Kieckhefer. R.: Magie ve středověku

18. červen 2011 | 19.13 | | autor: mistr-bucket

Richard Kieckhefer

MAGIE STŘEDOVĚKU

  1. Magie jako křižovatka

Tato kniha přistupuje k magii jako k jakési křižovatce. Především jde o křižovatku mezi náboženstvím a vědou. Za druhé křižovatka mezi kulturou lidovou a kulturou vzdělanců a za třetí křižovatka mezi fikcí a realitou.

Dvě pramenné studie: Mezi velmi zajímavé patří "Hospodářská příručka" z hradu Wolfsthurn v Tyrosku, je psaná německy a dnes je uchována v Bavorské státní knihovně. Příručka je vlastně návod na peripetie každodenního života. Na uzdravení různých nemocí, instrukce jak vyrábět mýdlo, inkoust, prát oblečení a chytat ryby.

V této příručce je velmi zřejmé, jak se magie prolínala s náboženstvím; každé zaklínadlo končí "ve jménu Otce a Syna a Ducha svatého". Například, při zaříkání smítka v oku, aby se již nikdy neobjevilo, byla vyslovována tato kouzelná formule:

"Zaříkávám tě, ó smítko, při živém a svatém Bohu, abys zmizelo z očí služebníků Božích, ať jsi černé, červené nebo bílé. Nechť Kristus tě přiměje odejít. Amen. Ve jménu Otce a Syna a Ducha svatého. Amen."

Autor, který napsal druhý rukopis "Mnichovská příručka", byl již velmi odvážný. Příručka obsahuje kouzla jak přivolat lásku, získat milost u dvora, dohnat někoho k šílenství, uhádnou budoucnost apod. V příručce se objevuje i vyvolávání jmen Satan, Lucifer nebo Berich. Příručka například popisuje, jak zasít nenávist mezi dva přátele s pomocí složitého rituálu, ve kterém se dva kameny pohřbí pod prahy jejich domů. Potom je jej třeba vyhrabat a hodit do ohně, vykuřovat sírou, ponechat tři dny ve vodě a pak jedním prudce hodit do druhého.

Definice magie: V klasickém starověku se slovo "magie" týkalo především umění mágů, zoroastriánských perských kněží, které 5ekové znali nejméně od 5. st. př. Kr. Zdá se, že někteří z nich odešli do oblasti kolem Středozemního moře.

Isidor ze Sevilly (kolem r. 570 – 636) pod pojmem "magie" zahrnuje věštění ze země, vody ,vzduchu a ohně, a dále pod stejným názvem zmiňuje věštění z letu ptáků, vnitřností posvátných zvířat a polohy hvězd a planet.

Z hlediska středověkých evropských teologů, filozofů, kazatelů a inkvizitorů by se i zdánlivě nevinná Hospodářská příručka zdála jako démonická, protože i když jde o čistě přírodní kouzla, tak se zde objevují formule, kterých nerozuměli a to znamená, že muselo jít o spolupráci s démony.

V průběhu 13. st. nastal velký zvrat v přírodní magii a začala se odlišovat od té démonické. Vilém z Auvergne uznal rozdíl mezi démonickou a přírodní magií, které věnovat velkou pozornost. Tomáš Akvinský věřil v okultní jevy zapříčiněné vlivem hvězd a planet. Roger Bacon také věřil v tajemné síly v přírodě, ale obvykle užíval slovo "magie" pro různé druhy klamů a lstí.

"Sympatetická magie", jak jí nazval James G. Frazer je magie, která funguje na základě "tajného vztahu" nebo symbolické příbuznosti mezi příčinnou a následkem. Např. rostliny ve tvaru jater mohou podporovat zdraví tohoto orgánu.

Alternativní způsob definování magie se soustřeďuje na zamýšlený účinek rituálu, nikoli na vzývanou sílu. Hlavní kořeny tohoto pojímání magie tkví v náboženských diskusích 16. st., které se rozšířilo v antropologických spisech konce 19. st. a začátku 20. st. Podle tohoto přístupu se náboženství vyznačuje především tím, že Boha nebo bohy pokorně prosí, zatímco pro magii je charakteristické, že si pomoc božských bytostí nebo sil vynucuje.

Historii středověké magie bychom mohli v kostce shrnou tvrzením, že na úrovni lidové kultury existoval sklon pojímat magii jako přírodní, zatímco mezi vzdělanci soupeřily tři myšlenkové linie: předpoklad, že veškerá magie v sobě zahrnovala přinejmenším implicitní spoléhání se na pomoc démonů, váhavé poznání, podporované zejména přílivem arabské vzdělanosti ve 12. st., že většina magie je ve skutečnosti přírodní, a nakonec obavu, podnícenou v pozdním středověku velmi reálným praktikováním nekromantie, že magie obnáší až příliš zjevné vyvolávání démonů, dokonce i když se tváří nevinně.

  1. Dědictví antiky

Archeologické prameny nám poskytují sugestivní detaily o magii antického období. V roce 134 byla v Londýně nalezena olověná destička datovaná do éry římské říše. Destičku někdo odtrhl z budovy, vyryl do ní nápis "Proklínám Tretiu Marii a její život a mysl a památku. Ať se její játra a plíce smísí dohromady stejně tak jako její slova, myšlenky a paměť, ať není schopna říct, co se ve všech skrývá."a ztloukl do ní sedm hřebíků.

Další z mnoha nálezů pochází z Egypta, kde byly objeveny amulety vyrobené z magických drahokamů. Jeden takový kámen nese obrázek mumie s nápisem "Philippino dítě Antipater spí.", osoba,která používala kámen, evidentně chtěla, aby Antipater zemřel.

Vědecká filozofická literatura: Antičtí vzdělanci se na magii možná dívali s nedůvěrou, jejich postoje však bývaly obvykle ambivalentní. "Dějiny přírody" od Plinia Staršího poskytují přehled veškerých tehdejších věd. Jeho názory se zaobírají léčbou pomocí bylin, zvířecích vnitřností apod. Také věří v zázračnou sílu drahých kamenů.

Nejdůležitější klasickou literaturou v této oblasti představovaly astrologické spisy. Vědecká astronomie, která se zrodila v Mezopotámii kolem 5. st. př. Kr., se dále rozvinula v řecké kultuře. Na jejích základech vznikla o něco později astrologie.

Důležitou postavou je pro vývoj filozofie byl Plótínos, zakladatel novoplatónské filozofické školy. Jeho životopisec líčí, jak se závistivý rival snažil Plótínovi ublížit tím, že na něj seslal hvězdné paprsky, a Plótínos nejenže odolal těmto magickým silám, ale ještě je odklonil zpět, aby zasáhly kouzelníka. V díle "Enneady" Plótínos vysvětluje, jak funguje magie a modlitba pomocí přirozených sympatetických vazeb ve vesmíru.

Nejsilnější dopad na středověkou kulturu měly pozdně antické spisy. Jedním z těchto autorů by Marcellus z Bordeaux, který popisuje, jak přenést bolest zubů na žábu nebo jak při léčení nemocí používat krev ptáků.

Antická beletrie: Jedno z nejčastějších antických děl, které se zmiňuje o magii, je příběh z Homérovy Odysseie. Při svých cestách Odysseus zakotví u ostrova svůdné kouzelnice Kirké. Odysseových společníků se Kirké zbaví tak, že je promění v prasata.

Antická literatura často podrobně líčí kouzla, kterými ženy očarovávaly své nevěrné milce, aby je získaly zpět nebo naopak zničily. Již tady je poznat, že magické schopnosti se více přisuzovaly ženám.

Bible a apokryfní texty: Pokud se Starý zákon zabývá magií přímo, tak ji odsuzuje. Bibličtí autoři tak činí formou otevřeného zákazu, jako v často citovaném textu z Exodu 22:18, "Nenechávejte čarodějnici naživu.".

Nový zákon představuje jeden klasický příklad zlého kouzelníka, Šimona Mága ze Samaří. Šimon udělal na lidi dojem svými zázraky. Když byl však konfrontován s ušlechtilejší mocí křesťanských apoštolů, nabízel jim peníze za podíl na této moc, ale apoštol Petr, pobouřený touto nabídkou, tvrdil, že taková moc se nedá koupit.

Magie, rané křesťanství a řecko-římský svět: Stejné polemiky, které se vedly kvůli Kristovi a jeho apoštolů, se týkaly pozdějších křesťanů. Ti mohli být lehce obviňováni z čarodějnictví, protože přiznávali moc popravenému člověku Kristovi, a kříži, na kterém byl ukřižován.

Lidé v římské říši věřili, že ti, kteří zemřeli násilnou smrtí nebo předčasně disponují zvláštní mocí. Zejména při nekromantii se vzývali duchové takových obětí.

  1. Soumrak pohanství: magie v severské a irské kultuře

Podle severské tradice se v 10. st. odehrál konflikt mezi dvěma vévody, ve kterém se obě strany, Hákon a Thorleif, uchýlily k použití magie. Thorleif se přestrojil za žebráka, přišel na Hákonů dvůr pod záminkou, že zazpívá báseň na Hákonovu počest, vyslovil kletbu, která zavinila, že Hákon přišel o vousy a většinu vlasů, začalo ho nekontrolovatelně svědit mezi nohama a onemocněl jakousi vlhkou a úpornou chorobou. Aby se pomstil, zavolal Hákon bohyně Thorgerd a Irpu, které mu byly nápomocny s jejich "trollskou a prorockou mocí". Z naplaveného dřeva zhotovily lidskou figuru, do jejího nitra daly lidské srdce a poslaly ji Thorleifovi, jenž záhy zemřel..

Konverze a pozůstatky pohanství: Nově příchozí kmeny, které v nadcházejícím období ovládly západní a střední Evropu, nakonec konvertovaly ke křesťanství, částečně díky asimilaci ke křesťanské kultuře, která začala již v pozdním období římské říše, částečně díky úsilí misionářů. Tento proces trval po několik generací, přibližně od 5. do 10. století. V hrubých rysech takto: galské a anglosaské kmeny v Anglii konvertovaly v 6. a 7. st., v 7 a 8. st. mniši z britských ostrovů kázali germánským kmenům na kontinentě. Jako poslední se k nově zformovanému křesťanskému světu Evropy připojily slovanské kmeny ve východní Evropě a Skandinávci na severu asi o v 10. st.

Runové nápisy: Přítomnost písma v kultuře, jejíž není běžnou součástí, může snadno vypadat jako magie. Dokonce i bezvýznamný rukopis měl neobyčejnou moc, a nepřekvapuje nás tedy, že lidé v touze po magických zbraních nebo ochranných prostředcích používali psané slovo.

Nejstarší magické runy pochází ze 3. st. Najedeme je raně germánských kmenů, ale Skandinávci je uchovali a používali až do středověké éry.

Severské ságy: Rozmanité žánry středověké literatury příležitostně zmiňují magii. Například v eposu "Beowulf" se píše o kouzelném amuletu, který měl bojovník uložený v přilbě jako ochranu. Pro ucelený a realistický popis raně germánské magie existuje jej málo pramenů, které by nám mohly odkrýt tolik informací jako severské ságy.

Irská literatura: Ústřední motivem irské tradice je spojení mezi vílami a lidskými bytostmi. Tak například jedno irské lit. Dílo ze 12. st. vypráví o tom, jak lovci přijeli k Vílí hoře obývané dvaceti osmy válečníky se stejným počtem okouzlujících žen. Lovci přijali jejich pohostinnost a strávili noc na kopci. Starší irský pramen líčí, jak Conle Rudovlasý začne slýchat hlas roztoužené svůdné víly, která ho zve na V9lí horu, kde je život samá nekonečná slavnost, žádné starosti, žádná smrt. Conle má ale strach z jejího čarování, a obstará si proto od Druida hudební kouzlo, díky kterému může odolávat vábení víly. Ta na čas zmizí, ale než odejde ho Conlemu jablko, jež ho nasytí o celý měsíc. Potom se víla vrátí a varuje Conleho před démonickou mocí druidů, věští příchod svatého Patrika, který přijde obrátit Iry na víru, a láká Conleho, aby s ní odjel na křišťálové loďce. Ten nakonec podlehne jejím naléhavým prosbám a žádný ze smrtelníků už ho nikdy neuvidí.

4. Lidová tradice středověké magie

Provozovatelé magie – léčitelé a věštci: Máme hojné důkazy o tom, že mniši studovali medicínu ve svých klášterech a dělali, co mohli, aby plně vstřebali a ještě rozšířili antické lékařské znalosti.

Co platí pro mnichy, platí i pro některé z diecézních duchovních, přinejmenším pro kněze, kteří měli nějaké systematické vzdělání. Hrabanus Maurus prosazoval, aby všichni tito duchovní měli lékařské vzdělání, ale skutečnost tohoto ideálu nedosahovala.

Obyčejní faráři tedy mohli "fušovat" do medicíny, ale ještě pravděpodobněji praktikovali jiné formy magie. Jaký typ povinností musel plnit vesnický kněz, můžeme jasně vidět na rituálu z 12.st., užívaném v případě neúrodnosti polí. Obřad trvá celý den, začíná před úsvitem vykopáním čtyř hrstí půdy ze čtyř stran pozemku zasaženého neúrodou. Místní kněz má za úkol rozhazovat tyto hrsti půdy smíchané se směsí svěcené vody, oleje, mléka, medu, s částečkami stromů a bylin. Během této činnosti recituje latinsky slova, která Bůh řekl Adamovi a Evě. Hromádky půdy se potom odnesou do kostela, kde nad nimi kněz slouží čtyři mše. Před západem slunce vesničané vezmou půdu zpátky na pole, kde posílena celodenními rituály bude šířit sílu plodnosti po celém území.

Kouzelné formule – modlitby, požehnání a zaklínadla: Modlitby se vyskytují ve třech základních typech. Za prvé jsou to modlitby, které se formou prosby obracejí přímo k Bohu, Kristu, Panně Marii nebo svatým. Za druhé jsou to požehnání, která mají formu přání a jsou adresovány pacientům. Za třetí existují zaklínání nebo vymítání, která se ve formě rozkazů obracejí přímo na chorobu samotnou nebo na chorobu samotnou nebo na parazita, démona, elfa či jiného původce nemoci.

Termín "exorcismus" se obvykle používá pro rozsáhlý rituál, který se zaměřuje výslovně proti démonům, ale hranice mezi vymítáním a zaklínáním jsou proměnlivé.

Ochranné amulety a talismany: Rostliny, živočišné léky a zaklínadla se používaly převážně k léčení již rozvinutých onemocnění. Na druhé straně existovaly amulety, které byly určeny pro prevenci chorob. Na rozdíl od ostatních forem magie, o kterých jsme hovořili dříve, amulety sloužily psychologickým účelům o něco více než fyzickým: měly zajišťovat zdraví ducha spíše než těla. Samozřejmě že také zaháněly nemoci, ale častěji chránily své nositele před útoky viditelných i neviditelných nepřátel. Zatímco bylinné a živočišné léky se obvykle polykaly nebo aplikovaly přímo na tělo, amulety fungovaly skrz pouhou blízkost. Lektvary se polykaly a masti se vtíraly, ale amulety stačilo jen mít u sebe. Síla rostlinných a živočišných léků se používáním vyčerpala, amulety si ji uchovávaly velmi dlouho a opakovaně.

Kouzelnictví – zneužívání léčebné a ochranné magie: Pokud bývá někdy obtížné odlišit magii od vědy nebo náboženství, ještě větší potíže nastávají při snaze oddělit "bílou" (prospěšnou) magii od "černé" (škodlivé) magie nebo lékařskou a ochrannou magii od kouzelnictví. Velmi záleží na individuálním úhlu pohledu, a ačkoliv není obvyklé mluvit o "šedé magii", zcela jistě existují mezi těmito dvěma kategoriemi šedé přechodové plochy.

Jak se dívat na situaci, kdy léčitel naordinoval léčivou kúru, ale pacientovi se poté přitížilo? Někdy by se mohl domnívat, že léčitel se ve skutečnosti pokoušel pacientovi ublížit. Ten, kdo disponuje výjimečnými znalostmi o léčivých bylinách, může koneckonců znát i jiné byliny, které způsobují chorobu, nebo dokonce smrt – zdá se, že lidé v předmoderní Evropě tímto způsobem uvažovali často. Nehledě na léčitelovy záměry, nemusela být léčba správně zvolená, a pokud selhala, mohla být na základě svých následků posuzována jako kouzelnictví. Odlišné, ale srovnatelně závažné problémy nastávají v případě v případě milostné magie. Když léčitel používal magii, aby podnítil cizoložství, bohabojný křesťan mohl jeho konání snadno označit za kouzelnictví. Jak ale pojmenovat situaci, kdy stejný léčitel pomáhá ženě prostřednictvím magie získat zpět ztracené city jejího manžela? Je to také forma kouzelnictví? Mnozí členové středověké společnosti by se samozřejmě domnívali, že ano.

Umění klamu: Ne všechna magie, která byla součástí středověké kultury, byla míněna vážně. Existovaly určité druhy věšteb, určené pro pobavení. Cílem dalších kouzel také bylo rozveselit publikum.

5. Příběh magie ve dvorské kultuře

Mágové u dvora: Úkladné vraždy za pomocí kouzel a milostná magie byly na začátku 14. st. běžným předmětem žalob u francouzského dvora a v pozdním středověku se obvykle objevovaly na anglickém královském dvoře. Roku 1316 obvinila nejmenovaná čarodějnice u výslechu Mahautu z Artois, tchýni Filipa V. Francouzského, že použila kouzla, aby usmířila krále a svou dceru. Závažnější je ale fakt, že pravděpodobně otrávila Ludvíka X. a zajistila tak Filipovi vládu.

Kouzelné předměty – roboti a drahokamy: Když se v literatuře píše o kouzelných představeních pořádaných pro pobavení urozeného publika, musíme si uvědomit, že zázraky, které se v knihách líčí, mají vždy protějšek ve skutečném životě u dvora. Technologické postupy jak vytvořit umělého člověka nebo zvířata, byly známy již od antických dob: Filón Byzantský a Herón Alexandrijský o tom napsali učená pojednání. V prvních staletích středověku se tyto metody lépe zachovaly v byzantském a muslimském světě než v západní Evropě.

V 10. st. Liuprand z Cremony navštívil císařský dvůr v Konstantinopoli a poté referoval o podivuhodném Šalamounově trůnu, který je tam vystaven: "Před císařových trůnem stojí pozlacený bronzový strom, na větvích sedí ptáci, také vyrobení z pozlaceného bronzu, kteří křičí různými hlasy, každý podle svého druhu. Trůn je tak zázračně postaven, že v jednu chvíli stojí na zemi a v druhou se vznese vysoko do vzduchu. Trůn je nesmírně veliký a střeží ho lvi, vyrobení z bronzu nebo z pozlaceného dřeva, kteří buší ocasy do země a strašlivě řvou, se zejícími tlamami a chvějícími se jazyky.".

Magie v rytířských románech a příbuzné literatuře: Dokonce i explicitně fiktivní literatura samozřejmě odrážela něco z reality dvorské kultury: neposlouží nám jako zdroj informací o událostech, ale zato je neocenitelným průvodcem po poměrech a hodnotách.

Francouzští básníci skládali ve 12. st. rozsáhlá veršovaná vyprávění, nejčastěji založená na rytířských dobrodružstvích krále Artuše a jeho družiny.

V příběhu "O Lancelotovi z jezera" přijde hrdina do lesa a potká tam skupinu rytířů a dívek, kteří zpívají a tančí kolem křesla se zlatou korunou. Jakmile se k nim připojí, ztratí paměť a je "polapen" tancem. Ve chvíli, kdy ho posadí na křeslo a na hlavu dostane korunu, je kouzlo zlomeno. Vzápětí se dozví, že tančící byli před mnoha lety začarováni a že nemohli být osvobozeni, dokud nepřijde "nejlepší a nejkrásnější rytíř na světě", neposadí se do křesla a nenasadí si korunu.

6. Arabská vzdělanost a okultní vědy

Proměny evropského intelektuálního života: Intelektuální život Evropy v pozdním středověku hluboce ovlivnily dva hlavní faktory: za prvé zrod univerzit z předchozích chrámových škol a za druhé import arabské vzdělanosti, včetně zprostředkování aristotelské filozofie a vědy prostřednictvím filozofie a vědy prostřednictvím arabské kultury.

Astrologická praxe: Nejzákladnější astrologie byla příprava horoskopů, které měly indikovat vliv, jenž mají hvězdy a planety na člověka ve chvíli narození nebo v jiném důležitém okamžiku života. Něco ze spletitosti středověkých horoskopů si můžeme ukázat na příkladu arabského ze 12. st.

Arabský horoskop vznikl v Egyptě roku 1146 a byl určen osmiletému chlapci. Uprostřed vyobrazení se nalézá obdélník jenž je obklopen dvanácti obdélníkovými a trojúhelníkovými díly. Většina informací obsažených v těchto segmentech se vztahuje k polohám planet při osmém výročí narození dítěte.

Principy astrologie: Předpokladem používání astrologie byl určitý vhled do astronomie, neboli znalost uspořádání vesmíru. Některé skutečnosti by asi byly jasné každému středověkému Evropanovi: v průběhu dne slunce opisuje oblouk přes jižní oblohu, z východu na západ. V noci po podobní, nikoliv však identické dráze pokračuje měsíc. Obě tato nebeská tělesa byl znám jako "planety".

Pozorovatel s určitým astronomickým vzděláním se mohl naučit rozlišovat pět dalších planet, které putují po obloze po v podstatě stejné dráze, ale jinou rychlostí (Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn).

Astrální magie: Jak tato magie vypadala, si můžete ukázat například na návodu k odstranění škorpiónů z místnosti, jehož autorem je Thabit ibn Qurra (asi 836 – 901). Prvním krokem je v době ascendentu souhvězdí Škorpióna vyrobit z mědi, cínu, olova, stříbra nebo zlata figurku škorpióna. Na ni se potom musí napsat jméno souhvězdí a různé další astrologické informace a potom ji je třeba zakopat v místnosti, kterou chceme vyčistit od škorpiónů. Přitom musíme pronést následujíc větu: "Pohřbívám tě, aby sem nikdo tvého druhu nepřišel.".

Alchymie: Podobně jako astrologie byla alchymie odvětvím okultního vědění, které vyžadovalo značné znalosti. Vznikla rovněž v dobách antiky, uplatnila se v byzantském a muslimské světě, ale na Západě se zachovala jen ve fragmentární podobě, a to až do 12. st., kdy byly předloženy spisy. Roku 1144 Robert z Chesteru přeložil do latiny vůbec první alchymické pojednání, které bylo na Západě dostupné. On a další překladatelé té doby brzy Evropany seznámili s arabskými chemickými a alchymickými termíny, jako: "alkálie", "nafta", "alkohol", "elixír" a samotným slovem "alchymie".

Kult utajení a tajné knihy: Pokud středověcí autoři užívali termín "okultní", poukazovali tím na skryté přírodní síly, nemínili tedy většinou zvláštní druh vědění tzv. "okultní vědy". Tato klasifikace ale může být užitečná, za prvé jako zkrácený název pro "vědy, které se zabývají skrytými silami" a za druhé jako charakteristika nauky samotné, vyhrazené jen několika vyvoleným a skryté masám obyvatelstva. Ti, kdož se věnovali "okultním vědám", se zabývali studie skrytých sil a někdy (ne vždy) skrývali své znalosti o nich.

Renesanční mágové: Okultní nauky čerpaly z antických textů, a pokud neměli mágové k dispozici skutečné starověké prameny, které by se hodily k jejich záměrům, prostě si je vymysleli. Arabští spisovatelé posloužili v procesu pronikání okultního vědění na Západ jako zprostředkovatelé starořeckých vědeckých spisů, které za ta staletí v mnohém přepracovali. Příliv antické vzdělanosti zaměstnával několik generací západních znalců okultních věd. Na konci 15. st. motivovalo humanistické hnutí některé vzdělance, aby se ponořili hlouběji ke kořenům klasické antiky, kde našli další a autentičtější zdroje pro svá zkoumání.

7. Nekromantie v církevním podsvětí

Struktura církevního podsvětí: Kdo byli vlastně nekromanti? V legendách i před reálnými soudy čelili obviněním z nekromantie nejčastěji duchovní. Mluvit o nekromantech jako o kněžích by však nevyhnutelně bylo velmi nepřesné, protože výraz "duchovní" mohl mít mnoho významů.

V nejširším slova smyslu se termín vztahoval na kohokoliv, dokonce i chlapce a adolescentním věku, kdo měl vyholené temeno na znamení zbožného záměru nechat se vysvětit na kněze.

Kouzelné formule a rituály k zaříkávání duchů: Dominikánský inkvizitor Mikuláš Eymericus (1320 – 1399) zjevně přicházel často do styku s nekromanty. Ve svém díle "Příručka pro inkvizitory" referuje o tom, že čarodějům zabavil takové knihy jako například "Šalamounova deska" a "Výbor z nekromantie" od Honoria Kouzelníka, které po jejich předčtení nechal veřejně spálit. Jeho podvědomí o obsahu těchto knih ještě rozšiřovala doznání nekromantů, učiněná před ním i jinými inkvizitory. (Film Kladivo na čarodějnice)

Zdroje nekromantie: Nekromantie přestavuje kombinaci různých praktik, které jsou vtěleny do systému zřetelně démonické magie. Sympatetické kouzelnické techniky řazené mezi běžné magické úkony postrádající otevřené prosby o pomoc démonů zde získaly jinou podobu.V nekromantii se také v podstatě slučuje astrální magie a exorcismus.

8. Zákaz, mravní odsouzení a soudní stíhání

První zákazy: V principu existovaly dva typy antimagického zákonodárství: za prvé zákony vydávané světskými autoritami, jako byli císaři, králové a městské vlády a za druhé církevní zákony, které během středověku stanovovaly předpisy zavazující duchovenstvo i laiky.

Světské právo mohlo za zločiny magie ukládat nejrůznější tresty, včetně popravy, ale obvykle se týkaly spíše způsobené újmy než magických obřadů jako takových. Církev mohla za hříchy magie uložit pokání nebo viníka exkomunikovat a obvykle bývala přestupkem proti Bohu znepokojena stejně jako újmou způsobenou lidským obětem. Toto rozlišení, užitečné jako ukazatel obecných trendů, však v různých bodech selhává. Ve středověku byli mnozí světští vládci pod vlivem duchovních a vydávali zákony, které reflektovaly církevní zájmy. V některých obdobích církevní legislativa vlastně zcela okupovala světské zákoníky. Rozdělení se tedy zakládá na realitě, ale není absolutní.

Za jeden z nejpřísnějších světských zákoníků raně středověké Evropy lze pokládat zákoník Karla Velikého. Ve výnose věnovaném nedávno podmaněným Sasům vyhlásil, že všichni, kteří budou usvědčeni z kouzelnictví nebo věštění, mají být postoupeni církvi jako otroci, zatímco oběti ďáblu (rozumějme germánským bohům) mají být trestány smrtí.

Charakter trestního stíhání: Ve většině soudních procesů vedených kvůli magii, které známe z období raného středověk a překvapivě i z pozdních staletí, byly nějakým způsobem zainteresovány významné politické osobnosti: jako obžalovaní, žalobci nebo oběti.

Největší rozmach těchto skandálních procesů nastal na začátku 14. st., kdy bylo obviněno několik lidí, že magickými obřady škodili papeži Janu XXII. a francouzskému králi. Klasickým příkladem soudního stíhání se složitým politickým a náboženským podtextem byl proces proti templářům z let 1307 – 1314, který rozhodně přispěl ke zvýšení zájmu o magii. V průběhu procesu vedeného francouzským královským dvorem, byli členové tohoto vojensko-náboženského řádu obžalováni z mnohých zločinů, mimo jiné z uctívání kouzelné hlavy a kočky. Král Filip IV. Dychtil po likvidaci templářů a zabavení jejich majetku. Někteří templáři byli odsouzeni k doživotnímu vězení, jiní byli upálení.

Vzestup čarodějnických procesů: Nárůst procesů s kouzelníky započal již ve 14. st., ale mnohem dramatičtější rozmach pronásledování nastal ve druhé a třetí čtvrtině 15. st., a to především ve Francii, Německu a Švýcarsku. Procesy byly nejen četnější, ale lišily se od většiny předchozích případů. Mnohem častěji se nyní rozvinuly v masové stíhání. Spíše než aby se inkvizitoři a ostatní soudci zabývali jedním provinilcem, nutili obyvatele měst a vesnic, aby se pídili pod dalších a dalších údajných podezřelých. Teď už nebylo hlavním zájmem pouze vykonat spravedlnost na konkrétním viníkovi, ale očistit společnost od hříšníků.

Kromě toho se změnila i povaha obvinění. Soudcům už nestačilo prokázat, že kouzelník používal obrazovou magii nebo kouzelné lektvary, nyní hledali důkazy o tom, že se obvinění lidé nebo kouzelné lektvary, nyní hledali důkazy o tom, že se obvinění lidé účastnili nekřesťanských, ďábelských rituálů.

Již se nespokojili s udáním z čarování, dokonce ani s teorií, že neodmyslitelným důsledkem kouzelnictví je démonická magie. Soudci chtěli kouzelníky prezentovat jako členy spiknutí proti křesťanské víře a společnosti. Kouzelník, který se zaměřoval pouze na určité úkony, škodící konkrétním nepřátelům, uvolnil cestu shromáždění čarodějnic, které se zavázaly zničit křesťanství.

Termín "čarodějnictví" se používal v různém smyslu, včetně kouzelnictví a dalších forem magie, ale v pozdním středověku byla čarodějnice bytost, která překračovala pouhé kouzelnictví a ve spolku s ostatními čarodějnicemi rituálně uctívala ďábla.

Čarodějnické procesy inspirovaly další a další čarodějnické procesy, protože zprávy o dění v jedné oblasti rozdmýchávaly vášně jinde.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (6x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře