Contamine, P.: Válka ve středověku

18. červen 2011 | 19.09 | | autor: mistr-bucket

Philippe Contamine

VÁLKA VE STŘEDOVĚKU

Dílo:

1. Barbaři

Rozpad západořímské říše - vojenský problém: Římu zajistili relativní oddych vítězství vybojovaná na západní a východních Barbarech, opuštění Dácie a Dekumatských polí a Diokleciánovy reformy. Avšak od poloviny 4. st. tlak Franků, Alamanů a Sasů způsobil prolomení hranice na rýnu.

V roce 407 římská vojska vyklidila Británii a dovolila tamějším obyvatelům žít bez římských zákonů a bránit se proti Sasům, Piktům a Skotům. Vizigóti překročili roku 376 Dunaj a obsadili Balkán, aby v zápětí dobyli Itálii. Od roku 413 se trvale usazovali na jihozápadě Galie. Roku 418 uzavřeli dohodu s Konstantinem, který jim přiznal status hostů. Po roce 409 přešly významné části Španělská pod kontrolu Alanů a Vandalů, ale zejména Svébů. Ve stejném období se Alamani usadili v Alsasku. Mezi lety 429 a 442 se Vandalové zmocnili východní části severní Afriky. Během jediné generace se Vizigóti stali pány celého Španělska. Itálie se nejprve ocitla pod Odoakerovou nadvládou a poté se podřídila ostrogótskému králi Theodorikovi.

Zánik římské říše však nebyl všude definitivní. Pokud jde o znovudobytí Itálie, došlo k němu mezi léty 536 a 554, ale invaze Langobardů způsobila po roce 568 ústup římské civilizace.

Je pravda, že císařská vojska působila dlouhou dobu dobrým dojmem. Konstantin mezi léty 324 a 337 provedl trvalou strukturální změnu odpovídající zcela jeho strategické koncepci. Muži tvořící vojenské síly byli podřízeni zdánlivě přísné disciplíně a neustálému kolektivnímu cvičení. Byli to skuteční profesionálové pravidelně odměňovaní a vydržovaní výhodnými naturálními příděly (chléb, maso, víno, olej). Pokud jde o jednotky ve vnitrozemí, ti měly k dispozici kasárna, ale nejčastěji patřilo mezi povinnosti obyvatel měst zaopatřovat jim ubytování a rovněž nábytek dříví, osvětlení.

Získávání nových vojáků spočívalo na třech základech:

  1. synové vojáků, pokud byli tělesně způsobilí, následovali své otce v jejich řemesle;

  2. existovaly pravidelné odvody, z nichž se postupně staly roční odvody;

  3. dobrovolníci byli přijímáni a zařazeni do vojska za jistých podmínek, odmítáni byli nemocní, slabí, otroci s výjimkou období krize.

Římské vojsko bylo teoreticky bezchybně řízenou obrovskou mašinérií, jejíž ozubená kolečka se však stále častěji zadrhávala.

Barbarští válečníci, kteří se střetávali s impériem v jeho západní části, nikdy nepředstavovali příliš početnou sílu. Například Alamani v bitvě u Argentotata roku 357 disponovali maximálně 25 000 bojovníků. Navíc z důvodů demografické slabosti nájezdníků chyběli lidské rezervy a ztráty nešly snadno nahrazovat, aby do boje nemusely nastupovat značně prořídlé oddíly, musela se armáda doplňovat jak vojáky z řad jiných Barbarů, tak podrobených národů, jejichž bojové nadšení bylo pochopitelně mizivé.

Barbaři však vesměs nebyli schopni sestrojit, a zejména použít obléhací stroje. Vitiges při obléhání Říma roku 536 sice nechal vystavět dřevěné věže na kolech tažené voly, avšak římští lučištníci tažná zvířata postříleli a tyto konstrukce rychle vyřadili z boje. Navíc je velice sužovaly problémy se zásobováním. Barbaři trpící hladem, se často museli rozdělovat do malých skupin, které se potloukaly krajem, tím jejich zranitelnost byla poměrně značná, úměrně tomu, jak byla jejich obrana neorganizovaná.

Vojenské vybavení Barbarů bylo sice nedostatečné, avšak nelze zapomínat, že příslušníci některých germánských kmenů se v důsledku kontaktů s nomádskými národy ve stepích stali úctyhodnými jezdci. Navíc jejich zbraně – především dlouhý meč, burdýř – byly technicky vynikající a neměly na římské straně obdoby.

Válka a společnost v barbarských královstvích (6. – 7. st.): Politické, sociální a náboženské podmínky, které vládly při zakládání rozličných germánských království od počátku první poloviny 5. st., se velice lišily. Některé kmeny se usadily na území buď zcela liduprázdném nebo jen málo zalidněném – např. ty, které obsadily Británii (Anglové, Jutové a Sasové, popř. Alamani, Bavoři, Durykové). Jiné kmeny naopak ovládly oblasti, jejichž obyvatelé nebyli vypuzeni a kde tedy vítězové tvořili pouze menšinu, více či méně významnou (Burgundové, Vandalové, Ostrogóti, Svévové).

Ve všech případech se jedná o společenství orientovaná na boj, kde většina uznávaných hodnot jsou válečné a válečnické hodnoty.

Barbarské monarchie tedy neměly k dispozici stálé vojsko, jejich byrokracie se rychle zúžila na nejzákladnější funkce. Systém přímých daní ustoupil do pozadí, v některých oblastech úplně zanikl. Systém nepřímých daní, který odolával poněkud déle, poznamenalo zpomalení hospodářského rozvoje.

Síla a slabost Karolínského vojska (8. a 9. st.): Merovejská monarchie zažila v 7. st. velmi hlubokou krizi. Zachvátilo ji jakési všeobecné ochromení vyvolané jek vzestupem aristokracie, tak nejednotností, různicemi a občanských válkami. Úpadek říše byl zastaven teprve v okamžiku, kdy Pipin II. Herstalský zvítězil nad neustrijským vojskem v bitvě u Tertry byl uznán správcem celého království. Tehdy bylo možné podniknout tažení proti sousedním kmenům (Alamanům, Frisům a Sasům).

Po smrti Pipina II. se však dobře prosadil jeho levoboček Karel Martel, když porazil neustrijské vojsko nejprve na Ambléve u Malmédy a pak u Vinchy nedaleko Cambrai. Od té doby vedl Karel Martel každý rok jedno vojenské tažení.

Pipin III. Krátký se projevil stejně aktivně jako jeho otec, za 28 let vlády uskutečnil jedno tažení proti muslimů, dvě proti Alamanů, dvě proti Bavorům, dvě proti Langobardům, tři proti Sasům a osm proti Akvitácům. Válečné úsilí pokračovalo se stejnou intenzitou i po převážnou část vlády Karla Velikého.

Na konci tohoto válečného století byl úspěch karlovského rodu nepopiratelný. Karel Martel, Pipin, Karel Veliký byli velkými a geniálními stratégy, není možné upírat jim přinejmenším zcela výjimečnou fyzickou a morální odolnost a vytrvalost, skutečné válečnické nadšení.

2. Feudální období (poč. 10. st. až pol. 12.st.)

Smrt Ludvíka Pobožného roku 840 znamenala rozhodný obrat dějinách karlovské říše. Od této chvíle již nikdy nebyla její jednota trvale obnovena, nicméně zůstával zde císař, jehož prestiž uznávali králové v různých částech říše, zůstávali Karlovci, a dokonce se zdálo, že v jistém okamžiku, totiž za panování Karla Tlustého, se celé dědictví vrátí na dlouhou dobu do rukou jednoho muže. Byla to však pouze iluze, kterou odvály události let 887 – 888. Ty znamenaly definitivní zhroucení velkého karlovského snu.V nových politických podmínkách se změnila i podoba vojenství na Západě.

Svatá říše římská: Vojenské síly, jimiž disponovali císařové římští a králové němečtí ze saské a poději sálské dynastie, byly v rámci západní Evropy nepočetnější a nejobávanější.

Při výčtu největších vojenských úspěchů je třeba zmínit vítězství nad Uhry neboli Maďary. Tento národ, spřízněný s Huny, Avary a Bulhary, se usadil na konce 8. st. na dolním Dunaji v oblasti odpovídající Besarábii, Moldavsku a Valašsku.

Maďaři vytvořili cosi jako "vojenskou republiku" sdružující několik kmenů. Pouze muži schopní vzít zbraň do ruky zde měli politická práva. Každý kmen volil svého náčelníka. Jezdci vyzbrojeni mečem, kopím a lukem, se chabě chránili jakýmsi plstěným kabátcem. Jejich válečný pokřik, často vyvolávat paniku. Měli je za děsivé a ošklivé. Ještě ve 12. st. napsal bamberský biskup Otto z Freisingu, když projížděl Maďarskem na cestě do Svaté země, že "je třeba obdivovat boží trpělivost za to, že darovala tak příjemnou zemi neříkám lidem, ale takovým lidským zrůdám".

Roku 955 měl syn Jindřicha I. Ota Veliký završit úspěch svého otce. Maďaři postoupili do Švábska a obkličili Augsburg. Nazítří se Maďaři připlížili s obléhacími stroje. Když se dozvěděli o příchodu Oty a jeho vojska složeného ze Švábů, Čechů, Sasů, Franků a Bavorů, přerušili svůj manévr, aby vyčkali protivníka. Otovo vojsko se skládalo z osmi jízdních jednotek, po první nešťastné šarvátce Ota rozestavěl oddíly do jedné bojové linie. Čelní útok těžké německé kavalerie vyvolal úprk Maďarů, kteří většinou nebyli vybavení ani štíty, na i přilbami. Jejich pronásledování přinesl ovoce. Aby natrvalo oslabil nepřítele, nařídil Ota pobít maďarské velitele, kteří padli do zajetí.

Zvyk vyžadoval, aby král osobně vedl a řídil každou důležitou expedici. Věk panovníka přitom nerozhodoval, Otovi bylo 11 let, když vedl své vojsko proti Sasům. Jindřich IV. Byl v době války s Uhry třináctiletý. Nicméně k předávání velení někdy docházelo: podle karlovského modelu svěřoval král sovu moc současně dvěma osobám – světskému velmoži a biskupovi.

Království Francie: Vzhledem ke geografickým podmínkám se Francie feudálního období – na rozdíl od germánského světa – nacházela v mnohem bezpečnější pozici před vnějším ohrožením. Nenajdeme zde nic srovnatelného s oněmi vojenskými teritorii neboli markami, které tvořily valy impéria.

Až do období vlády Filipa Augusta (1180 – 1223) byli kapetovští králové sice odsouzeni k politice bez rozletu, drobné vlky však svádět museli. Filip první zkušenosti ve svých šestnácti letech při střetnutí s anglickým králem a normanským vévodou Vilémem Ryšavým v roce a to byl jen začátek.

Tehdy válka získala novou dimenzi, už nešlo o střetnutí s jednotlivými pány, ale o konflikt s anglickým králem Jindřichem I.

Mezi lety 888 až 920 vznikala vévodství na okraji království, jejichž vzdálený původ sahá až k rozsáhlým komturstvím, která Karel Holý svěřoval některým velmožům. V dalším období zhruba odpovídajícím letům 940 – 970 využívala hrabata bojů mezi Karlovci a Robertovci k získání pozice autonomních politických špiček.

Anglie: Na rozdíl od jiných germánských národů usazených na kontinentu se Anglosasové rozdělili na království, která měla vlastní autonomní ozbrojené síly. Jen příležitostně vytvářeli koalice proti Keltům na západě a na severu. Proces sjednocování však postupoval velmi progresivně: na konci 7. s. Mercia s králem Offou se přímo či nepřímo kontrolovala převážnou část Anglie. Pak se hlavní moc přesunula do Wessexu, kde vládl Egbert, který na konci svého panování neovládal pouze jižní Anglii, ale rovněž Mercii, východní Anglii a Northumbrii. Takto pojatá vláda se udržela i za panování jeho vnuka Alfréda Velikého.Jeho následníci Eduard Starší a Athelstan úspěšně udrželi nejen politickou jednotu anglického lidu, ale potlačili i dánskou nadvládu.

Anglosaské 11. st. se jeví jako doba stříbrných peněz. Mince sloužily k výměně a také k vyplácení těch, kdo dostávali mzdu a zejména k vydržování tělesné stráže krále, již ustanovil roku 1018 Knut Veliký.

Nic nedokazuje výraznou méněcennost anglosaského vojenského systému, schopného například zvítězit nad Skandinávci, např. vítězství u Stamforbridge 25. září 1066.

Ve snaze udržet zemi se Vilém Dobyvatel a jeho velmoži uchýlili k budování hradů na vyvýšeninách. Stačila jim k tomu pracovní síla těch, kdo vršili zeminu, a několika specializovaných tesařů. Hrady byly rozmístěn tak, aby vyhovovaly celkové strategii: ochrana přístavů v La Manche, dohled nad přechody na řekách, značná koncentrace kolem Londýna a Coventry, tedy kolem dvou největších komunikačních uzlů středověké Anglie. Bylo třeba mít k dispozici síly k ochraně těchto hradů, tedy vytvořit vojsko.

Vilém rozdělil pozemky rytířům a organizoval jejich kontingenty takovým způsobem, aby království Anglie mohlo trvale disponovat 60 000 rytířů, připraveni okamžitě se dostavit na rozkaz v případě potřeby.

Normanská Itálie: Na prahu 11. st. vypadala situace následovně:

  1. Sicílii dobyli muslimové, kteří přišli z Afriky. Dobývání ostrova začalo roku 827 a skončilo roku 969. Sicílie byla od té doby rozdělená na několik emirátů, jejichž emírové se rekrutovali z řad námezdních vojáků, často prostřednictvím vojenských velitelů, kteří jako žold dostávali postoupené pozemky.

  2. Byzanc kontrolovala okrajové oblasti Apeninského poloostrova.

  3. Malá samostatná vévodství Amalfi, Sorrento, Neapol a Gaeta v zásadě podléhaly byzantské nadvládě.

  4. Existovala tři langobardská knížectví: Benevento, Salerno a Capua.

Iberský svět a reconquista: O španělské společnosti 8. – 10. st. se říkalo,že byla organizovaná pro válku. Tamější sociální strukturu utvářel boj s muslimy, což byla válka současně za znovudobytí území a za náboženství.

Za vlády Alfonse I. (739 – 757) museli muslimové opustit Porto, Bragu, León, Simancas, Osmu, Salamanku, Ávilu a Segovii.

Iniciativy se chopila Kastilie, která se roku 1035 spojila s Leónem a stala se královstvím. Do křesťanských rukou padlo Tajo a Toledo. Začala se jasněji rýsovat individualita Portugalska, jež se roku 1071 stalo hrabstvím a roku 1143 královstvím. Aragonie byla od aroku 1035 královstvím, o století později se připojila ke Katalánsku. Uprostřed 12. st. se pod vládou křesťanů ocitla dobrá polovina poloostrova, na severu šlo o linii Lisabon – Toledo – Tortosa. Toto osvobozené Španělsko bylo rozděleno do čtyř království: Portugalsko, Kastilie a León, Navarra a Aragonie.

Křížová výprava a východní latinské státy: První křížová výprava, která začala výzvou Urbana II. na koncilu v Clermontu vrcholila dobytím Jeruzaléma (15. července 1099) a skončila bitvou u Askalonu (12. srpna 1099), byla nejvýznamnější akcí feudální éry. Sami její účastníci si naplno uvědomovali svůj úspěch.

V předvečer první křížové výpravy byla byzantská říše na ústupu, který se projevoval už přibližně půl století. Nejenže ztratila své državy a opěrné body v Itálii, ale především nemohla zastavit tlak seldžuckých Turků. Ti roku 1071 u Manzikertu porazili a zajali čísaře Romana Diogena a naráz získali kontrolu nad celou Malou Asii.

Od roku 1081 se nový císař Alexios I. Komnénos, schopný a jasnozřivý člověk, pokoušel bránit Konstantinopoli před tureckým vyloděním na Balkáně a eventuálně dobýt zpět malou Asii a severní Sýrii.

Značné úspěchy zaznamenali Seldžučtí Turci za vlády sultánů Alp Arslana (1065 – 1072) a Málika-šáha (1072 – 1092).

3. Vrchol středověku (pol. 12. st. až zač. 14. st.)

Ještě zřetelněji než předchozí éra bylo dlouhé období let 1150 – 1300 charakterizováno trváním takřka všeobecného míru, a to geograficky velmi rozsáhlých územích, díky tomu mohl nedále pokračovat jak demografický,t a ekonomický rozmach.

Bretaň, kterou v půlstoletí mezi léty 1250 a 1300 postihla pouze jedna delší válka. Na Iberském poloostrově byl patrný muslimský ústup v důsledku porážky u Las navas de Tolosa a po ztrátě Córdoby a Sevilly.

Bojovníci a výzbroj:Ještě na konce 12. st. platilo, že sto rytířů má stejnou hodnotu jako tisíc pěšáků. Regule templářů upřesňují obvyklou výbavu rytíře: drátěná košile, železné boty, přílba nebo železný klobouk, nárameníky chránící ramena, železné špičaté boty chránící špičky nohou, drátěná zástěra nebo osníř, který se natahoval přes drátěnou košili, štít. Jako útočná zbraň meč, palcát, dýka.

Ve snaze co nejvíce snížit při chystané křížové náklady na transport oprávnil roku 1269 Ludvík IX. Každého korouhevního rytíře, aby s sebou vedl dva koně a doprovod pěti druhů, zatímco každý řadový rytíř, případně kvalifikovaný jako "chudý muž", měl právo pouze na jednoho koně a dva pomocníky.

Každý rytíř templářského řádu měl k dispozici jednoho panoše. Templářské regule stanovují, aby část doprovodu rytíře jdoucího do bitvy zůstávala až do začátku boje vzadu s náhradními zvířaty; ostatní, kteří nesou kopí, aby rytíře doprovázeli, ale jakmile začne bitva, měli se stáhnou dozadu a uvolnit tak prostor.

Významnou zbraní byl luk a šíp, který jezdcům ulehčoval jízdu na koni a kuše. Kuše byla v nejrůznějších podobách používána už od starověku.

Další důležitou částí byly pěšáci, u který většina byla alespoň částečně chráněna, zejména prostřednictvím železných klobouků, nákrčníků či štítům Někteří pěšáci však bojovali bez jakékoli ochranné zbroje, protože jim chyběly prostředky.

Nebylo by však na místě představovat si tehdejší válečníky pouze ve dvou klasických podobách rytíře a pěšáka. Přinejmenším v některých oblastech (Iberský poloostrov, Irsko, Skotsko, Švýcarsko) existovali také vojáci z lidu, venkované nebo pastýři.

Rytířské řády: Církevní řády vojenského charakteru, složené v podstatě z doživotně najatých dobrovolníků, které vznikaly mezi počátkem 12. a počátkem 13. st., představovaly svým utvářením, organizací i způsobem použití velmi zvláštní typ vojenské síly. Prvním příkladem tohoto jevu, vycházejícího z křížových výprav a z idejí křižáctví, jsou beze sporu templáři. Postupem času je začala napodobovat další obdobně pojatá či v dílčích ohledech modifikovaná uskupení.

Vojenské povinnosti a služby: Vládnoucí moc se ve středověku snažila co nejefektivněji a současně co nejekonomičtěji shromažďovat k vedení válek takové prostředky, které považovala za kvalitativně nezbytné. Prvním krokem bylo spoléhání se na vlastní zdroje a v co nejširší míře využívání komplexního systému vojenských povinností.

Peníze, služba za žold, žoldnéři: Peníze fungovaly jako téměř povinný prostředník mezi mocí a válečníky. Podle svědectví samotných součastníků tento jev nabíral na intenzitě od poloviny 12. st. Prameny hovoří o žoldnéřích, o placených, o povolávání za peníze o darech.

Opevnění: Středověké války měly obvykle podobu série obléhání, provázených výpad a pustošením, k nimž se připojilo několik větších bitev, jejichž poměrou netečnost často vyvažoval jejich krvavý průběh. V konečném důsledku byla v této obléhací válce města tvrdším oříškem než izolované hrady.

Nicméně obléhání měst, bez ohledu na výsledek, představovalo z vojenského hlediska významnější fenomén.

4. Potulné kompanie, dělostřelectvo, stálé vojsko (zač. 14. st. a konec 15. st.)

Přítomnost války: Historik zabývající se dějinami válek a vojsk má k dispozici od konce 13. až do konce 14. st. a dále v zásadě rostoucí množství důležité a rozmanité pramenné dokumentace, což mu dovoluje odpovídat na větší množství otázek a dokonce, alespoň v přídě některých krajů nebo vybraných problémů, dospět k výsledkům kvantitativního rázu.

Tato převaha pramenů se neprojevuje pouze v čistě literární oblasti: skladby o hrdinských činech skutečně poučují o válečné praxi a etice bojovníků stejně jako rytířské romány, novely, frašky a vyprávění z pozdější doby. Ovšem už narativní prameny, v nichž se stále častěji používá lidový jazyk, podávají dostatečně přesné a podrobné informace, umožňující konkrétněji a úplněji pochopit průběh nějaké bitvy, peripetie obléhání příhody té nebo oné kompanie ozbrojenců, činy toho nebo onoho vojevůdce. Navíc se tehdy objevují didaktické traktáty věnované válečnickému umění, vojenské disciplíně, organizaci vojsk.

Čas koní: Je zřejmé, že vojenskému výjevu dominuje jezdec v těžkém odějí a s těžkou výzbrojí, který používá kopí a meč, byť se mu často stávalo, že musel bojovat opěšalý.

Při pozornějším zkoumání zjistíme, že kategorie mužů ve zbroji neodpovídá obecně standardizovanému typu – především proto, že struktura obranné výzbroje doznala jistý vývoj v letech 1320 – 1500. Ještě v první polovině 14. st. pokrývaly železné plátky pouze malou část těla bojovníka, drátěná výstroj se omezovala na ochranu hrudi a zad, zatímco v 15. st. zakrývá "bílé odění" svým štítem končetiny, hlavu a tělo.

Proměny pěchoty: Kolem let 1330 – 1340 tvořili velmi podstatnou část vojska ve většině zemí na západě pěšáci. Vojenské projekty z prvních let vlády Filipa z Valois zvažovaly možnost nebo nezbytnost rekrutovat třikrát až čtyřikrát víc pěšáků než obrněnců.

Pěchota v období od pol. 14. st. do pol. 15. st. ztratila kvantitativně i kvalitativně na důležitosti, přinejmenším na některých bojištích a pro některé druhy operací.

Kopiníci a pikovníci postupně mizeli a místo nich začínali absolutně převažovat lučištníci. Situace se změnila kolem poloviny 15. st., vojevůdcové se zajímali nebo spíše znovu zajímali o možnost disponovat početnou a ekonomičtější pěchotou od podmínkou, že tato pěchota bude cvičená, herentní a rozdělená.

Dělostřelectvo a střelný prach: Součastníci si velmi záhy uvědomili značné změny, které do válečného umění přineslo dělostřelectvo.

První zmínku o vytvoření střelného prachu nejdeme v čínském díle z roku 1044. Zde sloužil střelný prach k výrobě dýmových, zápalných a výbušných projektilů. Na konci 13. st. ho hojně používali Mongolové, např. při svých pokusech o invazi do Japonska.

Smlouva, žold, dobrovolníci: Státní vojenský systém se rozvíjí díky svým zdrojům, hlavně finančním, díky charakteru své vlády a své administrativy, úrovni technologie, organizaci společnosti, povaze své ekonomiky, ale také díky svým čistě vojenským cílům. Každý stát se snaží vytvářet ozbrojené síly v závislosti na svých ambicích a obavách.

První stálá vojska: Od počátku 14. st. můžeme považovat za jisté, že na každém dostatečně velkém území bylo trvale ve službě několik válečníků, několik ozbrojených jedinců schopných současně přispět k udržení pořádku uvnitř, pochytat zloděje a vrahy, vykonávat rozhodnutí místní moci a spravedlnosti a zajistit minimální opevnění míst.

Opevněná místa považovaná za "klíč k zemi" byla někdy po celá desetiletí obsazena nikoli pouze hrstkou strážných, ale skutečnou opravdovou posádkou.

Na začátku 16. st. anglická monarchie trvale disponovala dvěma a ž třemi tisíci mužů rozmístěných asi na stovce nejlépe udržovaných míst.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře