Referát - Intelektuálové ve středověku

21. květen 2011 | 18.49 | | autor: misa

Intelektuálové ve středověku

Západní středověký intelektuál se rodí spolu s městy. Prvně se s ním setkáváme až ve 12. století. Města začínají vznikat už ve stoletích předcházejících, ale jejich typická podoba, se kterou se setkáváme ve vrcholném středověku, vzniká právě až ve století 12. V intelektuálním hnutí karolínského období se nesetkáme s aspekty svébytného poslání, kromě zajišťování sil pro správu monarchie a církve. Karolínská renesance nemá ani jeden z kvantitativních rysů všeobecné obrody, které pojen renesance předpokládá. Dochází totiž k téměř úplné likvidaci zbytky základní vzdělanosti, kterou šířily merovejské kláštery mezi venkovskými dětmi.

Přístup ke knihám je jako ke vzácnému zboží. Nejsou psány proto, aby se četly, ale proto, aby rozšířily poklady kostelů nebo soukromníků. Sepisovány jsou v klášterních skriptoriích (písařská dílna).

Intelektuálové 12. století mají pocit, že dělají něco nového, že jsou moderní. Napodobují klasické staré autory, vyživují se v nich.

V odborné výuce školských disciplín jsou nejlépe využitelní řečtí a římští autoři, kteří byli bráni za odborníky. Byli pro ně lépe využitelní, než církevní Otcové nebo Písmo → vyhrazeno spíše teologii.

Intelektuál 12.

století má vlastní materiál a také vlastní postupy. Tím nejzákladnějším postupem je napodobování klasiků.

Z Orientu se dostávají rukopisy na křesťanský západ i řecko-arabskou kulturu spolu se surovinami, které Orientální svět vyváží. Prostředníkem je zpočátku arabština.

Rukopisy z Orientu přijímají hlavně Itálie a Španělsko.

Průkopníky této renesance jsou překladatelé. Západní svět přestal ovládat řečtinu a vědeckým jazykem se stává latina. Díky tomu se začínají arabské texty překládat. Opat z Cluny Petr Ctihodný přeložil korán, on jako první přišel na to, že nemusí porazit araby na bitevním poli, ale na poli intelektuálním. Španělští překladatelé se nezajímali o islám, ale o řecká a arabská vědecká pojednání. Arabský přínos- číslice (původně indické)

         Střediska skutečného začlenění orientálního přínosu:

                    Chartres – gramatika, rétorika a logika

                    Paříž - dialektika

                    Laon

                    Remeš

                    Orléans

Mistři a jejich žáci se shromažďují v Paříži poblíž kostela Saint-Julien-le-Pauvre, kolem školy kanovníků od svatého Viktora.

Goliardi- zvláštní skupina intelektuálů, Paříž považují za ráj na zemi. Goliardské kleriky, vaganty, potulné studeny jedni považují za bohémy či buřiče, jiní zase za městskou inteligenci. Kritizovali stávající společnost. Tvoří jádro potulných scholárů. Tvoří svébytnou společnost, mají rozdílný původ a rozdílné ambice. Ale je zjevné, že dali přednost vzdělávání se, před válčením.

Poezie goliardů útočí na všechny představitele raně středověkého řádu- duchovní, urozené, ale i na rolníky. Měla revoluční rysy a opěvovali hlavně trojici: Hra, víno, láska. Jejich oblíbeným terčem se stali papež, biskupové a mniši. Snaží se prosadit laickou kulturu. Goliardi nejsou tak revolucionáři jako anarchisté.

Goliardi byli odsunuti na okraj intelektuálního vývoje a ve 13. století goliardi mizí a to hlavně díky tomu, že je postihlo pronásledování a odsuzování.

ABÉLARD

Narodil se v roce 1079. Byl goliard, který se narodil roku 1079. Stal se prvním profesorem. Paul Vignaux řekl, že se stal rytířem dialektiky – vždy spěch vstříc novým srážkám a střetům. Díky nemoci se musí uchýlit do Bretaně. Pierre Abélard byl především logik. Věnoval se především metodě. Jeho 1. rozprava o metodě je v Příručce logiky pro začátečníky a Ano a ne.

(Věda o jazyce – nominalismus)

Ve 12. století se žena již nepovažuje pouze za nástroj na plození dětí, majetek muže, ale už se osvobozuje, vychází do popředí.

1. teologický traktát, psaný Abélardem, vzbudil nelibost, a proto se 1121 sešel konventikl s názvem koncil, aby nad ním vyřkl soud → kniha spálena, Abélard na zbytek života do kláštera.

Abélard byl také moralistou, na tohle téma napsal spis Etika, aneb Poznej sám sebe. Požadoval spojení rozumu a víry. Během posledních měsíců života pracoval na Dialogu mezi filozofem, židem a křesťanem. Hledal, co lidi spojuje. Představoval vrcholný projev pařížského myšlení.

Významným vědeckým střediskem je Chartes. Zájem o výzkum charteských intelektuálů se ostře střetá s jejich racionálním zaměřením. Pro učence 12. století může zkušenost či pokus zachytit pouze jev,  vnější zdání. Chce-li věda postihnout skutečnost rozumovou úvahou, musí se od toho odvrátit. Víra v neomezenou moc přírody je podstatou charteského racionalismu. Humanisté stavějí člověka do středu svého zkoumání, své filozofie, a do určité míry také teologie:

                    Člověk = racionální bytost, součást přírody.

                    Člověk zobrazen jako mikrokosmus.

                    Člověk je pojat jako celek a především včetně jeho tělesnosti

                    Člověk se může oddat objevování lidské lásky

                    Člověk může vlastní činností přetvářet přírodu

         Osobnosti:

                    Bernard – profesor, který se snažil vštípit svým žákům kulturní základ a metodiku myšlení

                    Bernard Silvestris a Vilém z Conches- učenci

                    Jan za Salisbury- spíše humanista, nepřestává být literátem

                    Gilbert z la Porrée- myslitel, nejhlubší metafyzik celého století

         V Chartes byli vychováváni především průkopníci. Městský intelektuál se považuje za obdobu řemeslného tvůrce, cítí se jako odborník, který může být srovnatelný s ostatními měšťany.

         Obor intelektuála- studium a výuka svobodných umění. Pracovním nástrojem mu byl vlastní rozum.

2. 13. století

         Je to století vzniku univerzit. Překládaly se filozofické texty Aristotela a Avarroa, začala se rozvíjet nová logika, nové pedagogické techniky a literární formy. Univerzitní fenomén se rodí na latinském Západě. Univerzity jsou ve stálém boji s církví a světské moci a to právě proto, že nejsou podřízeny ani politické ani náboženské moci – univerzity jsou novou mocenskou sférou – už jen proto, že se zde soustředí především elity. Tato místa se stávají místem výzkumu a konfrontací – je to místo s vyhraněnou specializací a jejich počet neustále rostl. Univerzitními příslušníky jsou klerikové (biskup je považuje za své poddané) a z kancléřů se brzy stávají církevní hodnostáři. Do učitelského života se velmi brzy začlení řády dominikánů a františkánů, kteří se stávají hlavními aktéry akademického života.

1158 udělil Fridrich Barbarossa mistrům a studentům jejich privilegia.

Řehoř IX. uděluje roku 1231 zdejší univerzitě nová statuta slavnou bulou Parens scientiarum, o které bylo řečeno, že se stala Magnou chartou evropských univerzit.

Profesoři a studenti jsou považováni za kleriky a podléhají Římu.

První velká univerzita Západu je založena v Paříži.

Pařížská univerzitní korporace se skládala ze 4 fakult:

·                    Artistické – svobodných umění – je to fakulta, která bezprostředně navazuje na tradici dialektických škol 12. století – vyučovala se zde především gramatika, logika a aristotelská věda. Podléhá dozoru theologické fakulty. Tato fakulta je založena na systému národů (= v Paříži existovaly 4 národy – francouzský, pikardský, normanský a anglický -> v čele stál prokurátor, který byl volen těmi regenty – tito 4 prokurátoři měli za úkol pomáhat rektorovi, který řídil celou tu artistickou fakultu). Výuka "artisty" trvá asi 10 let

·                   

jsou řízeny regenty v čele s děkanem

Dekretální – kanonického práva

·                    Lékařské – (20 – 25 let)

·                    Theologické – výchova theologa trvá 30 let!

Organizaci studia upravují univerzitní statuta. Výuka trvala 6 let (14-20 let) – po dvou letech dělal student zkoušku bakalářskou a na závěr studia doktorát. Každá univerzita si určovala zkoušky sama. Většinou ale měla tuto podobu:

Zkouška měla 2 etapy: 1. Zkouška ve vlastním slova smyslu, 2. Zkouška veřejná (ceremoniální charakter – většinou měli za úkol vyřešit před davem nějaký právnický problém a museli si ho také obhájit).

Pracovní nástroje se liší od klerika raného středověku, základem výuky se stávají knihy. Ty jsou projevem úplně nové technické, společenské i ekonomické situace – stává se z nich předmět obchodu.

Mistr se stává myslitelem, předkládá vlastní řešení, závěr myšlenkového procesu. Kvestie se odpoutává od předlohy, začíná existovat samostatně. Předtím existovalo tzv. Lectio (=neboli textový komentář).

Studenti se snažili, aby je vydržovaly jejich rodiny nebo nějaký dobrodinec. Později církev vyhlásila zásadu bezplatného vzdělávání.

Scholastika hledá vazby mezi Bohem a Přírodou.

Století je protkáno útoky na aristotelismus, ty jsou zároveň univerzitními krizemi. Od roku 1210 je na pařížské univerzitě zakázáno vyučovat Aristotelovu Fyziku a Metafyziku.

Lékaři, především chirurgové a optikové, prosazují nezbytnost sjednocení teorie a praxe.

Magister znamená ve 12. století totéž co předák či mistr v dílně, ve 14. století stává ekvivalentem k dominus (pán).

Koncem středověku se univerzity stávají politickou silou.

1499 ztrácí pařížská univerzita právo na stávku, je zcela v moci krále.

V Bologni se už natrvalo prosadila Humanitní výuka.

Mezi středověkým intelektuálem a renesančním humanistou je podstatný rozdíl. Humanista je velice antiintelektualistický. Je to spíše literát než vědec. Humanista je aristokrat. Humanisté se od středověkých intelektuálů odlišují nejen v duchovní oblasti, ale i společenským zařazením.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře