Třeštík, D.: Mýty kmene Čechů

13. červen 2011 | 16.00 | | autor: mistr-bucket

DUŠAN TŘESTÍK - MÝTY KMENE ČECHŮ

(7. – 10. STOLETÍ)

TŘI STUDIE KE "STARÝM POVĚSTEM ČESKÝM"


  1. ČTYŘI TISÍCE LET STARÝ RITUÁL

  • Obřad konaný o dožínkách na konci léta se konal, aby byla zajištěna úroda na příští rok

  • Kněz hádal na příští úrodu z poháru s vínem, který držela socha boha v ruce – pokud se víno vypařilo, bylo to zlé znamení a kněz přikázal lidu se sklizní šetřit. Podobný význam mělo hádání pomocí velkého koláče – pokud za ním kněz vidět nebyl, úroda bude příští rok veliká, pokud vidět byl, lidé musí šetřit.

  • Tento obřad se konal na Rujaně (Svatovítský obřad)

  • Bával to hlavní svátek celého kmene

  • Jsou zjištěny analogie mezi spartskými a slovanskými rituály, pravděpodobně to není náhoda

  • Není vyloučeno, že tento rituál praktikovali i Čechové

  • Archaické společnosti se řídily hlavně lunárním kalendářem

  • Většinou slavnosti trvaly tři dny – také praktický význam – aby měli čas sejít se lidé z dalekého okolí

  • Třídenní přemyslovský svátek okolo 28. září byl samozřejmě svátek sv. Václava, ale není vyloučeno, že tento křesťanský svátek nahradil starý svátek pohanský (je totiž možné, že roku 935 byl Václav pozván Boleslavem na hostinu, kde byl zavražděn, nejen z důvodu posvícení hradského kostela ve Staré Boleslavi, ale také právě z důvodu pohanského svátku; tzn. že 28. září byl svátek již dříve, než se spojil se svátkem sv. Václava)

  • Svatováclavské hody byly vždy spojovány až s rituálním obžerstvím a opilstvím (jako tomu bylo již dříve například na Rujaně); není proto nepravděpodobné, že by svátky měly určitou spojitost

  • Celkově svátky pohanských Slovanů se vyznačovaly nadměrným pitím alkoholu

  • V moderní době se dostává do střetu kultura mýtů a racionální "moderní" přístup

  • "Jednají lidé tak, jak jim to dovolují "objektivní" (ale subjektivizované) sociálně-ekonomické okolnosti, nebo jak jim to dovoluje jejich "subjektivní" (ale objektivizovaná) kultura?"

  • Bez "mýtů" nemůže žádná společnost žít, umožňuj jí orientovat se ve skutečnosti a jednat podle toho

Následující soubor studií se bude věnovat takovými "ústavodárnými" mýty těch Čechů, kteří se někdy na přelomu 6.-7. stol. ustavili v české kotlině (říkáme mu kmen, abychom odlišili jeho "demokratické" zřízení od na moc a vládě založeného zřízení "státu". Stát si budovala přemyslovská knížata na přelomu 9. století nejprve ve středních Čechách okolo nově založené Prahy a dovršili vše ovládnutím celých Čech roku 935.)

  • O tomto panství by se spíše mělo mluvit jako o kořistnické říši, nežli o státu

  • Přemyslovci navázali na tradici českého kmene, z něhož vzešli – přijali jeho identitu a nakonec ji vnutili i tomu, co z jejich říše někdy na pořádku 11. století vzniklo – Čechám a Moravě

  • Tato identita byla samozřejmě křesťanská ale i starší, předkřesťanská

  • Knížata nastupovala na kamenný stolec na Pražském hradě podle rituálu, který se nijak nezměnil od starých "pohanských" dob (nebyl pokřesťanštěn)

  • Toto by nemohlo fungovat, kdyby Přemyslovci neadaptovali pro své potřeby prakticky celou tradici kmene Čechů

  • Proto se v Čechách zachovaly tzv. Staré pověsti české (Alois Jirásek), své bájné dějiny nemají zdaleka všechny evropské národy (chybí zejména všude tam, kde vznikly z bývalé franské říše, kvetou tam, kde nové státy vznikly na periférii toho impéria-Skandinávie, Británie, Irsko)

  • Tak jak je známe ze zápisů 10.-12. stol. u legendisty Kristiána a kronikáře Kosmy, jsou již učenou a literární adaptací pro potřeby nového přemyslovského státu

  • Nevyprávějí o tom, jak kdysi vznikl Český kmen, ale o tom, jak je od dávných časů ustrojen současný přemyslovský stát (jsou jeho sociologií, ne historií)

  • Původní mýty kmene Čechů neznáme, vše tedy záleží na metodě, na přístupu, pomocí něhož se dostaneme přes trosky k pravděpodobným autentickým mýtům

  • Nevěrohodnější se zdá srovnávací mytologie Georgesa Dumézila (srovnáváme texty z různých tradic indoevropských národů/jazyků a hledáme mezi nimi nenáhodné podobnosti strukturálního typu; podobnost je dána tím, že reagovali na stejný podnět nebo že všichni vycházejí geneticky, na sobě nezávisle, z jednoho podání, které vzniklo již v době před rozchodem Indoevropanů)

  • Rekonstrukce společné indoevropské "filosofie" společnosti a světa – dělení na funkce (ne kasty!) – modlení se, bojování a pracování <-- formulka trojího lidu (udržuje se až do pozdního středověku)

  • Zbyly nám jen stručné, jistě ne vždy výstižné, střípky záznamů jakýchsi vyprávění, o nichž si jen těžko můžeme udělat představu

  • Můžeme dnes považovat za pravděpodobné, že Slované měli rozvinutou ústní literaturu již dávno před svým rozchodem

  • Pokud byly pověsti zachyceny v nějaké pevné formě, byly jí nejspíš nějaké obřadné, kultovní písně

  • Příkladem takových písní mohou být koledy současného folklóru, které jsou ve svém základě poetizovanými zaklínadly zajišťujícími úrodu a blahobyt

  • Taková zaklínání existovala i jako prozaické texty – jedny z nejstarších ve slovanské duchovní kultuře – zaklínání proti zlomeninám – užívány ještě nedávno na vsích znal v přesně stejné textové podobě ve 14. století Tomáš Štítný a všechny tyto texty se shodují s textem zapsaným ve 2. tis. př. n. l. v indických védách (jde tedy nepochybně o jeden jediný text pocházející z doby před rozpadem indoevropské jednoty)

  • Můžeme předpokládat velmi staré kořeny těchto pověstí, ale nemáme žádnou představu, jakým způsobem byly tradovány

  • Žádný text nemluví sám za sebe, bez zasazení do kontextu autora, doby a prostředí je v podstatě němý


  • Víme, že mýty existovaly, a máme o některých i záznamy, ty však v žádném případě nejsou totožné s tím, co se skutečně vyprávělo a jak to bylo vnímáno

  • Možná definice mýtů: mýtus, pověst o bozích, náboženské vysvětlování počátků světa, stvoření, fundamentálních událostí, exemplárních činů bohů, v jejichž důsledku byl stvořen svět, příroda a kultura společně se všemi jejich částmi a byl jim dán řád, který stále platí. Mýtus potvrzuje a vyjadřuje náboženské hodnoty a normy společnosti, poskytuje vzory chování, které mají být následovány, svědčí o účinnosti rituálu s jeho praktickými cíly a ustanovuje posvátnou kulturu

  • Skutečné prostředí mýtu se nachází v náboženském rituálu a obřadu

  • Napodobováním posvátných vzorů je svět bráněn před uvržením do chaosu

  • V obecném jazyce je mýtus často výslovně užíván pro něco nepravdivého, utopického, zavádějícího

  • Soubor textů o textech (Staré pověsti české) o náboženství nemluví, obsahují jen magické prvky (to nemá s náboženstvím nic společného) – jsou to mýty, ale zbavené svého náboženského základu (jsou křesťanské, proto by bylo pošetilé očekávat odkazy na staré pohanské bohy)

  • Václav Tille – shledával analogie mající v plně pozitivistickém duchu dokazovat, že Kosmovo podání pověstí je zcela nepůvodní, závislé na motivech a látkách z antiky a středověkého folklóru. Určitou autentičnost připisoval jen Kristiánově verzi, i když ji považoval přece jen za "umělou", protože politicky tendenční. Kosmas nepoužil Kristiána, ale nějaké novější zpracování tendenční a umělé pověsti o Přemyslovi, které vyzdobil a rozvinul svými dodatky přejatými z literární učenosti. (Libuši si pravděpodobně také vymyslel podle stejnojmenného hradu, dříve se mluvilo jen o jakési bezejmenné věštkyni)

  • Záviš Kalandra: polovinu své knihy věnoval důkazu Kristiánova původu ze 14. stol. a zkoumal proto jen Kosmovu verzi českých pověstí. – Jediný vědecký rozbor jejich mytologické náplně

  • Kalandra vyšel ze školy založené W. Mannhardtem, na něhož navazoval J. G. Frazer

  • Kalandra chápal Kosmovy pověsti jako vyprávění o personifikovaných a do "historie" umístěných postavách a dějích původní mytologie

  • V jeho rekonstrukci se mu Kosmovo vyprávění jevilo jako ucelený euhemerizovaný (podle Euhemera) cyklus svátečního roku pohanských Čech (str. 25)






  • Otázka vlády a moci leží mimo horizont "venkovského náboženství" staré Evropy tak, jak se odráží ve folklóru. Protože za tento horizont folklór nevidí, neviděli za něj ani badatelé – proto byl tento manngardtovsko-frazerovský směr mytologického bádání opuštěn a převládala dumézilovská srovnávací indoevropská mytologie

  • Jestliže se Kalendra mýlil, mýlil se spolu s vědou své doby


  1. POČÁTKY SVĚTA

  • Pravděpodobně nejstarším mytologickým vyprávěním, rozšířeným v raně středověkých Čechách, je pověst o prvním království a "králi" všech Slovanů Muži/Mužikovi a v širším smyslu o původu lidského světa vůbec. V pramenech je vztahováno na Slovany obecně, bylo proto pozitivistickým dějepisectvím obyčejně vykládáno jako "lidová" pseudohistorická tradice o původní jednotě Slovanů v jejich "pravlasti"

  • Poprvé je o něm zmínka ve franckém geografickém spisku z doby brzy po roce 843, známém jako Geograf bavorský a pak u arabského geografa al-Masúdiho, který psal brzy po roce 947

  • Jde o mýtus v Čechách 9.-10. stol. nepochybně tradovaný, i když původ mohl mít jinde

  • Geograf bavorský: soupis "měst" (hradů) na sever od Dunaje ve dvou částech. V první se vypočítávají kmeny a jejich hrady ležící pří východní hranici francké říše od Baltu až po Dunaj a ve druhém jsou shrnuti všichni, kteří sídlí za těmito sousedy Franků až daleko na východ k Chazarům na dolní Volze

  • Soupis patří do školské tradice pozdně římských popisů provincií

  • Klade důraz na města, která byla základní jednotkou římské administrativy

  • Autor vždy uvádí jméno lidu a počet hradů, které lid má a občas připojuje i další poznámky

  • Autorem byl nejspíš Grimoald, opat ve Weissenburgu v Alsasku a kaplan i kancléř krále Ludvíka Němce

  • Dílo – asi podklad pro plány na obnovu panování říše nad Slovany při východní hranici

  • Podkladem byly zejména informace od západních Slovanů (Obodritů, Srbů, nebo nejspíše Čechů)

  • Ve druhé části nejspíš odráží širší geografický horizont západních Slovanů a Čechů v 9. století

  • Zmiňuje se o takzvaném království Zerivani – bylo zvláštní, protože z něho pravděpodobně vzešly všechny slovanské kmeny

  • Království Zerivani asi fyzicky ani neexistovalo a bylo jen tradiční

  • Geografův poukaz na "království" (tj. na vládu) zřejmě není náhodný – objevuje se totiž jako ústřední motiv druhé verze tohoto mýtu, který zaznamenal "arabský Hérodot" Abu l-Hasan Alí ibn al-Husain al- Masúdi (narodil se v Iráku někdy mezi léty 890-900 a zemřel v Egyptě roku 956)

  • Z jeho obrovského díla založeného na materiálu sesbíraného na cestách se dochovaly jen dva spisy (z roku 944-947 a 956)

  • O Slovanech se zmiňuje zejména v "Rýžovištích zlata", věnuje jim zvláštní kapitolu s názvem "Zmínka o Slovanech"

  • Tato kapitola vyhlíží jako dosti povrchní kompilace několika pramenů, jednoho jednajícího o Madžakovi a dalšího, mluvícího o třech aktuálních králích

  • Jisté je pouze, že jak mýtus o Madžakovi, tak výčet kmenů, pochází od Slovana, pravděpodobně Čecha, žijícího v době krále Václava (921-935), jehož ovšem Masúdi prohlašuje za knížete jakýchsi Doudlebů

  • Ani jeden ze tří vypočtených králů neměl nic společného se Slovany

  • První (na západě) byl Al.dír/al.Ludir – vládce porýnské Lotharngie; druhý Al-Ifrandž – vládce království Franků/bývalé východofrancké říše; třetím byl at-Turk – vládce Maďarů;

  • Je to vlastně popis politického uspořádání střední Evropy před vznikem otónské říše a panství Boleslava I. (mezi 30-40. lety 10. stol.) z pohledu západoarabského světa

  • Masúdi považoval tyto tři krále omylem za reálně historicky existující, byla to však původně pouze symbolická trojice mýtických nástupců slovanského Madžaka

  • Typicky pozitivistické hledání nějaké konkrétní existující říše (kdysi dávno kdy psal Masúdi před rokem 947) k ničemu nevedlo a zřejmě vést ani nemůže

  • Madžak sám nemá snad kromě jména společného nic ani s bezvýznamným Sklavinským náčelníkem Musokiem, ani s antským velmožem Medzamerem, vůbec s nikým

  • Madžakova království na území východních Slovanů ostatně jasně protiřečí záměru a obsahu Masúdiho "zmínky o Slovanech", která se bez nejmenších pochyb týká výhradně západoslovanského území

  • Masúdiho W.l.njána: nejde o Doudleby/Volyňany – mohlo se jednat o Volyňany na ústí Odry od Baltu (Wolin byl v 10. stol. bohatým přístavem, jehož nejznámější komoditou byl Jantar)

  • Na počátku 12. stol. však samy Volyňané tvrdili opak – že nejstarším a nejvýznamnějším městem v zemi Pomořanů je Štětín a ne Volyň.

  • Volyň (Velin, Vilin, Věleuněc) byl součástí veletského svazu, vystupoval však v 10. stol. samostatně – obě jména se v arabském zápisu mohla snadno zaměňovat

  • Nemuselo by také nutně jít přímo o Velety historické, sídlící v Polabí. Jsou známi totiž i jiní veleti – o nichž se zachovala paměť ve slovanském folklóru jako o obřínech, bájných bytostech

  • Stejné potíže máme také Geografovými Zerivani, které také nelze nikde nalézt

  • Původní jména Slovanů také neznáme

  • Nešlo v principu o nějaký konkrétní kmen, nýbrž o jakýsi výchozí bod kmenových "původů", které Masůdi umisťuje do "počátku časů". Vyprávění o království Madž.ka je proto mýtem, a to mýtem etnografickým, objasňujícím vznik a původ Slovanů.

  • Nejbližší analogií ke slovanskému Mužikovi je "germánský" Mann (Muž-Člověk), jehož zmiňuje Tacitus ve své Germanii

  • Na počátku Tacitovi genealogie stojí Tuisto-"Obojetník", hermafroditická bytost (Severská mytologie zná ještě jednu takovou bytost – obra Ymira – Ymirovo jméno znamená Dvojče – dvojče samo v sobě, které má schopnost samoplození)

  • Oba mýty, o Mannovi i o Ymirovi jsou sice podobné, ale ne totožné

  • Hermafrodit Tuisto je přímým předkem bohů i lidí, kdežto hermafroditický Ymir je předkem obrů. Bohy plodí kráva Audhumla, která je tu evidentně symbolem země

  • Nejstarším záznamem mýtu o stvoření světa z prapůvodní bytosti je tu hymnus indické Rgvédy o Purušovi – "Muži-Člověku", který vypráví o tom, jak bohové zabili a obětovali "tisícihlavého, tisícinohého a tisíciokého Purušu a pak z jeho těla vytvořili svět

  • Muselo se jednat původně o jediný mýtus o stvoření světa, bohů a lidí. Vystupovala v něm hermafroditická prapůvodní bytost, Dvojče (Tuisto, Ymir, Puruša), z jejíhož těla byl stvořen svět a jejímž potomkem byl Člověk/Muž (Mánu, Manuš, Mann)

  • Nacházíme je také v pověsti o původu Skythů, jak ji zaznamenal Hérodot

  • Skythové tvrdí, že je jejich národ nejmladší

  • Prvním člověkem v této zemi byl prý muž jménem Targitaos, jeho rodiči PRÝ byli Zeus a dcera řeky Borysthenu (Dněpru), Targitaos měl tři syny – Lipoxias (od něho pocházejí Auchatové), Arpoxias (Katiarové), Kolaxias (Paralaové), všichni dohromady se jmenují Skolotové = Skythy je nazvali Řekové

  • Targitaos pravděpodobně také nebyl plně člověkem, lidé vzešli teprve od jeho synů, ti byli přímými předky skupin Skythů

  • Chybí tu ovšem na prvním místě hermafroditická prapůvodní bytost, místo toho nacházíme "svatý sňatek" nebe a země, zřejmě proto, že skythský mýtus není pravděpodobně mýtem o stvoření, nýbrž především o vzniku královské moci

  • Hrají tu roli tři královské talismany – pluh s jařmem, sekyra a číše

  • G. Dumézil dokázal, že se tu odráží indoevropské trojfunkcionální dělení společnosti na bohatství a hojnost (pluh), bojovníky (sekyra) a kněze (obětní číše)

  • "Rody" Skythů pocházející od třech bratří jsou tak vlastně ideální funkce společnosti

  • Zlatým talismanům věnovali Skythové zvláštní výroční svátek

  • Kdo má u sebe posvátné zlato a usne, nedožije roku - Byla to zřejmě příprava člověka, který pak byl v den svátku obětován Nebi či bohu nebo Papaiovi – toto nacházíme v indickém rituálu obětování člověka/nebo obětování koně (Ašvamédha)

  • Byly to nejvýznamnější obětní rituály védské doby a byly to také, stejně jako u Skyhtů, výhradně rituály královské

  • Shody se Skhytským rituálem jsou zřejmé, shody najdeme také v keltské tradici, ve starém Římě (byl to tedy pravděpodobně prastarý indoevropský rituál)

  • Skythský rituál byl asi nejstarší a pravděpodobně obětoval opravdu člověka

  • Když někdo upadl nesměl vstát, ale musel se z háje vykutálet. Tacitus říkal, že Semnoni veřejným obětováním člověka slaví barbarské rituály strašlivé počátky. Strašlivé jsou proto, že lidská oběť při nich přinášená zřejmě opakuje rituálně prapočátky = rozsekání prabytosti a stvoření světa a lidí z jejího těla

  • Podobnosti mezi germánským a skhytským mýtem jistě nejsou náhodné

  • Rituál byl také významným politickým argumentem upevňujícím postavení Semnonů nejen mezi Sueby

  • Rituál je doprovodem mýtu o stvoření (či naopak)

  • Slovanská varianta klade stejně jako skhytská důraz na původ království

  • Muž (či spíše syn Mužik) je prvním králem – u tohoto je však jistá pochybnost. Mohlo jít také o obecné jméno (podobně jako vladyka/ten kdo vládne; lech/nevíme co znamenal; mužik/ ???)

  • Masúdi vypočítal tři krále Slovanů (genealogie kmenů, větev jednoho národa) – nejspíše byl již první vládce synem Muže (a nazýval se Mužik) a teprve on měl tři syny

  • Nevíme také, jak se nazýval první kmen Slovanů, jemuž Mužik vládl

  • Tradice o Madž.kovi byla tedy pravděpodobně původně mýtem, variantou indoevropského mýtu o stvoření – epochu stěhování národů přežil jen ve značně pokažené podobě

  • Mýtus byl tedy v Čechch 9. a 10. stol. stále ještě znám, nepřežil ale počátky přemyslovského státu

  • Mýtus je vztažen na všechny Slovany, přinejmenším na západní Slovany

  • Pravděpodobně původní kmen měl společný jazyk a soubor mýtických tradic, jehož byl náš mýtus součástí

  • Mýtus patří do dob před velkou migrací, ukazuje, že Slované měli nejméně od doby bronzové své krále – rexy, napravovatele křivého. Neznáme jejich titul, byli to králové spíše sakrální, hlavní obětníci za svůj lid, spíše než jeho vládci


  1. POČÁTKY ČECHŮ

  • Pověst o praotci Čechovi funguje jako romantická pohádka, která si nezasluhuje, aby byla brána vážně

  • Jinak je tomu ale v historickém bádání

  • V diskusi se braly v úvahu dvě verze pověsti

  • Nejstarší, kterou přináší Kosmas ve své kronice (1120) a další z části samostatnou verzi z české rýmované kroniky Dalimilovi (po 1314)

  • Dalimil znal Kosmovu kroniku, ale přinesl podstatně více údajů (Kosmova verze je neúplná)

  • Dalimil zachoval některé motivy Kosmovy ústní předlohy, především, že Čechové přišli z Chorvatska

  • Nemohlo to být ale dalmátské Chorvatsko na jihu, ale na východě; existovalo ještě jedno Charvátsko (Bílé Charvátsko), to mělo ležet někde na východě za Karpatami

  • Dalimil si spletl Bílé Charvátsko, o němž se mluvilo v pověsti, s dalmatským Chorvatskem a umístil je na Balkán

  • Bílé Charvátsko je výmyslem historiků

  • Velkopolská kronika (Niederle – Bogufal) – mluví o třech bratřích: Lechu, Rusu a Čechovi, synech Pana, vládce Panonie (matka a kolébka všech národů slovanských)

  • Líčí také příchod Lecha do země a založení Hnězdna (podle "Zahnízděme se!")

  • Je zřejmé, že Lech pochází z Čech

  • Nelze prokázat, že autor Velkopolské kroniky přímo užil Kosmy, Dalimila či Pulkavy, spíše se zdá, že znal nějakou ústní českou tradici

  • Jádrem sporu je Dalimilův "lech Čech" – zda vznikl z lecha s malým l nebo z polských Lechitů

  • O Lechovi a jeho lidu neví nikdo před Velkopolskou kronikou

  • Lech vznikl opravdu nejspíše z lecha, nepochází z Polska ale z Čech (Niederle se mýlil)

  • Chronicon imperatorum et pontificum bavaricum – na první pohled běžná kronika císařů a papežů, liší se však tím, že všichni ostatní autoři víceméně mechanicky kompilovali, tento kronikář byl ale přímo posedlý snahou najít v dávných dějinách svou současnost. Snažil se zejména zjistit pradávné počátky současných národů, zejména německých, ale i slovanských (!)

  • Ze slovanských zemí znal především Čechy a Polsko (věděl, že Přemysl II. byl 5. českým králem)

  • Kronika je dovedena do roku 1291


  • Kosmas tvrdil, že ještě v době, kdy se lidstvo šířilo po světě ze Sinearu, kde stála babylonská věž, do Evropy, žili lidé ve šťastném přirozeném stavu, který neznal zákony a uspořádanou lidskou společnost

  • Národem mu byl populus, společenství lidí vzniklé na základě společenských zákonů (ne genus – kmen)

  • Populus byl typický pro Římany, ostatní byli pouze gentes (barbaři)

  • Kosmas při zpracování staré pověsti o příchodu Čechů, nejpodstatnější část o původní vlasti a stěhování vynechal. Tato část je zachována u Dalimila a v Chronicon imperatorum

  • Kosmas nebyl důsledný

  • Dalimil: také udělal chybu: neporozuměl slovu – předloha mluvila o nošení dědků na ramenou. On to pochopil jako nošení starců, což mu přišlo nelogické a nahradil to tedy nošením dětí (něco jako nesrovnalost ohledně slova lech)

  • Dětci jsou předkové, ochránci domu a rodiny, při stěhování do nového domu přinášeli Slované nejprve své dědky (předky)

  • Svobodní sedláci, držitelé dědin, se tedy nazývaly v Přemyslovském státě 10-12. stol. "dědci"

  • Kosmovo vyprávění je plně pohanské, i když použil jen polovinu, Dalimil zachoval celek, ale zato to nejpodstatnější z předlohy nepochopil

  • Hora Říp – sakrální střed země (ideální i skutečný)

  • Jméno je indoevropské, znamená "hora" a sahá někam do doby bronzové

  • Hora leží přesně ve středu časněslvanské oikumeny, horizont, jehož lze dohlédnout z vrcholu tvoří zároveň hranice osídleného území (Z-Kadaň, J-Pražská vrchovina, V-Nymbursko, S-Krušné hory)

  • Někdy v 10. stol. dal na vrchol hory kníže Boleslav I. nebo jeho syn postavit kamennou rotundu, zřejmě zasvěcenou sv. Jiří, i když to bylo pro úlohu hradních "velkofar" značně nepraktické

  • Pravděpodobně hora byla spojena s pohanstvím, a bylo třeba ji pokřesťanštit

  • Byla to neporostlá lysá hora, a toto bylo vždy výjimečné (v lidové tradici pozdějších staletí byly považovány za místa sabatů čarodějnic)

  • Dále se v knize řeší stěhování národů – zejména Chorvati a Bulhaři

  • Pověst má dvě hlavní koordinanty, vztahuje se současně na zemi a na lid. Germánské společenství byly svazky osob, slovanská byla ale navíc "zeměmi". Slované byli v dobách svého stěhování především zemědělci, kdežto značná část germánských stěhujících se skupin se stala vlastně "vojskem na pochodu"

  • Pověst vlastně mluvila o konstituování se nového míru jakožto nového "světa" i nové "smlouvy mezi lidmi" – pověst byla jakousi preambulí "ústavy" nového českého kmene.

  1. POČÁTKY VLÁDY

  • Zabývá se hlavně kněžnou Libuší a jejím sňatkem s Přemyslem Oráčem a následném založení Prahy


  • Čechové se po přijetí křesťanství se svými mýty nerozešli – tzv. polidštění a pohistoričtění bohů a jejich činů



Tímto děkujeme Erice Mondlové, která nám poskytla svoje výpisky.


Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 3.5 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře