Kenozoikum

15. prosinec 2010 | 11.36 | | autor: domča

Kenozoikum je nejmladší geologická éra. Začala před 65,5 miliony let (+- 0,3 m. l.) po velkém vymírání živočišných a rostlinných druhů na konci křídy (na sklonku éry druhohor – mezozoikum).Zahrnuje období Neogén a Pleistocén.
Geologický vývoj: V kenozoiku pokračovalo dělení kontinentů až po jejich současnou podobu. Důležitým procesem byl (resp. stále je) posun fragmetů Gondwany na sever a kontakt s Laurasií, stejně jako otevření a následné rozšiřování Atlantiku.
Jižní Amerika též směřovala severně, ale úplné kolizi se Severní Amerikou zabránily menší tektonické desky v oblasti dnešního Karibiku, které působily jako "air-bagy" a podstatně utlumily náraz v čase středního pliocénu. Pozůstatky tohoto procesu tvoří recentní vulkanismus Karibského moře a přilehlých oblastí.
Střet Afriky s Euroasijskou deskou nebyl tak poklidný, panovaly při něm mnohem větší kompresní sily. Důsledkem tohoto střetu byl zánik moře Tethys (jeho zbytky jsou dnešní Středozemní a Černé moře. Komprese zapříčinila vznik pohoří Alpy a Karpaty. Poslední velký dopad na morfologii zemského povrchu měl střet Indie s Asijským kontinentem a vznik několika pásmových pohoří (Himaláje, Pamír, Hindúkuš, atd...). Vrásnění které podnítilo vznik pásmových pohoří v kenozoiku (příp. koncem mezozoika) se nazývá Alpinské vrásnění.
Podnebí: Hyenodont - jeden z největších dravců v oligocénu, byl rozšířený v Asii, Severní Americe, Africe a Evropě (kresba Heinricha Hardera přibližně z roku 1920).
Z hlediska klimatologie pokračuje teplé období z druhohor, vrcholí ve středním eocénu. Bylo tedy mnohem teplejší a vlhčí podnebí než v současnosti. Nástupem neogénu se klima začíná ochlazovat, možná příčina tkví ve vyzdvihnutí Himálají. V pleistocénu pokračuje ochlazování, jehož výsledkem je několik ledových dob, přerušených teplejšími periodami. V souvislosti s růstem kontinentálních ledovců dochází k poklesu hladiny moří a tím i ke vzniku nových pevnin.
1.

Neogén je geologická perioda patřící do éry kenozoika, která začala přibližně před 23 miliony let a trvá dodnes. Alternativním zakončením je dnes již zastaralé dělení Kenozoika na třetihory a čtvrtohory na hranici pliocén-pleistocén, tj. 1,806 mil. let (nověji spíše 2,5 m. l.). Klasickou oblastí, kde byla definována spodní hranice, která je dána nástupem planktonických foraminifer Paragloborotalia kugleri, je u obce Carrosio, severně Janova v Itálii. Název byl poprvé použit roku 1853(6?) M. Hoernesem, který pod něho zahrnul stávající epochy miocén a pliocén. Bližší členění, založené zejména na nanoplanktonu a foraminiferách, ukazuje následující tabulka (hranice jsou uvedeny v mil. let).

Fauna: Z prvoků dominují foraminifery, hlavně planktonické formy (Globigerina, Orbulina), přisedlé (Bolivina), velké formy (Miogypsina, Borelis). Z mořských živočichů jsou zastoupeny dále křemité houby, koráli (útesotvorní i solitérní), mechovky (vázané na útesové facie). Mezi členovci dominují krabi (Ceoloma, Balanus), vzácnější jsou nálezy hmyzu. Pro členění miocénu jsou důležití i ostrakodi. Mezi měkkýši jsou hlavními rody mlžů Pecten, Congeria, Unio, Rzehakia, dále gastropodi, méně významní jsou hlavonožci a ježovky.
Pokračuje vývoj ryb (kaprovité, sleďovité), důležité jsou nálezy otolitů, sluchových kůstek a nálezy zubů žraloků (Carchadon). Z obojživelníků jsou to pravé žáby (Palaeobatrachidae), ropuchy (Bufonidae), z plazů hlavně krokodýli. Z jižní Ameriky pocházejí nálezy dravého ptáka, obrovitého Phorusrhacose, jehož lebka měřila přes 70 cm, na Novém Zélandu pak ptáků Moa, z afrických ostrovů (na Madagaskaru přežívali do 17. století) tzv. "sloních" ptáků Aepyornithidae, dosahujících výšky až 3 metry a váhy 450 kg.
Dominující faunou jsou savci. Mezi chobotnatci mastodonti (Trilophodon), značný vývoj zaznamenali koňovití. Tříprstý rod Hipparion se dostal postupně z Euroasie přes Španělsko do Afriky. Na území Ameriky a Asie to byl rod Hypohippus. Rod Pliohippus je přímým předkem dnešního koně (Equus). Během pleistocénu však zástupci koňovitých na území Ameriky vymírají. Dalšími zástupci savců byly hmyzožravci, hlodavci, nosorožci či tapíři. V údolí Olduvai (střední Afrika) byl nalezeny zbytky zástupce primátů - Australopithecus.
Flóra: Pro stratigrafii je nejdůležitější nanoplankton (Coccolithina), velký význam mají i horninotvorné červené řasy (Lythophyllum), rozsivky a parožnatky. Z cévnatých rostlin jsou mezi nahosemennými zastoupeny hlavně jehličnany (Sequoia, Taxodium), z teplomilých rostlin rody Ficus, Magnolia. Teplomilné rostliny však ochlazování klimatu postupně vytlačuje v Evropě k jihu, popřípadě dochází k jejich vymírání. Jejich místo obsazují opadavé listnáče, které se přizpůsobují méně příznivým podmínkám - břízy, olše, habry, duby.
Neogén v Českém masívu:
  • Podkrušnohorské pánve - v oligo-miocenní etapě došlo k rozdělení pánve na dvě části, severočeskou a spojenou chebsko-sokolovskou, které se dále vyvíjely samostatně. Toto rozdělení bylo doprovázeno vulkanickou činností. Uloženiny pliocénu jsou zachovány pouze v pánvi chebské.
    • chebská pánev
      • hnědouhelné souvrství (burdigal) - uhelné jíly, písky, uhelná sloj je vyvinuta v oblasti odravské, františkolázeňské a pochlovicko-oldřichovské, kde byla těžena sloj o průměrné mocnosti 22 metrů
      • cyprisové souvrství - mocnost do 170 metrů, stáří burdigal-helvet, zbytky hmyzí a rybí fauny, písky, karbonáty se zbytky obratlovců, jezerní jíly a jílovce
      • vildštejnské souvrství
        • vonšovské vrstvy - jíly, písky
        • černý jíl "Nero"
        • novoveské vrstvy - písky, v nadloží štěrky
Neovulkanity - Komorní hůrka, Železná hůrka, minerální vody ve Františkových Lázních
    • sokolovská pánev
      • slojové souvrství - prachy, jíly, uhelné jíly, sloje Anežka (5-12 m), meziložní sloj (do 6 m), Antonín (20-32 m), u Tisové se sloje spojují do jediné 62 metrů mocné sloje, která je nejmocnější uhelnou slojí v ČR, v sousedství Doupovských hor odděluje I. a II. sloj svrchní vulkanogenní souvrství s tufy a vulkanity
      • cyprisové souvrství (do 180 m) - bitumenní jíly, čankovské písky
    • severočeská pánev
      • mostecké souvrství
        • duchcovské vrstvy - do 90 m, jezerní jíly, písky, přeplavené zvětraliny
        • holešovické vrstvy - 10-160 m, hnědouhelné sloje (hlavní = jednotná sloj), jíly, písky
        • libkovické vrstvy - až 325 m, jezerní jíly, písky (tzv. kuřavky), vložky pelokarbonátů
        • lomské vrstvy - jíly, písky, uhelné jíly, je vyvinuto pouze severně od Mostu
  • jihočeské pánve
    • zlivské souvrství - neogénního stáří je svrchní část - říční štěrky, písky, přítomnost brakické a slanomilné fauny dokládá ovlivnění mořem alpské a karpatské předhlubně (v burdigalu)
    • mydlovarské souvrství - mocnost do 120 metrů, písčité, zelené jíly, uhelné jíly, sloje lignitu (Mydlovary, Dívčice), písky, šedé jíly jezerního, bažinného či říčního prostředí, sladkovodní diatomitové jíly, ojediněle brakické i mořské sedimenty spodního badenu karpatské předhlubně
    • domanínské souvrství - do 30 m, jezerní jíly, říční písky, stáří miocén
    • ledenické souvrství - 15-20 metrů, jezerní jíly (uhelné, diatomové), křemelina se těží u Borovan a Ledenic
vltavínonosné štěrky a písky (mocnost do 20 m) se těží například u Ločenic či Lhenic
  • žitavská pánev - relikt u Hrádku nad Nisou, 400 metrů mocný komplex deltových písků, jílů, uhelných jílů, slojí lignitu (3 obzory - spodní s 1 dobyvatelnou slojí známou z vrtů, střední neproduktivní, svrchní těžený lomově u Hrádku nad Nisou - 15 metrů mocný)
  • neovulkanity - časově se rozlišují tři fáze
    • 1. fáze - bazické vulkanity (nejrozsáhlejší), oligocén-miocén (35-17 mil. let)
    • 2. fáze - pliocén - 6 mil. let
    • 3. fáze - pliocén-pleistocén - bazické horniny (melilitity, nefelínity)
Z regionálního hlediska se dělí na:
    • České středohoří (zastoupena 1 a 2 fáze) - centrum u Roztok nad Labem
    • Doupovské hory - jen 1. fáze, typický stratovulkán
ostatní výskyty - Vinařická hora u Kladna, Říp, Malý Bezděz, Velký Bezděz, Kozákov, Kunětická hora, Košumberk, Kobeřice, Ostravsko
2. Paleogén je geologická perioda starších třetihor patřící do éry kenozoika (a v současnosti paleogén a neogén nahrazují již zastararalé dělení na třetihory a čtvrtohory). Název byl zaveden roku 1865 M.Hörnesem, který do něho zahrnul již dříve definované epochy: oligocén (1854, E. Beyrich) a eocén (1832, Ch. Lyell). Později k němu byl přiřazen paleocén (1874, W.P. Schimper). Spodní hranice 65,5 mil. let se klade na bázi hraničních jílů u El Kef v Tunisku, svrchní hranice je 23 mil. let (definována severně od Janova v Itálii). Stále převládalo teplé počasí, koncem eocénu však došlo celosvětově ke krátkému ochlazení. V oligocénu se znovu otepluje, tropická a subtropická květena se rozšiřuje více na sever, spolu s vlhkým a teplým klimatem dává vznik četným hnědouhelným pánvím. Dochází k oddělení Grónska od Eurasie, Jižní Ameriky, Antarktidy a Austrálie, vzniká Severní ledový oceán. V pásmu Tethydy dochází ke vzniku pásemných pohoří od Pyrenejí po Himáláje.
Flóra: Příznivé klima (vlhké, teplé) umožnilo rozvoj krytosemenných rostlin, které zcela dominují nad nahosemennými rostlinami. Z krytosemenných jsou zastoupeny jednoděložné rostliny (palmy) i dvouděložné (fikusy, magnolie, vrby, duby, javory, břízy, topoly). Z jehličnanů jsou důležité sekvoje (hlavní zdroj hnědého uhlí), tisovce, jedle, cedry, cypřiše. Smůla z borovic je nacházena ve formě jantaru v celém Pobaltí s nálezy uzavřených rostlin a hmyzu.
Z mořských zástupců je stratigraficky důležitý nanoplankton (kokolity), jehož celosvětové rozšíření umožňuje korelaci jednotlivých vrstev paleogénu.
Fauna: Mezi jednobuněčnými vynikají dírkovci, jejichž až 10 cm schránky jsou horninotvorným materiálem (vápence). Velké foraminifery mělkovodních facií (numuliti) vymírají ve středním oligocénu. Dalšími důležitými zástupci fauny jsou ježovky (Conochypeus, Schizester), krabi, skořepatci, raci, hmyz (díky kvetoucím rostlinám), ocasatí obojžívelníci (mloci), žáby. Méně významní jsou koráli (soliterní) či brachiopodi. Hojné jsou nálezy žraločích zubů, mezi nálezy kostnatých ryb jsou zastoupeny všechny známé recentní druhy (sleďovité, tresky, makrely). Rozvíjí se ptáci, kteří nemají ve vzduchu přirozené nepřátele, vyskytují se i nelétavé formy (Diatryma, Gastornis).
Volný prostor po vymření velkých plazů rychle obsazují zejména savci. Během paleogénu se objevuje asi 400 druhů. Jedná se o hmyzožravce (včetně předchůdců primátů), ježkovité, netopýry, hlodavce (poletuchy), zajícovité. Kopytníky zastupuje vymřelý rod Condylarthra (dnes příbuzný rod hrabáč z jižní Afriky).
Lichokopytníci (Perissodactyla) jsou zastoupeni třemi skupinami:
  • tapíři (vývoj od eocénu)
  • nosorožci (největší tehdejší savec Baluchitherium s výškou až 6 m a délkou lebky přes 120 cm)
  • koňovití - vymřelá skupina Ancylopoda (místo kopyt měli drápi) a brontoterie (s výškou do 3 m), prapředek koňovitých (Hyracotherium) měl velikost psa a byl býložravý, z Evropy je známa vymřelá větev Palaeotherium, ze severní Ameriky vymřelé druhy Brontotheria, Chalicotheria a pralesní rody (Anchitherium), předci dnešních koní
    Nejstarší známí sudokopytníci byli nalezeni v eocénu severní Ameriky, mezi jejich zástupce patří
  • prasata (Anthracotheria)
  • velbloudovití (Tylopoda)
  • chobotnatci (Proboscidea), z eocénu Egypta je to vymřelý Moeritherium (neměl vyvinutý chobot), dále mastodonti s již vyvinutým chobotem, praví chobotnatci (Trilophodon) se vyvíjejí na přelomu oligocénu a miocénu
  • ochechule (eocén Egypta, Itálie)
  • damani (pliocén v Evropě)
    Paleocén je ve znamení nástupu řádu Hyaenodonta (masožravé druhy) s rody Oxyaena (sp. eocén) a Hyaenodon. Pravé šelmy vznikly ze skupiny Proteutheria a Maicoidea (stromovitá zvířata). V oligocénu se objevují medvědovití, v eocénu psovité i kočkovité šelmy, známy jsou i nálezy ploutvonožců. Ve středním eocénu Pákistánu byli nalezeni kytovci.
    Ke konci paleogénu jsou již rozlišeny dvě skupiny primátů. Poloopice, velmi blízké hmyzožravcům, nejspíše stromovitá zvířata (lemurovití, nártounovití). Zatímco v severní Americe se jednalo o slepou větev, nártouni z Evropy postupně přecházeli do Afriky, kde došlo k jejich dalšímu rozvoji. Z nártounů se postupně vyvinuly pravé opice (Simii), stromovití všežravci s lysým obličejem, na prstech s nehty a prostornou mozkovnou, svědčící o velkém mozku.
Paleogén Českého masívu:
Podkrušnohorské pánve: Do dnešní doby se zachovaly tři dílčí pánve z dřívější mělkovodní kontinentální pánve, která se začínala vytvářet koncem paleogénu. Nejstarší usazeniny, zvětraliny v depresích reliéfu, patří eocénu.
  • chebská pánev
    • starosedelské souvrství - křemence, pestrobarevné jíly
    • spodní jílovito-písčité souvrství - sedimentovalo po hiátu, tvořeno jezerními, říčními jíly, štěrky, písky, zastoupeny jsou vulkanity (čediče, čedičové tufy) a "spodní" sloj uhlí
  • sokolovská pánev
    • starosedelské s. (do 40 m) - silicifikované říční písky, štěrky
    • sloj Josef - maximální mocnost 20 m,
    • vulkanogenní souvrství - maximální mocnost 350 m, písky, jíly, uhelné jíly, uhelná sloj (do 20 m), tufy, tufové aglomeráty, vulkanity 1. neovulkanické fáze, místy tzv. "rudé horizonty" - zvětralinové kůry na nezaplavených částech pánve
  • severočeská pánev
    • starosedelské (bazální) s. - do 100 m mocnosti, písky až křemence
    • střezovské souvrství (vulkanodetritické s.) (do 150 m) - neovulkanity 1. fáze, pyroklastika, redoponovaný vulkanický materiál, diatomity (Kučlín, Bechlejovice), vápence (Valeč), uhlí (Vernéřovice)
Jihočeské pánve: Sedimentace v říčním a jezerním prostředí, chybí produkty vulkanismu, dochází k občasným ingresím moře z alpské předhlubně od jihovýchodu, dnes dvě dílčí pánve - českobudějovická pánev a třeboňská pánev.
  • lipnické souvrství - do 30 m, pouze v třeboňské pánvi, říční sedimenty - štěrkopísky, slepence, pískovce až křemence, jíly
spodní část zlivského souvrství - do 15 m, jezerní jíly, říční písky, štěrky

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře