Referát - Stoletá válka

21. květen 2011 | 18.45 | | autor: misa

Stoletá válka

Konflikt probíhal mezi Anglií a Francií v letech 1337 – 1453.

Po dobytí Anglie normanským vévodou se kultury a vlastně i dějiny obou zemí propojily. Vztahy se postupně vyvíjely až do fáze, kdy by bylo výhodné obě země sjednotit pod jednu korunu, nebo v horším případě zcela oddělit. Problém nastal r. 1328, kdy umírá Karel IV. Krásný a nezanechává žádného dědice. Nároky na francouzský trůn mohli vznést 3 kandidáti:

·         Eduard III. Anglický (syn Isabelly Francouzské, vnuk Filipa Sličného)

·         Filip z Evreux (manžel Jany Navarrské, zeť Ludvíka X. Hašteřivého)

·         Filip z Valois (vnuk Filipa III. Smělého)

Francouzští právníci vybrali Filipa z Valois.

Svou volbu odůvodnili tím, že se řídili starým zákonem sálských Franků. Ten stanovuje, že ženy nesmí usednout na trůn ani následnictví přenést. Proto se mohl francouzským králem stát nejbližší dědic po meči. Šlo samozřejmě pouze o záminku, králem se měl stát Francouz a ne cizinec.

Filip z Valois se sice stal panovníkem Francie, ale k úplnosti své říše potřeboval oblasti Guyenne a Gaskoňska, které byly v držení anglického krále. Kromě toho se Anglie těšila sympatiím Flander. Průmyslové oblasti, kde se tkala a upravovala sukna, vyhovovala spolupráce se zemědělskou Anglií, jejímž hlavním výrobkem byla vlna. Flandry znamenaly pro francouzského krále vidinu prosperity. Do oblasti dosadil lenního hraběte, čímž proti sobě popudil anglické obchodníky. Na tento akt následně reagoval i anglický král Eduard III. Podnikl de facto lupičskou výpravu do oblasti Normandie, odkud si přivezl bohatou kořist. Jednalo se o "malou" odplatu za troufalost francouzského krále. Avšak poté, co Filip IV. napadl anglické državy ve Francii, obnovil Eduard III. své nároky na francouzský trůn a pod touto záminkou vyhlásil Francii válku.

Na počátku stoleté války se Eduard III. pokusil spojit s vlámskými obcemi i se samotným císařem. Ovšem k uzavření spojenectví nedošlo. Stále se ale těšil podpoře Skotska. Naopak francouzský panovník se potýkal s většími problémy. Neměl podporu obyvatelstva, chyběla mu autorita šlechty, nedisponoval žádnými penězi, nemohl sestavit vojsko. V první etapě války utrpěla Francie několik porážek, roku 1346 u Kresčaku (kde bojoval i český král Jan Lucemburský a jeho syn Karel (IV.)), o rok později se Angličané zmocnili města Calais, čímž si zajistili vládu nad průlivem La Manche na necelých 200 let. Také v bitvě u Poitires roku 1356 slavili vítězství Anglická vojska. Po této bitvě mění Francouzi taktiku. Uzavírají se do hradů. Angličané nejsou na poziční válku a obléhání dostatečně vyzbrojeni, Francouzům se jejich taktika začíná vyplácet. Dokonce i sedláci se začínají bouřit proti vpádům Angličanů. Nakonec uzavírá anglický král Eduard III. roku 1361 v Bretigny mír.

Církev a náboženství

Ve 13. stol. se projevuje nová forma náboženského života – jedná se o žebravé řády, potulné mnichy. První žebraví mniši na území Anglie byli dominikáni. Přišli r. 1221 a zamířili do Oxfordu. Další řády – karmelitáni a augustiniáni – se objevily ve 40. letech 13. stol. Do roku 1300 založili žebraví mniši na 150 klášterů. Na konci 14. stol. se duchovní poslání církve hroutí. Biskupové spravují několik panství, kontrolují účty a obohacují se zpovídáním. Naopak farní kněží chudnou. Někteří pronajímají půdu farmářům, další jsou odkázáni na náhodné příjmy od věřících.

O tyto příjmy je ale připravují zmíněné žebravé řády, jejichž bratří chodí po kraji a za příslib mše si nechávají platit (v naturáliích). Kromě nich se na venkově objevují i "prodavači odpustků" prokazující se papežskou pečetí. Byli zmocněni k odpouštění hříchů a udělování odpustků těm, kteří si koupí ostatky svatých. Tento způsob se nelíbil Johnu Wicklefovi (c 1320 – 1384) jednomu z nejslavnějších teologů na oxfordské univerzitě. Zastával myšlenku, že se má církev zbavit všech světských statků a vrátit se k původní chudobě. Prohlásil: "Člověka nespasí církevní obřady, odpustky a pokání, ale jen jeho zásluhy, jeho skutky." Dokonce se odvážil popřít transubstanciaci = proměnu chleba a vína v tělo a krev Páně, a přítomnost boží v oltářní svátosti. Stal se z něho pro své názory kacíř. Papež na Wicklefa nechal r. 1382 uvalit klatbu. Ten však papeže příliš nedbal, dále vykládal poselství evangelií.: "Pravdivá je jedině Bible!" Přeložil ji do angličtiny, aby byla přístupná i prostým lidem. Dosud totiž existoval jen latinský a francouzský překlad.

Wicklefovi žáci dál šířili jeho učení. Arcibiskup Courtnay se musel hodně snažit, aby znemožnil "viklefovcům" přednášet na univerzitě. Tehdy byla totiž univerzita nezávislá, nepodléhala vlivu církve a profesoři se nepovažovali za duchovní.

Roku 1401 schválil Jindřich IV. zákon o upalování kacířů. Odsouzenými byli většinou chudí lidé, kteří neuznávali oltářní svátosti, odmítali církevní nařízení, nebo skupinky přátel pročítající si anglický překlad evangelií.

2. fáze války

Po smrti Karla V. (1380) nastupuje na trůn jeho 12-letý syn Karel VI. Po dosažení plnoletosti se ujímá moci a žení se s Isabelou Bavorskou. Jenže král postupem doby přicházel o rozum. Jeho příbuzní mezi sebou začali usilovat o moc. Byli to:

·         Karlův strýc, burgundský vévoda Jan Neohrožený

·         Karlův bratr, orleánský vévoda Ludvík Orleánský

Francie se záhy rozdělila na 2 tábory – orleánský a burgundský. (Toto rozdělení se projevilo v pozdější fázi války.)

Do toho roku 1415 rozpoutal Jindřich V. znovu válku s Francií. Považoval za nutné odvést pozornost od vnitřních problémů země (hrozila občanská válka náboženskou agitací lollardů) a především vyřešit avignonské papežské schizma a podniknout křižáckou výpravu jako hlava západní mocnosti. Obnovil nároky Eduarda III. na francouzský trůn. Ale protože nebyl přímým dědicem, neměl žádnou šanci na úspěch. Další možností byl politický sňatek. Jindřich V. požádal o ruku dceru francouzského krále Karla VI. Kateřinu. Nevyžádal si nástup na francouzský trůn, nýbrž vládu nad oblastmi Normandie, Touraine, Anjou, Maine a Ponthieu. Požadavkům nešlo vyhovět, válka byla nevyhnutelná. Začal plenit a dobývat města na západě Francie. Díky zradě Burgunďanů, kteří otevřeli bány Paříže, se Jindřich stal pánem severní Francie. Oženil se s Kateřinou a stal se dědicem trůnu po Karlu VI. Ale králem se nikdy nestal. R. 1422 umírají několik měsíců po sobě Karel VI. i Jindřich V. O trůn nyní zápasí

10-měsíční Jindřich VI. (nebyl to Francouz) a Karel VII. (dauphin). Ovšem dauphin Karel pochyboval, díky pověsti své matky Isabely Bavorské, o své legitimitě. Ambiciózní příbuzní mladičkého anglického krále Jindřicha VI. chtěli využít pochybností protikandidáta a dosadit Jindřicha na francouzský trůn. Do tohoto sporu vstupuje asi nejznámější představitel, resp. představitelka, 2. části stoleté války – Jana / Johanka z Arku (1412 – 1430). Pocházela z lotrinské vesnice Domremy.

Patrně od svých 14 let slýchávala hlasy a mívala dokonce i vidění. Jednoho dne při pastvě stáda se jí měli zjevit 3 bytosti: archanděl Michael, sv. Kateřina a sv. Markéta. Hlasy ji vyzývaly, aby se vypravila za dauphinem a osvobodila Orleáns. Jejím cílem bylo:

·         vrátit dauphinovi důvěru ve vlastní urozenost, to se jí podařilo, neboť i on byl náruživě zbožný a věřil na hlasy z nebes;

·         osvobodit Orleáns, neboť toto symbolické vítězství by francouzskému lidu dodalo důvěru

·         pomazat dauphina v Remeši, neboť olej z posvátné nádoby by mu v očích všech věřících zajistil legitimitu

Na jaře 1429 se vypravila s doprovodem od Roberta z Baudricourtu, který velel na hradě ve Vaucouleurs, za Karlem VII. do Chinonu. Karel mladé dívce příliš nedůvěřoval, a tak si pro ni přichystal zkoušku. Schoval se mezi své dvořany a na trůn dosadil jednoho ze svých velmožů. Johanka prý dauphina poznala bez váhání a svým vystupováním v něm vzbudila důvěru. Dodala dauphinovi sebevědomí, když mu sdělila, že ji hlasy ujistily o jeho právoplatném nástupnictví. Karel dosadil Johanku do čela své armády. Během krátké doby dobyla Troyes, Orleáns a Remeš. Karel VII. byl 17. 7. 1429 v Remeši pomazán a stal se oficiálně francouzským králem.

Johanka se snažila zabránit dalšímu prolévání krve a vyzvala Angličany k odchodu z Francie. Anglickému vévodovi Bedfordovi se však nelíbilo, že nějaká mladá dívka brání záměrům Anglie, a prohlásil ji za čarodějnici.

V květnu 1430 ji Burgunďané zajali v Compiegne, předali Angličanům, kteří ji dále předali církevnímu tribunálu. Přestože bylo o jejím osudu předem rozhodnuto, proces trval 5 měsíců. 31. 5. 1431 byla upálena na náměstí v Rouenu ve věku 19 let. Karel VII. pro její záchranu nic neudělal, rehabilitoval ji až o 15 let později. 

Francie pak dobývala jedno město za druhým, provincii za provincií. R. 1435 kapituloval burgundský vévoda Filip Dobrý, 1436 se vzdala Paříž, 1450 byla dobyta Normandie a 1453 Guyenne. Jediné město, které Angličanům zbylo, byl přístav Calais. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 3.25 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře