlo skutečně k volebnímu shromáždění. Italové nezvolili vlastního krále. Konrád II. přijal roku 1025 v Kostnici hold italských velmožů a byl na počátku roku 1026 v Miláně korunován za italského krále. Konrádu II. se podařilo na základě této dohody r. 1033 burgundské království získat. Římské impérim se nyní skládalo ze tří království: německo, italského a burgundského. Všechna tři společně byla v rukou v Cáchách pomazaného a za římského císaře předurčeného krále.

Základy a působení panovnické moci

Prosazování královské moci:

  • Ústředním pojmem pro politický řád bylo v 10. st. regnum, a zahrnoval vše, co označujeme slovy královská moc, královská vláda a království: vznešený úřad, legitimní výkon moci a území,na něž se vztahuje.

  • Vojenská síla byla hlavním kritériem, když se porovnávala panovnická hodnost.

  • Za otonské říše neexistovalo žádné hlavní město, ani dlouhodobější politická centrální místa pro velké oblasti. Severně od Alp plnilo tuto funkci jen Řezno pro vévodství bavorské.

  • Pokud odhlédneme od Saska, upadalo svobodné rolnictví průběžně již od karolínské doby. Lidé vstupovali do ochranných svazků především pod ochranu církve,aby kupříkladu unikli povinnostem sloužit ve vojsku.

  • Biskup objížděl pravidelně svoji diecézi na "vizitaci". Příslušníci vedoucích vrstev i mnoho prostých lidí byli téměř neustále na cestách.

  • O "infrastrukturu" pečovali držitelé panství a obyvatelé, jejichž úkolem bylo udržovat důležité cesty a vojenské silnice.

Otonské sakrální království ve zbožnosti 10. st.:

  • Církevní kalendář svátků stanovoval data pro "státní akty" i pro jiné zvláštní události. Akty panovnické reprezentace, včetně všech forem důležitějších politických porad se záměrně konaly o církevních svátcích.

  • Jádro politiky tvořilo uctívání Boha.

  • V západním světě uskutečnil Karel Veliký výrazný krok pro dějiny monarchie: ke svému panovnickému titulu připojil k titulu "král z Boží milosti" a ostatní tradiční titulatury zrušil. Tím spojil královskou moc ještě více s náboženskou legitimitou. Zatímco on byl ještě nazírán v tradici starozákonních králů, zdůrazňovalo se za Otonů stále důrazněji, že král je "zástupcem" Páně.

  • Stále větší propojování královské moci a biskupského úřadu za Otonů však vytvořilo propojování královské moci a biskupského úřadu za Otonů však vytvořilo v jejich říši širokou, koherentní společenskou vrstvu, která všude vlastním způsobem přispívala ke zvyšování tohoto náboženského chápání světového a panovnického řádu.

  • Král byl pojímán jako obraz Kristův a apoštolů. Biskupové jsou nástupci apoštolů, to se zdůraznilo tím, že Kristův zástupce se spoluúčastnic na jejich povolání, dokud vysvěcením sami nepřijali úřad od samotného Krista.

  • Stále větší propojení královské a církevní moci v otonské říši. V pozdně otonské době se tak stále zjevněji vytvářela duchovní knížectví jež byla později charakteristická pro "Svatou římskou říši" až do roku 1806.

  • To co Ota I. zahájil ve svých posledních letech vlády, totiž obsazování i biskupských stolců dvorními kaplany, se za Oty III. a ještě více za Jindřicha II. stalo záměrně používaným prostředkem k prosazování panovníky moci.

  • Biskupové byly za Otonů často zakladateli kostelů umístěných v blízkosti měst, v nichž měla modlitba duchovních společenství obyvatelům města zajistit Boží ochranu a jim samotným věčný život.

Přemyslovci a otonská říše

  • I když od 10. st. nás dělí obrovská časová propast naplněná životy téměř půl stovky generací našich předků, přesto je dnešek s tímto vzdáleným obdobím spojen mnoha pevnými pouty. Právě v onom věku totiž postupně v Evropě vznikaly zárodky mnohých dnešních národních států jako Francie, Německa, Čech, Polska, Maďarska, Ruska, Dánska a řady dalších. Některé z nich vyrostly na území někdejší "barbarské" střední Evropy, to je za bývalou porýnskou a podunajskou římskou hranicí. Teprve desáté století definitivně smazalo poslední rezidua tohoto již několik staletí mrtvého rozdělení.

  • V důsledku kočovných Maďarů, kteří se na konci 9. st. usadili v karpatské kotlině, a především jako následek vnitřních rozbrojů mezi členy moravské nobility, zanikla nejspíše v r. 906 velkomoravská říše a nedlouho později i její někdejší protivník, říše východofrancká. Ta se za Ludvíka Dítě rozdrobila do několika samostatných vévodství (bavorského, saského, franckého, švábského). Po nevýrazném Konrádovi ze Švábska získal v roce 919 tuto hodnost, energický saský Jindřich I. vybudoval mocné království tvořené několika germánskými vévodstvími. Ta se za vlády potomků rozšířila o italské teritorium.

  • V létě r. 895 přijelo do Řezna za východofranckým králem Arnulfem poselstvo tvořené všemi českými knížaty, v jejichž čele stáli Přemyslovec Spytihněv I. (894-915). Knížata Arnulfovi oznámila, že se vymanila z velkomoravského područí a že dobrovolně přijímají jeho nadvládu. Tento vztah knížata stvrdila závazkem, že budou pravidelně platit roční poplatek (tribut). Snahou českých knížat nepochybně bylo získat na svou stranu Bavorsko, a to pro případ, že by se Moravané pokusili vojensky znovu ovládnout české území.

  • Přemyslovci však tehdy přímo ovládali pouze nerozlehlé území ve středních Čechách zasahující na severu k dnešnímu Mělníku, na západě po Berounsko, na jihu do dolního Posázaví a na východě za Starou Boleslav. Knížeti Bořivojovi se podařilo na uvedeném území zlomit moc kmenových institucí a započít i s jeho christianizací. Toto přemyslovské dominium potom organizačně dobudoval kníže Spytihněv výstavbou řady hradišť na jeho obvodu. Praha se stala trvalým sídlem českých panovníků. N českém území tehdy ještě existovala celá řada nepřemyslovských vládců. Tato knížata se nalézala v různých stupních závislosti na Přemyslovcích. I když byla někdy po roce 897 vytlačena z politického rozhodování o osudu země, nikterak to neznamenalo jejich konečnou likvidaci.

  • Spytihněv neváhal ke svým cílům směřujícím k oslabení saské moci využít i kočovné pohanské Maďary, kterým v r. 906 umožnil průchod přes české území při jejich útoku namířeném proti Sasům. Někdy v témže období pojal Spytihněvův mladší bratr Vratislav za manželku Drahomíru z knížecího rodu slovanského kmene Havolanů. Jejich sídla se nalézala přibližně o okolí dnešního Berlína. Zatímco v prvním decenniu 10. st. se Přemyslovci v zahraniční politice opírali o alianci s Polabskými Slovany a Bavorskem, bylo v následujícím desetiletí bavorskou zásluhou toto spojenectví načas rozšířeno o Berengarovo italské království a navíc posíleno dobrými vztahy s nomádskými Maďary.

  • V r. 919 zvolen Sasy a Franky novým králem Sas Jindřich I., začala se mocenská situace radikálně měnit. Nový panovník postupně ovládl rozlehlé území sahající od Severního moře až po Durynsko a po čase se zmocnil i západněji ležícího Lotrinska. Pro Přemyslovce bylo nejdůležitější, že v r. 921 jejich spojenec Bavorsko uznalo Jindřichovu nadvládu.

  • R. 926 se podařilo Jindřichovi vyjednat s Maďary mír.

  • Jindřich podnikl výpravu do slovanských zemí ležících za východním labským břehem. V zimních měsících roku 928 zaútočil na spojence Přemyslovců Havolany a vyvrátil jejich hlavní hrad Braniboř. Jindřich dal vybudovat na daleminském území nový hrad Míšeň, která se stala centrem saské moci pro okolní slovanské území.

  • Vojska Jindřichova a bavorského vévody Arnulfa přitáhla k Praze, jež byla při této příležitosti poprvé zmíněna v písemných pramenech. Přemyslovským knížetem tehdy byl jen dvacet let starý Václav, vládnoucí od r. 925. Z vojenského hlediska se Václav ocitl v neřešitelné situaci a neměl naději na vítězství. Tak začali jednat, výsledkem byla dohoda, podle které Václav uznal Jindřichovu svrchovanost a zavázal se králi odevzdávat pravidelný roční poplatek.

  • Ještě před Jindřichovým vpádem započal Václav na Pražském hradě se stavbou nádherné rotundy, jež byla později zasvěcena sv. Vítu. Architektonickým vzorem jí byla chrámová stavba Karla Velikého v Cáchách. Jindřichův dar Václavovi byl jím ostatek z těla sv. Víta, jednoho z nejuctívanějších světců v Sasku.

  • Radikální změnu ve vztahu k Sasku přivodil až nástup Václavova mladšího bratra Boleslava na knížecí stolec v r. 935. Boleslav začal postupně likvidovat nepřemyslovská knížata na českém území. Postupně svou nevelkou středočeskou doménu rozšířil na celé české území až k pohraničním horám. Všude na dobytém území stavěl nové přemyslovské hrady, které se staly centry tzv. hradské organizace.

  • Boleslav I. zahájil expanzi na severní Moravu, do západního Slovenska, do Slezska, Malopolska a zastavil se až u hranic s Kyjevskou Rusi. Většina Boleslavovy říše byla připoutána jen velmi volně.

  • Přemyslovským knížatům Boleslavu I. a Boleslavu II. se postupně podařilo vytvořit z Prahy nejdůležitější centrum zaalpského obchodu s otroky. To jim přineslo velké zisky a ty pomohli vydržovat několikatisícové vojsko.

  • Ota I. v r. 950 vtrhl do Čech a oblehl jakýsi nový hrad, který zahájila posádka vedená samotným synem knížete Boleslava I. Boleslav uznal Otovu nadřazenost.

  • V průběhu 50. let začal se Otův začal se Otův zájem stále více upínat k Itálii, což nutně vedlo k oslabení jeho zásahů do středoevropských událostí. V roce 951 podnikl Ota svou první italskou cestu, během níž by v Lombardii uznán za krále. Panovníkovu nepřítomnost využili zatím doma někteří jeho nepřátelé a vzbouřili se. V témže roce podniklˇi kočovní Maďaři několik kořistnických výprav směřujících proti Otovu království. Konečně se tehdy vzbouřily i některé slovanské kmeny v Polabí a pokusily se svrhnout saskou nadvládu. Po návratu domů však Ota všechny tyto nepokoje rázně potlačil. Při bojích s Maďary mu vydatně pomáhal i Boleslav I. Poslal králi 1000 vybraných jízdních bojovníků, z nichž však většina padla v krvavé bitvě ne lešském poli r. 955.

  • Vzájemné sousedství českých Přemyslovců a polských Plastovců i stejný pocit ohrožení od mocné říše, která se rozprostírala za jejich západními hranicemi, přivedly obě vládnoucí dynastie ke sblížení. Jeho výrazem byl asi v r. 965 sňatek Boleslavovy dcery Doubravky s Piastovcem Měškem.

  • R. 972 zemřel přemyslovský kníže Boleslav I. a v následujícím roce i císař Ota I. Zatímco nástup nového českého knížete Boleslava II. proběhl zřejmě v klidu, za zcela jiných podmínek se ujímal vlády mladý Ota II. Proti němu povstala řada vévodství. Hlavně Jindřich II. nesouhlasil, spojil se s Boleslavem II. Otovi se podařilo Jindřicha uvěznit a hněv se pak obrátil proti Boleslavu II. Jeho vojsko ztrestat odbojné Čechy však bylo poraženo.

  • V roce 978 slíbil Boleslav II. Otovi věrnost.

  • R. 983 zemřel Ota II. a zároveň vypuklo povstání Polabských Slovanů.

  • Do nástupnických bojů zasáhl také Boleslav II. V r. 984 obsadili přemyslovští bojovníci Míšeň, což ve svých důsledcích vedlo k podlomení česko-polského spojenectví. Měškův syn měl totiž za manželku dceru vypuzeného míšeňského markraběte. Měšek ve spojenectví s říší hledal totiž posilu pro svůj boj se slovanskými Lutici. V letech 985 a 986 proto vypomáhal Sasům v bojích proti sousedním Slovanům, což mu nakonec umožnilo, aby se souhlasem císařovny zahájil expanzi do přemyslovských držav ve Slezsku a v Malopolsku. Boleslavova účast na odboji proti malému Otovi skončila pro Přemyslovce katastrofou. Dostali se do politické izolace, neboť na saském dvoře zvítězila orientace na polského panovníka.

  • Ztrátou rozsáhlých území přišli potom o ekonomické prostředky nutné k vydržování družiny a početného vojska. Kníže se snažil situaci vyřešit zvýšeným prodejem otroků z Čech, kteří však již byli křesťané. To vyvolalo prudký odpor pražského biskupa Vojtěcha.

  • Vojtěch pocházel z významného českého rodu, kterému historická bádání dalo jméno Slavníkovci. To je odvozeno od jména nejstaršího historicky doloženého představitele rodu Slavníka, který byl rozhodnutím knížete Boleslava I, někdy v polovině 10. st. pověřen správou Libicka a přilehlých území. R. 982 byl na Levém Hradci zvolen biskupem. Vojtěchova kritika prodeje křesťanských otroků nutně v českém prostředí vyvolala odpor především mezi družiníky a velmoži, jejichž způsob života biskup rovněž kritizoval.

  • Boleslav II. se snažil zmírnit potíže přemyslovského státu. Oženil se s Emmou, rodově svázanou s otonským prostředím. Politický význam měla i jeho účast na tažení proti Polabským Slovanům v roce 992. K řešení některých ekonomických problémů mělo patrně napomoci založení nové mincovny na Vyšehradě. Ke konsolidaci domácích poměrů mělo patrně napomoci i jednání s Vojtěchem o jeho návratu do Čech. To bylo úspěšné, a tak se Vojtěch někdy na konci r. 992 opět objevil v Praze, doprovázen skupinou aventinských mnichů, kteří se stali základem konventu nově založeného břevnovského kláštera.

  • Boleslav II. onemocněl a rozhodování padlo do rukou nespokojených velmožů a ti r. 995 oblehli hlavní slavníkovský hrad Libici, dobyli ji a povraždili všechny přítomné Slavníkovce.

  • Vojtěch se pro odpor velmožů již do Čech nevrátil a jeho cesta k pohanským Prusům mu r. 997 přivodila mučednickou smrt. V téže době v Čechách Boleslav II. nebyl pro své onemocnění schopen vyvést zemi z hluboké krize. Z kdysi rozlehlé přemyslovské říše zbyly jen trosky. Za této situace nezískaly přemyslovské Čechy ani to, s čím se v plánu obnovy říše počítalo: královský titul a arcibiskupství. To dostalo jenom Polsko a Uhry. Naštěstí každá krize v dějinách jednou skončí. V případě Čech se tak stalo za vlády synů a vnuka Boleslava II. Zamyšlení nad činy jednotlivých aktérů tohoto dávného dramatu by snad mělo být poučením i pro naši současnost.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.33 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře