Čechy a podunajské provincie

16. listopad 2010 | 12.47 | | autor: eliska

Čechy a podunajské provincie

Referát jsem dělala ze stejnojmenného článku od Vladimíra Sakaře. Je zde zkoumán vztah Říma a Barbarika z pohledu římského importu na našem území.

Importem můžeme nazvat každý předmět vyrobený v italském nebo provinciální oblasti, pokud nemůžeme dokázat, že jde o kořist. Pro datováni importu nelze stanovit pravidlo. Jedno je, ale jisté mohou být velmi dobrým pramenem poznání obchodních kontaktů. Mezi importy můžeme odlišit diplomatické dary tzv. Keimelia, které se dají dobře určit. Hůře už pak oddělíme od importu předměty přinesené domů vysloužilci od auxiliárních jednotek a válečnou kořist. Jednoznačně to rozlišíme u nalezených součástí římské vojenské výzbroje a výstroje. V tom případě jde totiž o válečnou kořist, protože zbraň a zbroj byla v Římské říši považována za majetek armády a jako takový neměl být vyvážen. Výjimku tvoří nálezy v časné době římské, protože podle soudobých zpráv měl Marobud  po římsku vyzbrojenou a snad i vycvičenou armádu. Součástí vojenské kořisti nemohly být předměty, které vyžadovaly zvláštní obal, potřebný pro dopravu na delší vzdálenosti. Životnost předmětů pak byla závislá na jeho hodnotě a postavení majitele a na jeho snaze předmět buď podržet nebo se jej zbavit, což bylo závislé na stupni vývoje společnosti na daném území. A také na možnosti opatření nového podobně luxusního předmětu.

Na bližší zájem Říma  ukazuje ve druhém století vojenský zájem, a to když bylo  Norikum ohroženo vpádem Cimbrů a Teutonů. Užší vztahy pak přetrvávaly až do doby, kdy se Norikum jako celek stalo Augustovým vlastnictvím, který se stal norickým dědicem. O významu Norika vypovídá oppidum Magdalensberg s obchodní čtvrtí, kde na stěnách jeho skladů jsou zachovány řady nápisů, které dokumentují obchod především s norickým železem, kovem a hotovými výrobky. V 1. století byla na Magdalensbergu přítomna posádka I. cohorty Montanorum.

Ve stejné době Římané začali obsazovat území Raetie a Panonie.

Není vyloučeno, že to vyvolalo pohyby germánských kmenů na sever od Dunaje, před změnou letopočtu měl Římané pod svým dohledem celé území mezi Alpami a Dunajem. Za Klaudiovy vlády byla z Norika vytvořena provincie. Tehdejší centrum svazu norických kmenů na Magdalensbergu zaniklo a bylo přeneseno do nově založeného města Virun, své centrum získala i Panonie a to v Savarii. Za vlády Klaudia byla v Raetii vybudována celá řada kastelů: Burghöfe, Günzburg. Na norickém úseku to byl pak kastel v Lentii, nejsilněji byl, ale obsazen panonský úsek limitu, nejstarší je asi vojenská základna v Carnuntu, která byla původně pod Norikem a za vlády Klaudia byla přiřazena pod Panonii, dále za něj vznikaly kastely  v Arraboně, Lussoniu, dále pak i tábory Brigetionu a Aquincu.

Na první pohled je patrný rozdíl mezi počtem kastelů na území Raetie a Panonie oproti jediné posádce na Norickém území. Založení kastelu na území dnešního Lince, bylo zřejmě snahou ochránit důležité cesty na naddunajské barbarikum.

Za Flávijovců se zlepšila strategická situace mezi horním tokem Rýna  a mezi horním Dunajem a to počátkem budování hornogermánsko- raetského limitu, byl založen kastel v Pasově. Za Traianovi vlády byl dokončen hlavní systém opevnění. A opět byl norický úsek méně střežen než raetský a panonský. K snaze zlepšit ostrahu limitu asi vedly tzv. germánské války. Za Marka Aurelia se rozšířily stavební práce na připravovaném úseku limitu v Podyjí a na jihozápadním Slovensku. K slabší obraně norické části mohl vést i charakter terénu a osídlení na levém břehu řeky. Ovšem v závěru 2. a počátkem 3. století, kdy byla dokončena stavba strážních věží, započatých za Marka Aurelia, byly zakládány i nové kastely na norickém úseku limitu.

Ve 4. století na východním úseku v Panonii byl vybudován poměrně rozsáhlý systém tzv. Sarmatského limitu, stavěného pod dohledem Římanů. Limes byl protkám četnými přechody, které byly střeženy hlídkovými věžemi nebo kastely. Za limitem bylo území s celou sítí silnic a celních stanic a městům podobných celků s koncentrací výroby a obchodu, také Dunaj byl využíván jako dopravní tepna pro nákladní lodě.

Trasy obchodních cest jsou stejné jako síť římských silnic, větším problém je sledování obchodních cest a dálkových tras na území Římany neobsazené střední Evropy. Můžeme se o to jen pokusit a to určením centra, ze kterého pronikal obchod. V panonské oblasti jsou to Carnuntum, Brigetion a Vidobona ze kterých vycházela jantarová stezka. V článku Sakař popisuje cestu začínající v Noriku v prostoru mezi Lincem a Lorchem nad Enží, cesta dále vedla směrem severně na Budějovice a odtud po cestě užívané už v laténu, na její trase leží oppida u Nevězic, Hrazen a Závisti, a osídlení té doby to jen potvrzuje. Srovnat to můžeme se záznamy o cestách spojující Čechy s územím kdysi podunajských provincií Raetie, Norika, Panonie. Nejstarší je cesta z Lince, která byla už na začátku 13. století nazývána stará cesta, další stezkou doloženou z historických pramenů, je stezka vitorazská, která spojovala jihovýchodní Čechy s oblastí kolem Křemže.

Pod pojmem silnice, si na barbarickém území nemůžeme představovat silnice jako na ˇ5ímské říši, ale velmi pravděpodobně šlo udržované cesty.

Nejméně víme o hodnotách importů a jejich proti hodnotách při směném obchodu. Trochu to můžeme určit v případě diplomatických darů, protože pro oblast kmenových svazů Markomanů a Kvádů pro to existují písemná svědectví. Další otázkou je hodnota produktů, které byly dováženy na římské území z neřímské Germánie. My víme jen o jaké zboží šlo, někdy se o ceně dozvíme náhodně, ale to nemůže být směrodatné pro všechny výrobky. Z neřímské Germánie se především dovážely zvířecí kůže a kožešiny, med vosk a ženské vlasy. Jedním z žádaných produktů byla i živá zvířata pro gladiátorské hry.

Jsou dochovány písemné zprávy o obchodnících, kteří cestovali neřímskou Germánií i ve velmi neklidných dobách, tyto informace nám zachoval Tacitus. Dalším důkazem je například náhrobní nápis, zazděný v kostele v Boldogu, na kterém je jakýsi Attilia označován jako obchodník v zemi kvádů. Záznamy Tacita a Cassia Dióna nám vypovýdají o neomezeném styku Markomanů a Hermundurů s Římskou říší. Představa o povaze obchodu je asi tahle, na důležitá místa na římských hranicích bylo zboží dodáváno velkém. Teprve pak je přebírali menší obchodníci- negotiatores, kteří pak uskutečňovali export do Barbarika.

Nesmíme si ovšem myslet, že kontakty byly vytvořeny právě v této době, ale kontakty s antickým světem v celé střední Evropě jsou mnohem starší, jsou už v pozdně laténské tradici, dokonce někde se první stopy nalézají už v době bronzové. Nálezy na oppidu Stradonice nám dokládají starší kontakty s keltským obyvatelstvem v středním Podunají. Oppida v Čechách byla zásobena italskými výrobky z především prostřednictvím Norika, Morava naopak byla zásobena po trase jantarové stezky. Kontakty Čech a tehdy ještě klientního království Norika ovšem přetrvala i po zániku Keltů, víme to na základě poměrně velkého množství norického importu i jeho napodobenin v domácí kultuře. Do rukou germánské vládnoucí vrstvy se pak předměty římského původu dostaly za prvé z přímých kontaktů s Kelty, kteří opouštěli svá oppida, ale také jako kořist z již opuštěných oppid, ale nemůžeme ani vyloučit také přímé styky Germánů a Norika. Právě díky těmto dokladům se můžeme domnívat, že  knížecích pohřbech starší doby římské nejde jen o diplomatické dary, nebo případně válečné kořisti z oppid nebo bitvy v Teutoburském lese, ale že jde o přímé importy z Římské říše. Pro polovinu 2. století nemáme dosvědčený vazalský vztah mezi Římem a naším územím, jak to dokazují mince u Kvádů..

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře