Referát doba římská a stěhování národů

16. listopad 2010 | 12.28 | | autor: lucie

NAŠE ZEMĚ A ŘÍMSKÉ PODUNAJÍ NA POČÁTKU DOBY STĚHOVÁNÍ NÁRODŮ

Jaroslav Tejral, Památky archeologické 1985

V prvních čtyřech staletích našeho letopočtu se naše země nacházela v dočasném bezprostředním sousedství antického Říma. Hlavním a posléze osudovým momentem tohoto období byly vzájemné vztahy barbarských kmenů žijících severně od Dunaje k římskému impériu, která nabývaly různé tvářnosti a mnohdy byly na obou stranách citlivým ukazatelem vnitřních společenských poměrů. Zánik římských mocenských struktur v Podunají přinesl zásadní a všestranné změny jak společensko-ekonomické a mocenské, tak i kulturní a etnické, které jistě nezůstaly bez odezvy v celém širokém pásmu severně od dunajského toku.

Lze tvrdit, že jádro základního problému, souvisejícího na středním Dunaji s počátky doby stěhování národů, spočívá ve vyjasnění okolností, za nichž došlo k úpadku římského mocenského aparátu a správy v podunajských provincií. V popředí se ocitají otázky, jak dlouho se udržovala římská hranice, kdy došlo k zániku antických forem života, zda předěl mezi dobou římského císařství a novou historickou epochou byl zde náhlý či pozvolný. Studium tohoto období patří na obou březích Dunaje k nejsložitějším a většina problémů ještě dlouho nebude vyřešena s konečnou platností.

Podobně jako v ostatních částech říše, tvořila celkový rámec tehdejších dějů i v Panoniích hluboká krize antického otrokářského systému. Dovršení úpadkového vývoje znamenaly mohutné posuny barbarských kmenů, které jako první zasáhly právě podunajské provincie. Příčinou těchto událostí, které se posléze staly pro západořímské Podunají také tragické, byl nástup Hunů v roce 375 a mocné otřesy, které způsobil v celé černomořské sféře. Části barbarských plemen byly Huny vyhnány ze svých původních sídel a vrženy k hranicím obou římských říší, jiné se včlenily do svazku hunských a účastnily se útoků na impérium. Barbarské nájezdy nebyly jedinou příčinou pádu římské moci v Podunají, ale nepochybně k němu podstatně přispěly.

Ve starší historické literatuře se počítá s poměrně časným zánikem římské správy a úpadkem antického života již v době kolem roku 400. Provincie vystavené neustálým útokům zaznamenaly podle těchto úvah velký úbytek obyvatelstva a podléhaly rychlé devastaci. Tento negativní vývoj byl dovršen nejpozději v roce 406 nebo 409, kdy byla jedna z provincií panonské diecéze, Valerie, oficiálně předána Hunům.

Soudy o brzkém předání Panonie a Valerie vyvolaly v posledních desetiletí oprávněné pochybnosti. Bývá dovozováno, že závěr o obsazení Valerie Huny v letech 406 nebo 409 není jednoznačně podložen pramenným materiálem.

S vyhraněným pojetím, výrazně odporujícím dřívějším názorům autorů, vystoupil L. Várady. Ten se postavil proti  soudům o časném rozpuštění římského obranného systému i civilní správy v Panoniích a popřel ve vývoji podunajských provincií na počátku doby stěhování národů moment náhlé zhouby, jak byl tlumočen ve starší literatuře. Sám však musel najít rozhodující dělící bod, který vidí až v roce 488, kdy byla Panonie zaplavena Heruly, útočícími ze severu. Atilovi Hunové prý nikdy neokupovali území Valerie a Panonie. Avšak i Váradyho myšlenky, které líčili osudy podunajských provincií v době stěhování národů, byly zejména v maďarské historické literatuře ostře kritizovány.

K oficiálnímu předání Panonií do hunských rukou došlo zřejmě na základě Aetiovy smlouvy s Huny počátkem třicátých let. Zdá se, že právě tato léta přinesla zásadní zvrat v historickém, a jak ukazují nálezy i archeologickém vývoji středního Podunají.

Otázky chronologie pozdní doby římské a počátku doby stěhování národů

Složitost pokusů o vytváření širších synchronizačních horizontů zvyšuje v tomto období více faktorů. Prolínání různých kulturních fenoménů, způsobené mohutnými migracemi jejich nositelů, postupné akulturační procesy a posléze změny společenských struktur, vyžadují zkoumat chronologické vztahy nejev v horizontální, nýbrž i vertikální, sociální poloze.

Nejvíce nejasností i v neřímských oblastech se dosud kumuluje v klíčovém bodu chronologického třídění, totiž ve stanovení hranice mezi pozdní dobou římskou a dobou stěhování národů. Do značné míry je tato mlhavost způsobena zatím nejistým časovým i obsahovým vymezením posledního stupně doby římské, který je ve smyslu Eggersova třídění označen jako stupeň C3. Samotný Eggers jej definoval pouze rámcově a chápal jej jako časový úsek mezi koncem stupně C2 a fází Untersiebenbrunn.

Vzhledem k tomu, že v této době vyzněl výraznější dovoz římského luxusního zboží, zejména bronzových nádob, jehož třídění tvořilo v Eggersově chronologii páteř celého systému, označuje sám tento stupeň za velmi nejasný. Také ostatní chronologicky důležité předměty, zejména drobné nálezy, nejsou vesměs reprezentovány příliš výraznými typy, které by bylo možno mnohdy zcela jednoznačně rozlišit od forem typu C2, velký počet typů zasahuje totiž delší časový úsek a nadto se v mnohých oblastech barbarka, zejména u většiny skupin polabského okruhu, avšak také v Čechách, na jižní Moravě a jihozápadním Slovensku, vyznačují pohřebiště tohoto období značnou chudobou na milodary a jsou tudíž pro chronologická studia nevhodná. Nejistota při určování obsahu stupně C3 je patrně dána i přechodným charakterem tohoto časového úseku, v němž pokračují některé starší typy a postupně se rozvíjejí nové, které již předznamenávají dobu stěhování národů, aniž by bylo mnohdy možné vysledovat výraznější předěl. Podle některých badatelů se zřetelněji projevuje pouze mužská komponenta nálezů, která je zřejmě odrazem změny kroje, utvářejícího se pod vlivem pozdně provinciálních impulsů.

Vyjdeme-li z dosavadního stavu archeologického bádání můžeme v časném stupni doby stěhování národů ve střední Evropě vydělit dvě fáze:

Počáteční fázi tohoto vývoje lze v pojmech dosavadního archeologického třídění vyjádřit jako časnou fázi stupně D či D1 ve smyslu chronologických schémat, používaných pro členění doby římské, nebo jako časnou fázi stupně I podle chronologických systémů vžitých pro klasifikaci doby stěhování národů.

Z historického hlediska lze toto období chápat jako dějinný úsek, který následuje po hunském nárazu na východoevropské kmeny (375) až do let nových etnických posunů na počátku 5.století. V archeologických pramenech se projevuje úpadek nebo i zánik některých nápadných kultur fenoménů, jakým byla např. čerňachovská kultura, avšak také vznikem nových, dosud nebývalých jevů v širokém pásmu od Přičernomoří až po střední Evropu.

V barbarské pásmu na levém břehu dunajského toku i na provinciálním území je tato situace charakterizována vytvořením neobvyklých archeologických typů, z nichž část lze pokládat za širší difúzi módních zjevů, jiné však mají evidentní vztahy k náplni pozdně římských kultur na východě Evropy, kde také nacházíme jejich výchozí formy.

Panonie a naše země na sklonku římské moci

Jak již bylo řečeno hraje také v podunajských provinciích při objasňování vývoje na počátku doby stěhování národů zvláštní roli otázka vystoupení tzv. cizorodých či nových a neobvyklých jevů. Již od začátku 20.století se badatelé přiklánějí k takové interpretaci, která v nich viděla projev přílivu cizích etnických elementů zvnějšku římské hranice.

Výklad archeologických nálezů však není zcela jednoznačný. V poslední době se vedou  spory o původu svérázných novot v panonských archeologických nálezech a ozývají se dokonce i námitky, že mnohé mže být společným majetkem pozdní antické a provinciální civilizace a nemusí vždy znamenat průnik cizích etnických složek.

Skutečnost, že se nové nezvyklé fenomény počínají výrazněji projevovat někdy na sklonku 4.století, kdy je přemisťování a usazování barbarských skupin na půdu provincií dokládáno také písemnými prameny a v podstatě současně se změnami v barbarské zóně, nelze podceňovat. Část z nich lze jistě vysvětlit jako širší difúzi soudobých módních jevů, jiné jako obecné dědictví antické kultury. Nejprůkaznější jsou v tomto směru nálezy plechových spon čerňachovského typu.

Shledáváme-li ovšem v pozdním nálezovém materiálu z podunajských provincií jednotlivé typy, které lze zcela reálně odvodit z barbarských východoevropských předloh pozdní doby římské, je to o důvod víc, pokládat i některé další věci za výsledek impulsů, které se na římskou půdu dostaly i s jejich nositeli v důsledku migračních pohybů, zvláště když se mnohé z těchto forem vyskytly ve své původní oblasti již ve stupni C3. V úvahu připadají například bronzové, stříbrné i železné přezky, mající obdoby spíše v barbarském materiálu, jednodílné bronzové i železné spony s podvázanou nožkou i s pevným zachycovačem, některé druhy závěsků, korálů a dalších předmětů.

Rozlišit v rámci tohoto komplexu podunajského pozdě provinciálního materiálu, poznamenaného nitrifikací prvků, časnou fázi, která by korespondovala s naším přechodným horizontem , označeným jako fáze D1 je zatím velmi obtížné.

Počátek nové epochy

K nejožehavější otázce sklonku antického života v římském Podunají však náleží problém, jak se zde projevila hunská přítomnost, zejména pak existence mohutného Atilova kmenového svazu.

Nápadnou stopu po sobě Hunové zanechali na svém tažení k západu v nálezech měděných a bronzových kotlů, zjišťovaných až v západní Evropě. Šíření těchto příznačných jevů, stejně jako charakter a množství cizích příměsí v typicky hunských nálezových souvislostech dokumentuje názorným způsobem postup hunské expanze z východní do střední Evropy. Hlavní soustředění původních hrobů i ostatních nálezů z období prvotní konsolidace hunského kmenového svazu shledáváme ve stepním přičernomořskkém pásmu, druhotné centrum se pak rýsuje v rumunském Moldavsku a na dolním Dunaji. I když je situace na území podunajských provincií v období hunské přítomnosti na Dunaji nepříliš přehledná a její interpretace mnohdy rozdílná, pomáhají některé archeologické nálezy při jejím objasňování. K jedinému ženskému hrobu s úplnou čelenkou z Csorny přibylo v Panonii v poslední době několik významných nálezových komplexů, které názorným způsobem  předvádí výstroj a výzbroj hunského bojovníka.

Celkový ráz podunajského kulturního komplexu dokresluje hrnčířská tvorba nebo alespoň její nejnápadnější část, totiž jemné zboží, vytáčené na kruhu a zdobené vlešťovanou výzdobou.

Závěrem snad jen dodat, že na rozdíl od starších názorů ukazují výsledky novějšího bádání, že předěl mezi pozdní dobou římského císařství a dobou stěhování národů nebyl ani v oblasti středního Podunají zcela vyhraněný, nýbrž že vývojové procesy, směřující k zániku římských mocenských struktur a antických forem života,  probíhaly postupně v několika vývojových stadiích. I když na barbarském břehu severně od dunajského toku na straně jedné a na provinciálním území na straně druhé existovaly rozdílné výchozí podmínky, vedly ve svém konečném výsledku k určité nivelizaci obou prostřední a ke zrodu nových kulturních projevů doby stěhování národů v obou kdysi tak odlišných sférách.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře