Le Goff, J.: Středověký člověk a jeho svět

13. červen 2011 | 16.01 | | autor: mistr-bucket

JACQUES LE GOFF - STŘEDOVĚKÝ ČLOVĚK A JEHO SVĚT



Kniha je souborem esejí deseti evropských historiků a sociologů, zabývající se fenoménem "středověkého člověka". Eseje se zaměřují na charakteristické role v tehdejší společnosti a život s nimi spojený. Každý autor rozebral jednoho z charakteristických zástupců (mnich, voják/rytíř, rolník, měšťan, intelektuál, umělec, obchodník, žena, světec, člověk na okraji společnosti). Nejprve ze všeobecně známých pohledů, poté už v podrobnostech a hlavně souvislostech na konkrétní evropské dění a fakta. Kniha se pohybuje na pomezí primární a sekundární literatury. Každá kapitola je sestavena z mnoha a mnoha zdrojů, ale ve výsledku je kniha zcela novým a jedinečným souborem, který staví na provázanosti vztahů a celistvosti, ukazující vztahy ve středověké Evropě. Kapitola o vojákovi/rytířovi popisuje hlavně zrod kořenů evropského válečnictví, které vykrystalizovaly z antiky. Zde se zabývá hlavně postavou vojáka a jeho společenským významem, jeho velice pevnou provázaností s šlechtickým systémem. Dále se zabývá přerodem vojáka-družijníka ve vojáka-rytíře. Autor se zde nezabývá tolik logistikou a infrastrukturou vojsk, války středověké Evropy na logistice tolik nezávisely jako v pozdějších dobách. Esej o mnichovi vypovídá o celkovém trendu vznikání prvních klášterů a řeholí. Popisuje vnitřní povinnosti mnicha vůči klášteru a Bohu. To vše v lehkém rozporu s mnišskou úlohou ve světském světě, kde mniši a kláštery sehrávali v některých místech úlohu takřka rovnající se šlechtě a panovníkovi. Velice zajímavé jsou odstavce o vzniku měst a vesnic v návaznosti na kolonizační kláštery. Pan Geremek ve svém pojednání popisuje trpké životy nejčastějších zástupců okraje středověké společnosti - chudiny, bláznů, šašků, Židů a dalších jinověrců, heretiků, kacířů, ale také katů nebo zrádců. Líčí zde počátky budování ghett, povinnosti odlišení se od zbytku společnosti a také hrůzné pogromy. Kniha se snaží vyvrátit všeobecné představy o středověku jako temném věku úpadku, špíny a válek. Snaží se naopak vylíčit jeho světlé, přínosné a slavné okamžiky, které bohužel zapadly pod nánosem renesančních a barokních učenců a v neposlední řadě také moderních interpretací (film, romány).



STŘEDOVĚKÝ ČLOVĚK

  • Kniha se zabývá obdobím mezi rokem 1000 a koncem 15. století

  • Proces zlepšování postavení ženy v průběhu pěti staletí, zachycen v knize, byl pomalý a nevyrovnaný, stále se střetával se zakořeněným středověkým názorem, podle něhož je žena lživé a pokušitelské stvoření, věrný pomahač ďábla, nebezpečný tvor, před nímž je třeba se mít stále na pozoru, zlo, které je nutné pro zachování a fungování rodiny a pro rozmnožování

  • Existoval-li lidský typ, který měl být z panoramatu středověkého člověka vyloučen, pak to byl bezvěrec/neznaboh/volnomyšlenkář/ateista

  • Nevěřící (pokud to nejsou ti druzí – muslimové, židé či pohani) jsou ve středověku skutečností vzácnou a nedoloženou

  • Člověk je pro středověkou křesťanskou antropologii božím stvořením

  • Středověký člověk je předurčen k tomu být pánem světské přírody (podle Bible)

  • Žijí v něm dvě bytosti – jedna je stvořena k obrazu Božímu a druhá, která po prvotním hříchu byla vyhnána z ráje a odsouzena k utrpení v podobě mužské manuální práce a ženských porodních bolestí, v podobě studu a v podobě smrti.

  • Tato pesimistická vize slabého člověka se více prosazuje v období raného středověku od 4. do 10. století a v 11. a 12. století

  • Optimistická představa člověka jako obrazu Božího začíná převládat v 12.-13. stol.

  • Nejoblíbenějším biblickým modelem člověka byl Jób – musel přijmout Boží vůli, aniž by v ní hledal jiná odůvodnění než Boží rozmar. Byl to muž bezúhonný a přímý, a byl umořován Božími zkouškami

  • Středověká ikonografie zobrazovala z Jóbova příběhu většinou jen epizody Jóbova ponížení před Bohem

  • Od konce 13. stol. umění naopak zprostředkovává portrét člověka obdařeného realistickými rysy mocných tohoto světa (papež, císař, král...) – všichni vypadají sebejistě a dávají na odiv svůj úspěch

  • Naproti tomu bytost, snášející utrpení už nemá podobu člověka, ale naopak Boha, Ježíše

  • Latinské křesťanství učinilo v době karolinské renesance důležitou volbu. Rozhodlo se pro obrazy a zavrhlo nefigurativní umění židů a muslimů, stejně jako obrazoborectví řeckého byzantského křesťanství.

  • Člověk v pojetí středověké křesťanské teologie není v těsném kontaktu s Bohem. Je jen předmětem boje, který vede duch zla, Satan, proti Bohu dobra. Sázkou v boji je lidská duše kterou někteří středověcí autoři zobrazují jako míč, s nímž si ve fotbalovém zápase pohrávají mužstva andělů a ďáblů.

  • Vyvinuli se dvě koncepce člověka – homo viator (člověk putující, stále na cestách směřuje buď k věčnému životu nebo k věčné smrti) – potulní mniši a kněží jsou jednou z nejhorších podob středověkého člověka; a člověk kajícník – hledá v pokání prostředek pro zajištění vlastní spásy.

  • Tento člověk je bytostí složitou – kvůli rozporuplnosti duše a těla (osud duše se naplňuje skrze tělo)

  • Středověký člověk není tvořen pouze dvojicí duše-tělo, ale i duchem (který spojuje lidské duševno s třetí osobou Svatého otce), srdcem (přisvojuje si nejnižší city a váže se na lásku) a krví

  • Od dob Jana ze Salisbury (1159) je lidské tělo metaforou společnosti



LIDSKÉ TYPY

  • Středověká společnost = společnost střetů

  • Nejprve binární schémata (dobrý-špatný)

  • Později nahrazena přesnějšími schématy: 13. stol. – schéma majores, mediocres, minores

  • Nejlepší – trojfunkční schéma (podle George Dumézila je to základní struktura indoevropské kultury) – tři funkce – magická a právní moc (nejvyšší), fyzická sila, plodnost.

  • Toto schéma není v Bibli obsaženo, objevuje se na přelomu 9.-10. stol. (biskup Adalberon z Laonu, 1030)

  • Dělí křesťanskou společnost na tři složky – ti, kteří se modlí; ti, kteří bojují; ti, kteří pracují (toto schéma odpovídá rozvrstvení západní společnosti po roce 1000)

  • Jsou zde mniši (jediní praví následovníci prvotní církve, jsou na vrcholu v žebříčku morálních hodnot), válečníci (rytíř se pohybuje mezi obscénním násilím a rafinovaností milostné rozkoše a odloučené lásky, chová v sobě válečnickou vášeň a mystické zanícení a proto je světcem i řezníkem; pokřešťanštením starých pohanských rituálů předávání zbraní vzniklo pasování; rytíř je podobně jako mnich hrdinou duchovního boje) , rolníci (snaží si ze všech sil zajistit dostatek potravy a být samostatný, rolníkova žena se živí jako přadlena, rolník mezi dvěma etapami demografického vývoje – prvotní zdvojnásobení populace a posléze sužování morem)



Opomenuté typy, kterými se kniha nezabývá – poutník, křižák, biskup, žoldnéř, šlechtic, lékař, chuďas, kacíř, dítě, námořník, soudce, úředník

Nové typy spojené s rozvojem měst:

  • Rozvoj měst vrcholí ve 12. stol.

  • Do popředí přichází trh a peníze

  • Měšťan – vězeň určitého prostoru, člověk, který žije za zdí

  • Měšťan je velmi často "včerejší venkovan", potřebuje se naučit znát město a přizpůsobit se mu

  • Srdcem města je trh, městu vládnou peníze, dominantní mentalitou je mentalita kupce, mentalita zisku

  • Město plodí zločin

  • Výraz intelektuál ve středověku neexistuje, je to člověk, který pracuje slovem a duchem (mistr, doktor, filosof); je to příslušník městské školy, na přelomu 12.-13. stol. odchází do univerzit. Univerzita = cech a člen akademické obce je svým způsobem řemeslníkem (po překonání představ, že vědění by se mělo podávat zdarma, se nechává platit studenty nebo církví)

  • V tomto světě intelektuálů jsou výjimečné osobnosti takřka pravidlem (sv. Anselm, Roger Bacon, "nový" Aristoteles...)

  • Na přelomu 13.-14. stol. – nová výzva – zabývat se politikou (volit mezi papežem a císařem) – intelektuálové volí z pravidla císaře

  • Tři charakteristické rysy intelektuála: člověk kosmopolitní, svobodný muž, žije autoritami, počínaje biblí (není zaslepen, a dokáže proti nim argumentovat)

  • Kupec – provází jej nedůvěra, zůstává vyděděncem, hranice mezi kupcem a lichvářem zůstává nejasná

  • Později je kupec vzdělaný člověk, napomáhá rozšiřování národních jazyků, je to člověk psaného jazyka (v archivech se dochovalo mnoho účtů)

Mimo 3 stavy středověké společnosti:

  • Žena – neměla v trojfunkčním schématu místo, dlouho byla definována jen pohlavím a vztahem k ostatním kategoriím lidí; církev se čím dál častěji dožadovala toho, aby souhlas k uzavření sňatku dávali oba, toto postavení ženy trochu zvedlo

  • Umělec – žije v opovržení, ale je zmítán touhou prosadit svou hrdost, slávu, aspoň v blízkém okruhu lidí (podepisuje svá díla), první životopis umělce je ze 7. století (zlatník); vedle zlatníka má také dobré postavení architekt



Mezní typy:

  • Člověk na okraji společnosti – vyhnanec (vyloučen z výsad svátostí, odloučen od církve, vyhoštěn do pochybných čtvrtí, do městských ghett); marginalizace – produkt kočovného způsobu života, ve 14.-15.stol. se tito vyvrženci spolčují do tlup zlodějů; kromě zločinu dostává lidi na okraj společnosti také špatná pověst, nebo "nečistá, hanebná" řemesla (herci, žongléři, prostitutky, lichváři, nemocní, kacíři, židé, bezdomocvi)

  • Světec – nejdokonalejší realizace člověka, udržuje spojení mezi nebem a zemí, opora církve, příklad věřícím, patron jednotlivých lidí; mučedník; byl ztotožňován s mocnými tohoto světa (biskup, mnich, král, šlechtic) – převaha mužství, dospělosti, urozenosti; svatost se přenesla na úroveň duchovna a spočívala spíše v životním stylu než na společenském postavení



CHRONOLOGIE

  • Zkoumání rytířů skrze jezdce římského a barbarského světa

  • 1000 – specializace funkcí a zhodnocení jednotlivců

  • 13. stol. – ještě větší diferenciace profilů



UTKVĚLÉ PŘEDSTAVY STŘEDOVĚKÉHO ČLOVĚKA

  • Uvažuje stejným způsobem, má podobné předměty víry a podobné utkvělé představy

  • Středověký člověk je zaujatý hříchem (neřesti) – dopouští se ho tím, že důvěřuje ďáblu, hříchy si představuje jako symbolické živočichy (již ve 12. stol. jich bylo 7: pýcha, lakomství, obžerství, smilstvo, hněv, závist, lenost)

  • Ďábel má devět holek a osm z nich provdal (svatokupectví za kněze, pokrytectví za mnichy, vydírání za rytíře, svatokrádež za rolníky, přetvářku za soudce, lichvu za měšťany, okázalost dal vdaným ženám, a poslední smilstvo nechtěl provdat, ale nabízí ji všem jako "holku pro všechny")

  • Viditelný svět je pro něho nejen pouhou stopou světa neviditelného, ale neviditelný svět stále zasahuje do jeho každodenního života (je neustále obklopován zjeveními)

  • Věčnost je pro středověkého člověka na dosah ruky; peklo nebo ráj může přijít už zítra (i když stále méně věří na blízkost Posledního soudu, musí s ním stále počítat)

  • Tři hlavní končiny: peklo, ráj a mezi nimi záhrobí/očistec (definitivní podobu dostal koncem 12. stol.); součástí záhrobí je také limbus patriarchů (vylidnil se, když Ježíš sestoupil do pekel během své pozemské smrti) a limbus neviňátek (přijímá nepokřtěné zemřelé děti)

  • Zázraky – zásahy proti řádu přírody. Většinou tam, kde je středověký člověk nejvíce ohrožen

  • Církev od 13. století posouvá moc svatých do doby po jejich smrti (rozkvět kultu relikvií konajících zázraky)

  • Zkoušky vodou/ohněm (praktikovány na lidech aby se dokázala či vyvrátila vina – ten co neumí plavat, ale neutopí se je nevinen, atd.) = ordály = Boží soudy (1215 zakázány na 4. lateránském koncilu)

  • Paměť – do 13. stol. – většina lidí analfabeti, mluvené slovo má velký význam, při vzdělávání středověkého člověka hraje významnou roli "umění pamatovat si"

  • Symboly – Sv. Augustin: svět se skládá ze signa a z res, ze znaků, symbolů a věcí. Res, opravdové skutečnosti, zůstávají skryté, člověk vnímá pouze znaky; Bible má skrytou symbolickou strukturu (každé postavě či události ze Starého zákona odpovídá nějaká postava či událost z Nového zákona); symbolika vládne umění a především architektuře; ovládá i literaturu formou alegorie

  • Čísla – do 13. stol. má největší kouzlo symbolické číslo: 3 = svatá trojice; 4 = počet evangelistů, rajských řek, hlavních ctností, světových stran; 7 = často používané církví; 10 = desatero božích přikázání; 12 = počet apoštolů, měsíců v roce; Apokalypsa obsahuje svět symbolických čísel; pod rostoucím tlakem nových potřeb – účetnictví, rozvoj matematiky člověka stále více fascinuje přesné číslo

  • Obrazy a barvy – velká moc nad smysly a duchem, když lidé neuměli psát; symbolický systém, který deformuje tvary, aby vyzdvihl význam, vládne do 13. stol., kdy jej nahrazuje systém nový, založený na napodobování přírody a na používání perspektivy = realismus; barvy jsou symbolické a tvoří proměnlivý systém hodnot. Červená (císařská) ustupuje modré (Panna Marie, francouzští králové)

  • Sny – Bůh = dodavatel příznivých snů, lidské tělo = tvůrce podezřelých snů, ďábel = zkázonosné sny; církev se snažila přimět křesťany, aby sny zaháněly; využívat význam snů mohli pouze privilegovaní (králové, mniši...); kolem 11.-12. stol. sny zvítězily nad výhradami a obavami církve a středověký člověk mohl častěji snít, a usilovat o výklad snů



Sociální a politické utkvělé představy

  • Lidé středověku přemýšleli, jednali a žili v mezích systému několika základních hodnot, které odpovídaly Boží vůli a lidským tužbám

  • Hierarchie – povinností bylo zůstat na tom místě, kam člověka Bůh zařadil (nevyvyšovat se ani neponižovat), každý musel respektovat uspořádání společnosti. 12.-13. stol. – vývojový zlom – vedle vertikální hierarchie se objevuje i hierarchie horizontální (světské "stavy"). Na sklonku středověku hierarchie ztrácí význam před obrazem tance smrti.

  • Autority – středověký člověk musí být poslušný svých nadřízených: prelátů, je-li klerik, krále, feudální vrchnosti nebo radních, je-li laik; hlavní autorita = bible; největší intelektuální a sociální ctností je poslušnost, nábožensky odůvodněná

  • Člověk revoltující – přibývali lidé, které nepřijímali nadvládu nadřazených autorit. Vzdor v náboženské rovině = kacířství. Později – vzpoury vazalů proti feudálnímu pánovi, to vedlo k sociální vzpouře (městská/venkovská); velkým věkem revolty je 14. století od Anglie a Flander po Toskánsko a Řím

  • Svoboda – patří k nejvíce ceněným hodnotám; popud k největším revoltám; paradoxní je, že pokyn k nim dala církev (svobodu církve za nezávislost na laickém světě, který si ji podmanil začleněním do feudálního systému); rolníci a měšťanstvo po roce 1000 začali usilovat o svobodu v množném čísle (privilegia); svoboda v čísle jednotném = představa svobody v novodobém smyslu na intelektuální, sociální, politické a náboženské rovině – středověký člověk však dospěl pouze k prahu této svobody, vykoupené nekonečnými boji, reformami a pokrokem.



Má-li se určit nějaký sjednocující rys pro všechny rozmanité typy středověkého člověka, pak je to středověký názor, že je člověk Božím stvořením, ať už se na člověka pohlíží jako na stvořeného k obrazu Božímu nebo jako na nepolepšitelného hříšníka. Společnost byla hierarchicky rozdělená do tři stavů, na lidi modlitby (oratores), bojovníky (bellatores) a rolníky (laboratores).



Giovanni Miccoli: Mniši

  • Problémem historického bádání v otázce mnišství je fakt, že většina záznamu o nich pochází od nich samých. V těchto záznamech často přizpůsobují svůj i vnější svět svému ideologickému obrazu. Mniši jsou však častokrát ve středověké reflexi považováni za jediné opravdové křesťany a klášter je od desátého století tvrzí modlitby, má zásadní společenskou funkci – uctívat Boha a získávat jeho přízeň a ochranu před zlem.

  • Již v pozdním starověku někteří horliví křesťané opouštějí města a společnost a směřují na odlehlá místa, kde můžou žít dle apoštolských pravidel. V pátém století se mniši organizují do řeholí a z toho plyne, že od té doby je duchovnost a zkušenost s Bohem podřízena poslušnosti a disciplíně. Mnichem se nestává jenom člověk, který se chce v osamění modlit k Bohu, ale i ti, kteří pouze hledají klid a mír v tehdejším nepřátelském světě. Jan Cassiánský, který tyto počátky klášterního života zaznamenal, uvádí, že základním principem je přísné zachování čistoty, ochrana před vnější hrozbou duchovní nákazy a zájem o vlastní zdokonalení a spásu. Misionářské touhy jsou považovány za ďábelskou iluzi. Už tehdy je jasný zájem o charismatické a nadpřirozené schopnosti a vznikají kulty zbožnosti a naději kolem svatyní a hrobů mučedníků, které se protínají s antickými kulty a místy. Beda Ctihodný ovšem již tehdy tvrdí, že klášterní rozmach je pouze spekulací. Totiž pod záminkou založení kláštera mnozí obdrželi od koruny dědičně veliké statky.

  • V desátém století již klášterní disciplína, v předešlém století precizně formulována Benediktem, upadá, neboť na klášter vyvíjí tlak okolní moc. Je to moc královská a císařská a na druhé straně i moc papežská. Zároveň však díky této moci kláštery můžou existovat a nakonec sami vlastně posílají své členy na papežský stolec i do vládnoucích vrstev společnosti. Přizpůsobují teologií, kosmologií, morálku i právo svým mocenským záměrům. Klášter kolem sebe vytváří celé působné pole, často se mu odevzdávají do moci i nejchudší a vzdávají se svého majetku výměnou za ochranu, zatímco šlechtici v tušení blížící se smrti hledají v mnišském hábitu záruku spásy. Opati mají velice významné postavení, prestiž i moc a častou jsou obestření kouzlem, vážností, jsou zakrytí aureolou svatosti i intelektem a dalšími schopnostmi. Je to vlastně elita vědomá si svého výsadního postavení, které pramení z jejího vlivu v otázkách nadpřirozeného. Myšlenka mnišství je myšlenka zřeknutí se světa – dobrovolná chudoba. Tato chudoba ovšem není chudoba chudiny, neboť se nezříká majetku, ale světské společnosti. Rozhodnutí vstoupit do kláštera je tedy volbou askeze a poslušnosti, ale i kultury a poznání. Pro děti šlechticů to byla druhá z možností, první bylo povolání ke zbrani. Vzdělání v klášterech však často mělo za svůj předmět i starověké pohanské autory, kterých spisy plnili klášterní knihovny. Jejich studium vyvolávalo rozpory a odchylky i pochybnosti a muselo být ospravedlněno čistě edukativními účely. Nakonec to však byl přísný biblický výklad, který začal rozkládat klášterní systém, když se ukazovalo, že život apoštolský a život klášterní není totéž, že je zde mnoho aristokracie a elitářství.



Franco Cardini: Válečník a rytíř

  • Ve světě nebezpečného desátého století bylo zachování při životě každodenní starostí, tehdy se stavěli mnohé pevnosti a hrady jako ochrana před nájezdy Vikingů, Uhrů, Saracénů. Tehdy se začíná používat označení "miles" pro ozbrojence shromážděné v skupině kolem nějakého knížete či vůdce. Náklady na vojenskou výzbroj stále narůstali a tak se i zvětšoval sociální a ekonomický rozdíl mezi neozbrojenými a ozbrojenými. Na konci desátého století zavedli biskupové program "pax Dei mír Boží", který měl zabezpečit obranu a ochranu osob, které se k tomu přidali, k tomu však nutně potřebovali, aby se k nim přidali ozbrojení válečníci, jež by tento program prosazovali a užívali si tak církevní prestiže a shovívavosti. Je otázka, zda ony slavné rytířské ideály formulovány v 11. Století vymyslela církev a přenesla je na starou feudální militantní etiku, nebo zda byly legendy a zpěvy pouze jakousi propagandou. Je zjevné, že ony zpěvy vycházejí z křesťanství folklorního až profánního, nezajímá je náboženská doktrína. Rytířské společenství se takto má vyznačovat především odvahou a moudrostí.

  • Křižácké výpravy sice dobyly až Svatou zemi, ale bylo třeba onen nový řád zabezpečit i pro budoucnost a toho se chopili nové nábožensko-rytířské řády. Aspoň na svém počátku tyto řády skutečně působili jako ztělesnění ideálu Božího rytířstva v protikladu ke zpupným, násilnickým světským rytířům. Templář je mnichem, avšak mnichem, který musí zabíjet pohany, aby odstranil zlo ve všech jeho podobách.

  • Ve 12. a 13. Století se objevil onen artušovský typ rytíře, rytíře dvorského, který spíš než bitvy svádí souboje, který dobývá srdce sví paní, který bloudí a hledá svojí identitu. Není to však jen literární typ, nýbrž skutečně tehdy rytíře odcházejí z domovů na potulky, aby hledali společenskou prestiž, nejlépe sňatkem s výše postavenou paní anebo najmutím se do různých výprav. Je to také období turnajů, které kromě své hrdinské stránky sloužili i jako vojenské cvičení anebo jako osobní vypořádání nepřátelských účtů. Není ovšem divů, že kazatelé brzo spatřili v turnajích přítomnost všech sedmi smrtelných hříchů najednou. Když feudální vládci Evropy zjistili, že rytířstvo již přesáhlo meze volného bratrstva a mění se na organizaci, která sama přijímá do svého stavu pasováním nové členy, začali ono právo udělovat rytířství používat výlučně oni. Rytířství se stalo dědičným titulem.

  • Od konce 13. Století však již probíhá demilitarizace a úpadek rytířstva a to především z důvodu, že se na bojiště dostal samostříl. Bojovníci tak museli používat kompletní plátěné brnění na celé tělo a stali se tak silnými i bezbrannými zároveň.



Giovanni Cherubini: Rolník a zemědělství

  • Zemědělství v Evropě má na jednotlivých místech svá specifika, která souvisí s nadmořskou výškou, klimatem, půdou, hustotou obyvatelstva a technologií. Zemědělci žili hlavně v neopevněných osadách anebo vesnicích obehnaných ochrannými valy, odkud vycházeli přes den za práci. Pastevci žili alespoň přes léto na horách a v zimě scházeli do údolí. Někteří, jako uhlíři, zase trávili léto v lesích. Rolník řešil dva základní problémy – jak uživit vlastní rodinu a jak uspokojit požadavky vlastníka půdy. Obavy o úrodu a strach z přírodních vlivů, které by ji zničili, byli zásadní, protože transport potravin byl velice obtížný. Rolnické rodiny se příliš trhu neúčastnili, se pšenicí a vínem obchodovali hlavně panstvo a církev, rolníci prodávali jenom drůbež, vejce, ovoce, sýry, mléko, lesné plodiny a řemeslné výrobky. Rolník byl vždy součásti rodiny, členem křesťanské farnosti i členem zemědělské komunity. Zároveň však byl také poddaným, neboť každou vesnicí ovládalo jeden či více pánů. Pozemky byly rozděleny na tři části – jednu užíval místní pán, druhou rolnické rodiny a třetí byla tvořena lesy a společným prostranstvím. Panskou půdu pak obdělávala panská čeleď a námezdní nebo rolníci v rámci jejich pracovních dnů. Příjmy pánů však neplynuly pouze z pronájmu půdy, ale i z monopolu na užívaní vodních toků. Pán však měl také místní právo soudce i právo vojenské a teritoriální a tak často docházelo i k rolnickým povstáním. Rolníci měli společnou touhu vymoci si na pánovi větší svobodu, zmírnění robotování, snížení poplatků a právo na svobodnou volbu manželského partnera či právo na vlastnictví půdy

  • Náboženský život zemědělců obsahoval řadu předkřesťanských pověr, rituálů a magie. Kostel nebyl jed místem modlení ale centrem komunity, kde se často scházeli za různými účely. Rolníci také často propadali evangelickému kacířství a různým chiliastickým směrům. Antagonismus rolníků svědčí o jejich elementárním politickém uvědomění, nevyhrazovali se již pouze vůči pánům, ale i vůči buržoazii a měšťanům obecně.



Jacques Rossiaud: Měšťan a život ve městě

  • Vliv města je silnější než jak by odpovídalo jen počtu jeho obyvatel. Jsou v nich školy, usazují se tam žebravé řády, šlechta v nich má sídlo a hlavně jsou místem řemesel a trhu. Město si také udržuje svá privilegia. Jejich udržení je možné proto, že disponuje značným počtem lidí a vzájemnou solidaritou a také má nemálo peněz. Byly to hlavně práva, které usnadňovali život kupcům a živnostníkům. Platila ovšem pouze pro ty osoby, které měli ve městě domovské právo.

  • Ačkoli je město obehnáno hradbami, jeho vazby na vesnici jsou plynulé. Tato uzavřenost způsobuje, že většina obyvatel je závislá na trhu, z času na čas strádá nedostatkem pitné vody nebo podléhá epidemiím. Také atmosféra zděšení či vzrušení často houstne jako reakce na pouhé pověry. Společenský život často ovládají rody s dlouhou genealogickou pamětí. Obecně je rodina mnohem menší a křehčí než ta na venkově. Je však i pružnější a sňatek často závisí na osobní volbě.

  • Městské bohatství však již nespočívá v rodině, ale v penězích a tak městská morálka rodině nenadržuje. Každý obyvatel musí pozorně sledovat pohyby peněz a události, které hýbou trhem. Morální dilemata však vznikají i tam, kde je nutno specializovat se na určité řemeslo, vynořují se otázky hodnoty práce, zisku, půjčky, chudoby. Sociální rozvrstvení obyvatel vyvolává i převraty a násilí, bojuje se o rodinnou čest, účast v radách či pracovní podmínky. Město pobízí k zločinu, říká se. Města jsou rozdělená do čtvrtí, často přirozeně podle rodů, které jsou seskupeny kolem centrálního kostela nebo paláce.

  • Uspořádání domů podléhalo obranným cílům, vznikají oddělené bloky domů, sousedství, kde si vzájemně poskytují obyvatelé oporu. Dobré sousedské vztahy ale nebyly samozřejmé a tak vznikali další společenství a bratrstva, jejichž členové mají vůči sobě vzájemnou odpovědnost.Bratrstva však také byly společenstvím sobě rovných, jakousi malou obcí či republikou. Veliký význam mají i farnosti, sňatky probíhali často pouze v jejich rámci a jsou zde udržovány různé rituály.

  • Ve 14. Století se objevil výraz "urbanité", tedy zdvořilost a jemnost. Takový měl být městský mrav. Obzvlášť zámožní měšťané přikládají velikou důležitost stolování. Pokud jde o prostituci, byla považována za nezbytnou, neboť vlastně chránila počestnost panen a chránila před bláznivou zamilovaností. Teologové ji zařadili mezi lehké hříchy. Přichází se také s myšlenkou očistce, který zachraňuje mnoho hříšníků. Teologicky bylo také zapotřebí dát ospravedlnění všem povoláním, které přispívají k obecnému blahu. Především pro kupecké a řemeslnické syny se stavějí školy, avšak samotná výuka byla často kvůli docházce sporadická. –

  • Důležité je samotné chování a jeho uhlazenost a zdvořilost. Uměřenost, řád a dvornost, to mělo být hodnoty, které potlačovali strach a násilí a podporovali mírové spolužití. Slavnosti dávají příležitost k uvolnění, k očištění i prostopášnosti. Konají se také procesí s přesně vymezeným řádem a symbolickými zastaveními, symbolicky budují město jako společnou stavby sjednocených měšťanů.



Mariateresa Fumagalli Beonio Brocchieriová: Intelektuál

  • Intelektuál se vyznačuje ve středověku tím, že se neživí ani výnosem z pozemku, ani z práce rukou, ale pracuje se slovy a myslí. V jedenáctém století se kultuře dařilo v opatstvích a katedrálách. Bádaní je často podobné modlitbě a myšlenky jsou mlčky zapsány a předány spolubratrům. Teprve později, až se rozvinuli města a v nich specializace, výuka se stala jednou z profesí. Místo pro intelektuály museli být pevně vymezeno a přeneseno na univerzitu, práva žáků a mistrů byly speciálně vymezeny. Výuka byla tradičně rozdělena do sedmi svobodných umění – trivia gramatiky, logiky a rétoriky a quadrivia – aritmetiky, geometrie, hudby, astronomie. To vše bylo pouze cestou k nejvyššímu vědění o spáse lidské duše, k teologii. Univerzita však je také místem rozporů a různých názorů, jako například v otázce závaznosti křesťanské tradice versus učení Aristotelovo. Pro intelektuály se stávají příznačné vlastnosti, jako je sklon ke kriticismu, disciplina a důvěra vůči metodě, preciznost teoretického postupu. Je to však také víra v sílu poznání a slova, přesvědčení, že teorie například je schopna nastolit novou morálku a napravit zkaženost doby.

  • Bylo to postupné pohasínaná ideálů, krize důvěry v účinnost rozumu jako politického a praktického nástroje, které postupně měnili i prostředí intelektuálů a měnili je na nový, humanistický typ. Posun nastal také v tom, že se univerzity více zaplétali do politických a národních konfliktů. Univerzitní mistři se vymezovali vůči plebsů verbálním pohrdáním a tíhli ke šlechtě, kterou viděli jako ztělesnění ctnosti. Avšak do vrstvy intelektuálů již patřili i právníci, notáři a umělci, kteří působili jinak. Spekulace pro ně nebyla posledním cílem člověka, větší zálibu našli v činorodém životě. Novodobí intelektuálové již nemají vzor u učenců předešlých století, obracejí se ke klasikům, znovu vyvolávají epikurejský svět, lidské tužby a práci stavějí proti asketickému moralizování.



Enrico Castelnuovo: Umělec

  • Mnohé středověké díla zůstali anonymní a mnohé mají svého hrdého autora. Zachovali se důkazy hrdosti, slávě a pýše umělců, stejně jako je zjevná pokora a anonymita jiných. Původně byla malířská a sochařská tvorba považována za světskou a pohanskou, protože působila jako modloslužebnictví. Církev však brzo začala zadávat i těmto umělcům zakázky, protože použila figurativní díla pro svojí potřebu. Umělcům se však dobře nevedlo i proto, že jakákoli manuální práce byla dlouhá považována za podřadnou. Výrazem "artifices" – umělci byly označováni běžně i řemeslníci. Nejvíce jsou váženi tudíž architekti, neboť jejich práce je vlastně intelektuální a zlatníci, neboť pracovali s cenným materiálem. Právě zlatnictví bylo ve středověku progresivním oborem a v jeho rámci byly podnikány odvážné experimenty a vytvářeny nejvýznamnější díla.

  • Vážené bylo také povolání skriptora a iluminátora, neboť pracovali se slovem Boží a slovy světců. Protože zadavatelem umění byla církev, samotní biskupové či opati někdy zasahovali do umění i více, než pouze jako zadavatele. Někteří umělci byli svobodní, jiní byli církevní laici nebo přímo duchovní osoby.



Aron J. Gurevič: Středověký kupec 11.-15. století

  • Již v 11. Století potřebovali panovníci, preláti, šlechtici a patricijové nejrůznější zboží ze vzdálených míst. Kupce raného středověku nejlépe představují Vikingové – mořeplavci, kolonizátoři, lupiči, vojáci. I ti, kteří neloupili, museli mít bojovného ducha, aby vyvázli z rukou lapků, pirátů a šlechticů. Obchod však patřil mezi nečisté profese, duchovenstvo vidělo v této činnosti, která měla za cíl pouze zisk, jen samý hřích. Ve třináctém století však muselo církev těžiště svého vlivu přesunout na město, chamtivost obchodníků však pořád chápala jako smrtelní hřích. Původní stavovské schéma muselo být modifikováno anebo nahrazeno jiným obrazem. Berthold z Řezna popisuje nový řád devíti stupňů nebeské hierarchie, kněží, mniši a světské soudy stojí na její počátku, avšak ze zbylých šesti "kůrů" jsou kupci ve třetím. Tehdy již bylo bohatství chápáno jako součást osobností a postavení a "křesťanská láska k bližnímu" nebyla vůbec výrazná, městští kazatelé museli akceptovat městskou situaci víc než kdysi mniši.

  • Církev především zakázala lichvu a tak se ji mohli věnovat pouze Židé. Zatímco každý hříšník načas ve svém hříchů ustává, peníze z lichvy nabíhají nepřestajně. Nenávist k nim byla doprovázena nejrozličnějšími pověrami.

  • Rozkvět kupectví nastal ve 13. Století, v mnoha městech jsou kupci součásti patricijů, kteří ovládají město. Kupec je často osoba, která řemeslníky a nádeníky vykořisťuje a zneužívá, více než kdy feudál své poddané, neboť ve vztahu ke kupci zcela chybí onen osobní vztah. Kupec je také selfmademan, nedostatek původu nahrazuje svými schopnostmi. Kupci se však snažili překlenout stavovskou mezeru a často kupovali rozsáhle zemědělské usedlosti a uzavírali sňatky, většinou si kupecké dcery brali zchudlé rytíře. Především v Itálii se kupeckému stavu povedlo získat velkou hospodářskou a politickou moc. Ačkoli se kupci čím dál víc, vydávají na dlouhé zaoceánské cesty, původně dobrodružný typ kupce se mění na kupce, který řídí svůj obchod prostřednictvím agentů. Kupci více zůstávají doma, rozšiřují znalosti a vzdělávají se i své potomky, vznikají praktické příručky i návody jak vyzrát na úřady. Jejich vztah k umění výstižně charakterizuje poznámka kupce Morelliho: "Když čteš Vergilia, můžeš setrvat v jeho společnosti, jak dlouho sám uznáš za vhodné, a on (...) tě bude učit, bez jakékoliv peněžní nebo jiné náhrady". Podnikatel v renesanci má dvojí tvář, spojuje kulturu s obchodem, zbožnost s racionalismem, bohabojnost s amorálností. Na konci středověku mnozí kupci přepadají jistému typu melancholie, tíživého strachu z věčného zatracení. Ve Florencii tvoří obchodníci hlavní sociální základnu humanismu a podporují tvorbu umělců. Došlo však především k tomu, že se peníze stali výraznou sociální sílou a předznamenali tak příchod nového sociálního a ekonomického řádu – kapitalismu.



Christine Klapisch-Zuberová: Ženy a rodina

  • Žena byla definována především tím, že měla ženské tělo, pohlaví a patřila na určité místo v rodinných vztazích. Její právní postavení i etika závisí na vztahu k muži. Sňatek ve středověku je hlavně mír mezi rodinami, ukončení sporů a nastolení smíru, nevěsta je zde darem. Z toho však pramení teologický problém, neboť nejčastěji je potřeba nastolit smír v rodinných vztazích, takové sňatky však nepřicházejí v úvahu. Žena však kromě toho, že byla provdána do mužovi rodiny, mohla také sňatkem ztratit nebo nabýt společenské postavení. Žena je navíc také zbavena možnosti dědit majetek, ten přechází na muže jako věno. V rodině pak byla sexuální věrnost ženy přísně střežena, neboť čistota rodu měla být zachována.

  • Na konci středověku se však silně projevila i vůle a souhlas ženy k uzavření sňatků a toto bylo prosazeno rituální povahou sňatku, který takto musel být uznán. Pohlavní styk, který by se nesnažil o početí, je považován za smrtelný hřích. Žena, která byla přivedena k mužovi, má především založit novou rodinu a skutečně, těhotenství zabírá téměř polovinu života vdaných žen do čtyřiceti let, také pak ale pravděpodobnost, že se dítě dožije dospělosti, byla pouze poloviční.

  • Chudoba a těhotenství především služek zapříčinili velkou míru opouštění novorozeňat. Teprve postupně a především církevním vlivem dochází k tomu, že se rodiče více starají o své potomstvo, život dětí chápou méně fatalisticky. Tímto směrem se již na konci středověku dospělo k první antikoncepci. Křesťanská úcta k života tak vlastně onu antikoncepci podpořila.

  • Muž měl v rodině autoritu a vládu, jeho ideálem bylo hlídat a zaměstnávat ženu v domě. Muži směřují k ženám četné výčitky, které pramení z toho, že se jim nedařilo ideální představy o autoritě prakticky naplnit. Ženy byly doma zaměstnávány nejrozličnějšími ručními prácemi, aby nezůstávalo pomyšlení na zábavy, hry či tanec. Práce mimo dům byla opovrženíhodná.



André Vauchaz: Světec

  • Světec usiloval především o to, aby se přiblížil nebo ztotožnil se Synem Božím.Kult svatých začal jako kult mučedníků. Mučedníci totiž, kteří zemřeli jako Kristus, měli po smrti zamířit do ráje a mohli tak zprostředkovat kontakt mezi nebem a zemí. Kult svatých není prostředkem ke sblížení pohanství a křesťanství, ale je autentickým výrazem křesťanství prvního tisíciletí. Biskupové tento kult brzo dostali pod svou kontrolu a institucionalizovali. Po skončení perzekuce křesťanů se posílil samotný kult biskupů. Zatím však více na východě se od 4.století formoval ideál asketického svatého života. Odpírali si potravu, spánek anebo porušovali základní pravidla rovnováhy, trávili čas modlitbami a působili tak jako výjimečné postavy.

  • Na západě od pátého století obzvlášť biskupové hráli roli ochránců lidu před zvůli krále. Světec-prelát je zde milosrdný a jednající člověk. Období od 6-8. Století se označuje jako hagiografie, protože světci tehdy byli úzce spjati s vládní mocí. Důsledkem toho byla ovšem náboženská legitimizace výsadného společenského postavení aristokracie. Od 8.století se některé evropské nastupující dynastie, jako Karlovci, Kapetovci, snažili získat pro svojí vládu posvěcení ze strany církve. Tehdy se objevil i rituál korunovace a pomazání. Svatost byla tehdy profesí a bylo úkolem mnichů, aby nepřestajně zachovávali pouto mezi nebem a zemí. Ve 12. Století se vnitřní duchovní život již pozměnil a zrodili se apoštolské snahy o konkrétní život následovníka Krista. Tato spiritualizace vyústila až do výlučného papežského práva na kanonizaci a byla to jedině církev, která rozhodovala o svatosti. Tento evangelický proud zastoupený především žebravými řády se ale ve 13. Století dostal do rozporu s církví, svatost byla posunuta čím dál, tím více na okraj instituce církve, která se rozrůstala jako mocenský aparát.

  • Ženy, které byly vyloučené z kněžských úřadu se tehdy měnili na hlasatelky Božího slova, tak silně cítili Boží vyvolení. Tyto ženy však působili především společenskou elitu, nikoli na lid. Na rozdíl od nich a na rozdíl od běžných kleriků, lid nejvíce sympatizoval s potulnými kazately. Většina lidí chápala světce jako nebožtíka, o kterém se ví, že během života zakusil trápení kvůli lásce k Bohu. Vlastnit kousek těla světce, které mělo být z principu neporušitelné, bylo tehdy pro laické i církevní společenství nutnost. Už i živý světec má ale často magickou moc, rušili přírodní zákony, byli nezranitelní.

  • Aby mohl věřící najít pomoc, musel takového světce živého nebo alespoň jeho hrob vyhledat. V závislosti na prostředí tak vznikali kulty buď městské nebo dynastické, tedy jakýsi patronát světce nad části společnosti, jednalo se často o různé nové, netradiční světce. Toto vše dlouho bylo bez morálního kontextu, teprve později ve 13. Století církev prezentovala světce jako oporu samotné církve a příklad pro věřící, neboť tak zmenšovala přitažlivost následovaní jiných heretických kazatelů.



Bronislaw Geremek: Člověk na okraji ve středověku

  • Člověk na okraji ztělesňoval především negací panujícího řádu ve společnosti. Vraném středověku se praktikovalo vyhnanství, vyloučení z práva na mír, člověk ztrácí přirozená práva a je s ním nakládáno jako s vlkem. Církevní právo znalo analogicky exkomunikaci a interdikt. Tato církevní klatba však měla ještě navíc hrůzostrašný liturgický charakter a exkomunikace neznamenala jenom vyloučení z pozemských společenských vazeb ale hlavně odepření spásy. Středověk si velice vážil stability a náznak nějaké prostorové pohyblivosti či tuláctví evokoval ohrožení.

  • Mezi ony odlišné lidi patří tedy asociálové, zrůdu, pohané, jinověrci. Záznamy o nich prakticky, až na soudní spisy, neexistují. Onen marginální život však nemusí být nutně i život kriminální. Stačí pokud člověk nemá stále zaměstnání nebo vykonává činnost společensky neakceptovanou, jako umělci zobrazující Boha, astrologové, učitelé, kupci i luxusní řemesla, herci a komedianti. Zajímavé však je, že materiální postavení mohlo tento náhled zlepšit, lichváři tak nebyli lidmi mimo společnost. Marginalizace spočívala na společenských vazbách, poctiví pastevci a řezníci tak naopak byli podezřelí. Existovali však skutečně i profesionální zločinci, jejichž živobytí bylo na zločinu založeno. Také válka způsobovala určité vyloučení, vojenské oddíly se často víc ponášeli na bandy lupičů. Válka však také přinášela stabilizaci lidí na okraji, neboť tuláci tak našli své místo v armádě. Jinou okrajovou skupinu tvořili nemocní, především však pokud hrozili nakažlivé choroby. Nakažení často postoupili jistou symbolickou smrt a byli odvedení do leproserie. V závislosti na společenském postavení ale i tady marginalizace nemusela být tak výrazná. Soucit zůstával a mrzáci, nemocní a práce neschopní mohli žít z almužen. Žebráky však možno v jistém smyslu označit i za profesionály. Pro celý středověk však hlavně platí, že je společenské postavení dané, jinakosti se není možno zbavit a často byla jinakost vytvářena uměle speciálním oblečením například pro Židy, prostitutky, heretiky.


Tímto děkujeme Erice Mondlové, která nám poskytla svoje výpisky.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.57 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Le Goff, J.: Středověký člověk a jeho svět terez 15. 01. 2012 - 18:06