Duby, G.: Rytíř, žena a kněz

13. červen 2011 | 16.00 | | autor: lucie

DUBY, G.: RYTÍŘ, ŽENA A KNĚZ

101709

I. kapitola

Sňatky krále Filipa

15. října 1094 ve městě Autun byl exkomunikován francouzský král Filip. V této době se přela světská moc s církevní a bojovala o svrchovanost. Nicméně papež coby hlava církve a služebník Boží měl zdánlivě neotřesitelné postavení.

Král Filip nebyl odsouzen za nějaké provinění proti církvi, ale za postoj k manželství. Po dvaceti letech manželství, v roce 1092, zavrhl svoji ženu Bertu z Fríska, nechal ji uvěznit a poté si vzal Betradu z rodu pánů z Monfortu, ženu hraběte z Anjou.

Protože Filipa klatba tížila, v roce 1096 se rozhodl ustoupit a zřekl se "cizoložství" – papež Urban II. mu udělil odpuštění, avšak poté se ukázalo, že Filip styky s Bertradou nepřerušil, a klatba byla v roce 1099 obnovena.

Bertrada dala Filipovi tři děti a Filip za své – podle církve hříšné chování – vinu nepociťoval.

II. kapitola

Morálka kněží, morálka válečníků

Názor na instituci manželství nebyl v pojetí církve jednotný. Ačkoli se teorie časem všelijak měnila, v zásadě vycházela z jediného základu – čtyř hlavních výroků Božího poselství z Bible: spojení dvou různých pohlaví a zabránění samotě, důraz na nerovnost pohlaví (muž je stvořen první, tudíž má vyšší postavení), úděl vzájemného spojení a dosažení jednoty a nestírání rozdílů pohlaví, a to ani v manželství (žena rodí v bolestech a je podřízena).    

V prvotní církvi se objevovaly různé tendence: od úplné askeze podle vzoru Pavla a Tekly a odříkání pohlavního styku i manželství po doporučení manželství jako možnost zlehčení smrtelného hříchu sexuálního aktu. Manželství odsuzoval například svatý Jeroným ve spisu Adversus Jovinianum, naopak ho doporučuje remešský arcibiskup Hinkmar ve spisech O rozvodu a O potlační únosů.

III. kapitola

Manželství podle Burcharda

Biskup Burchard z Wormsu sestavil v letech 1007-1012 reformovanou sbírku norem a pravidel nazvaných Decretum. Obsahoval osmdesát osm přestupků, od vraždy až po lehká pochybení. Dvacet tři přestupků se pak týká přímo manželství a smilstva. Je zajímavé, avšak nikoli neobvyklé, že byla přísněji souzena žena než muž.

Burchard chápal manželství jako krok vedoucí k očistě. Jedna z částí, Medicus, se týká intimních otázek, je jakási zpověď mezi hříšníkem a zpovědníkem. Podle tohoto díla je žena zrádná a manželství by ji mělo usměrnit. Tresty za prohřešky jsou různé – od deseti dnů půstu o chlebu a vodě za mužskou masturbaci (žena je trestána přísněji) až po čtyřicet dní půstu po sedm let za sodomii.

Zvláštní částí, stojící mimo, je pak krvesmilstvo. Podle Burcharda je takové manželství neplatné a neexistující. Burchard celkově pohlíží na manželství jako sociální instituci, jejímž důsledkem má být udržení míru a pořádku – nechápal manželství jako omezování svobody hříšníků, ale jako důležitý stavební prvek řádné společnosti.

IV. kapitola

Robert Zbožný

Robert se provinil hned několokanásobně. V roce 988 se oženil s první manželkou Rozalou, kterou hned po třech letech zapudil. V roce 996 si pak vzal za manželku Bertu, kterou zapudil za pět let; v této době pojal za manželku Konstanci, se kterou měl po roce i dítě. Konstanci chtěl taktéž zapudit, ale podle tehdejších zdrojů se zapudit nenechala.

Robert byl nařknut z krvesmistva – Berta byla jeho sestřenicí v třetím stupni, Rozala sestřenicí v šestém stupni a o příbuznosti s Konstancí se spekuluje.

Robert určitě neholdoval krvesmisltvu úmyslně – manželství v této době pro něj bylo spíše výhodnou politickou machinací.

V. kapitola

Knížata a rytíři

Knížata v jedenáctém století přistupovala k manželství podobně volně jako král a případné soudy církve nebrala knížata nijak vážně. Rytíři se pak svých manželek často zmocňovali, nebo jim manželky bývaly přiděleny – sňatek tak často znamenal vymanění se ze služebního postu a možnost založení vlastního panství, což bylo více než výhodné. Taková manželství byla nezbytně spojená s majetkovými převody – není jisté, zda žena vždy nutně musela do manželství přinést věno, každopádně případné dědictví a majetek vůbec se stal ostře sledovanou záležitostí.

Majetková smlouva se uzavírala s rodiči zasnoubených, a to před svatební nocí, manželce bylo pak vlastnické právo přiděleno až poté, co se po svatební noci odevzdala muži. Takové dokumenty se nazývaly "zásnubní charty" a sloužily primárně jako ochrana před dědictvím po předcích.

VI. kapitola

Heretici

Skupiny heretiků vytvořených v jedenáctém století se daly chápat i jako formy jakési obrany proti rozdělování moci a feudálnímu systému vůbec. Mezi heretiky patřili většinou bohatí sedláci, kteří neměli možnost získání rytířského titulu a vymanění se ze služebnictví a také ženy, které byly odložené nebo utlačované muži.

Takto vzniklé uzavřené sekty v podstatě napodobovaly zásady mnišství – odvrácení se od zkaženého světa, zla a tělesných prožitků, s tím rozdílem, že striktně odmítaly církevní rámec a autoritu církve vůbec. Heretici protestovali proti zasahování církve do manželství coby manipulování s politikou a společenskými vztahy, a také se bouřili proti prohlačování tělesného styku za posvátný – podle nich bylo manželství a s ním spojené sexuální věci za záležitost výhradně lidskou.

Samozřejmě, takovéto odporování církvi značně zbouřily vody; v této době proti nic vystoupil biskup Gérard z Cambrai, který se jim jejich myšlenky snažil vyvrátit. Podle Gérarda by bylo manželství bez tělesných prožitků dobré; učinil také změny v toleranci ke konkubinátu, který byl do této doby možná až příliš tolerován.

VII. kapitola

Životy světců a světic

V jedenáctém století byly taktéž známé příběhy různých světců, kteří byli v této době považováni za jakési vyvolené. Odmítali manželství jako nebezpečný svazek, ve kterém vzkvétá tělesný hřích, avšak ostatním lidem svátost manželskou nevymlouvali, ale naopak se jim snažili v chodu manželství být nápomocní. Mezi takové světce patřil například Šimon a Arnold

Také se dochovaly zmínky o světicích, které svým vyprávěním a činy poodhalily, jaký byl v tehdejší době chod manželství menzi šlechtou – mezi takové patřila Godeliva a Ida z Bouloně.

VIII. kapitola

Gilbert z Nogentu

V roce 1115 sepsal Gilbert, opat z Nogentu, spis Paměti, ve kterém popisuje a kritizuje zejména pojímání manželství rytíři. Díky nepříznivé rodinné situaci z Gilbertova dětství se jeho postoj v díle zásadně promítl – otce zavrhuje a matku naopak až fanaticky oslavovuje. Dále tvrdí, že odmítáním manželství se člověk dostává do pokušení nízkých pudů, zejména pak útočí na heretiky. Ve zdrženlivosti pak vidí homosexualitu, proto doporučuje manželství jako únik z pokušení.

Proti rytířům Gilbert brojil – a to z toho důvodu, že pro rytíře ve jedenáctém století znamenalo manželství především zachování cti domu, nehledě na to, zda byla manželka unesena nebo poté zapuzena.

IX. kapitola

Yves z Chartres

Stejně jako jeho předchůdce Gilbert, i Yves viděl chování rytířů jako opovrženíhodnou činnost. Trval na tom, aby se laikové podřídili autoritě církve a přijali fakt, že církev bude na jejich chování dohlížet. Manželství chápal jako lék na nemravnost a taktéž vyžadoval, aby byly manželské problémy podřízeny církvi. Inspirací k dílu Panormia mu byl především případ Filipa I.

V tomto díle se věnuje zejména otázce manželství a rozvodu. Udává několik zásadních pravidel – oboustranný souhlas a věk rozumu, tedy sedm let, skromné oslavy a cudnost i v manželství. Zdůrazňuje, že žena podřízená muži znamená mír v domě.  Dále dbá na dodržování monogamie.

Rozvod je pak možný z "tělesných příčin", což je smisltvo nebo incest, nebo cizoložství, ale rozluku může provést zase jen církev. Důvodem k napsání tohoto díla mu bylo pravděpodobně snaha k zamezení časté bigamie a incestu.

X. kapitola

V královském domě

V roce 1152 se Ludvík VII. Odloučil od své manželky Eleonory, která se hned provdala za Jinřicha Plantageneta, který se tak stal pánem vévodství akvitánského, údajně tím unikla z manželství s hrabětem z Blois a Jinřichovu bratru Geoffroiovi. Ludvík, kterého Geoffroi podporoval, však Jindřicha poté napadl a rozpoutal válku. Provdal obě dcery a oženil se podruhé. První manželství bylo údajně krvesmilné a tudíž neplatné.

Neshody ve vtahu Ludvíka a Eleonory byly však přerušeny konečným potvrzením manželství papežem Evženem III., který jim pohrozil klatbou, pokud by toto manželství chtěli zrušit.

Takové změny v nejvyšší společenské vrstvě byly důkazem úcty k právním normám.

Rozvod Raoula z Vermandois byl mnohem složitější; během šesti let došlo ke složitému počítání stupňů pokrevnosti, když Raoul zapudil svoji první manželku, aby si mohl vzít Eleonořinu sestru. Nakonec se však musel Raoul ke své první manželce pod hrozbou exkomunikace vrátit.

XI. kapitola

Literatura

Z doby dvanáctého století jsou známá různá kázání, která byla ústní formou šířena odděleně mezi muže a ženy. Obsahem byla víceméně skutečnost, že žena je špatná a chlípná, zvědavá a drbna. Vhodný stav pro ženu je manželství, ve kterém musí muž vládnout, ale nesmí být zneužito pohlavního styku. Manžel má být proto bdělý a držet manželku zkrátka, aby nepodléhala hříchu cizoložství.

Větší účinnost mělo poselství v divadelní formě, známá je např. Hra o Adamovi, která se hrála v kostelech, a jejím tématem byl prvotní hřích.

Mezi další podobná díla patří traktát O lásce, který napsal Ondřej Kaplan v letech 1186-1190. Pomocí fiktivních příběhů nastiňuje, jak se správně chovat k ženám.

XII. kapitola

Páni z Amboise

Ve dvanáctém století se přešlo od ústního tradování o rytířich přecházet k písemné formě. K takovému sepsání genealogie byl pověřen nějaký příbuzný nebo někdo spjatý s rytířským domem, takový spis musel mít slavnostní tón a určitou formu.

Mezi nejstarší spis patří text z roku 1155 oslavující pány z Amboise. Popisuje feudální majetek, dějiny rodů a činy a chrabrost hrabat z Anjou. Vypisuje především jména pánů, kterých je na sedmdesát, ale nezapomíná ani na ženy a uvádí dvacet pět jmen. V takových genealogiích působí žena jako rodová cennost.

XIII. kapitola

Hrabata z Guines

Autorem dějin hrabat z Guines a pánů z Andres je klerik Lambert, který toto dílo dopsal v letech 1201-1206. Text je psán latinsky, ale obsahuje víceméně světské prvky a oslavuje oba spřízněné domy – u této příležitosti bylo dílo sepsáno. V textu je důkladně popsáno panské sídlo a velká pozornost je věnována všem sňatkům – zajímavý je popis svatby Balduinova staršího syna Arnolda, kde se o svatební noci kolem postele shromáždili kněží, aby posvětili postel a svolali na ni boží požehnání a zároveň v manželích roznítili sexuální chuť.

Ženy jsou pan v Lambertově díle především chváleny pro svoji čistotu, protože do manželství údajně vstupovaly jako panny.

Během jedenáctého a dvanáctého století se stalo manželství nástrojem kontroly pod rukou církve – ta ho používala, aby čelila laikům a ti zase manželství využívali pro udržení moci.

Zdroj: www.seminarky.cz

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře